Přední pražský funkcionář ODS
David Vodrážka nazval vítěznou
práci mezinárodní architektonické
soutěže na Národní knihovnu v Praze
chrchlem. Zřejmě se tak chtěl
zalíbit svému vzoru Václavu Klausovi,
jenž se slovně přikoval na místo
tramvajové smyčky na Letné, jen
aby zabránil stavbě, která naopak
nadchla mnoho lidí svojí neobvyklostí
tvarovou, jakož i funkční.
Oba pánové odstartovali politické
a korupční divadlo, v této zemi zcela
obvyklé, ale veřejnosti poněkud
skryté. Nejenom, že se připojili ke
svárlivé architektonické obci, které
není nic svaté, pokud jde o kšeft
a slávu, a posvětili tak i lhostejnost,
s níž politici shlížejí na dodnes
nedostavěná sídliště bez občanské
vybavenosti, dětských a sportovních
hřišť, parků a obchodů, ale přispěli
ke konzervaci tradičního a pro snadné
výdělky pohodlného stavebnictví.
Jen se nepustit do nových technologií,
to zavání ztrátami.
V našem prostředí, kde politici
plivají své chrchle na kde koho, by
určitě neuspěl ani Norman Foster.
Pokud se totiž podíváme na dokumentaci
slavné londýnské Okurky
tohoto architekta, stojící na dohled
historického jádra Londýna, vidíme,
že autor dopíval ke svému tvaru
postupně. Od kubického pojetí až po
nápad, v jehož neobvyklém tvaru je
ukryto geniální konstrukční řešení.
Ze základních trojúhelníků ocelové
konstrukce pokrytých nezakřivenými
tabulemi skla (to kvůli ceně) vznikaly
kosočtverce uložené do spirálovité,
přírodě blízké struktury. Díky
tomu nesmírně pevné a stabilní.
Budova o hmotnosti 70 000 t je
nesena 35 km ocelové konstrukce
a na 30 dodavatelských firem se
muselo naučit nové technologie,
aby vyhověly požadavkům na ně
kladeným.
Návrh Jana Kaplického je rovněž
neobvyklý, dokonce „nemá pořádná
okna“, jak se vyjádřila hlava státu
(vzduch na WC Okurky je vyměněn
10krát za hodinu i bez oken) a není
třeba pochybovat o tom, že autor
počítal se stavařskými technologiemi,
jež do sebe nasál v zahraničí.
Naši stavaři, ostatně velmi šikovní,
soudě podle řešení tunelu pod
Vltavou a dalších staveb světově
unikátních, by se jistě také rádi
blýskli před světovou veřejností
svými dovednostmi. Zdá se však,
že vstoupí do procesu schvalování
jen za předpokladu, že tato veřejná
zakázka bude náležitě „ohodnocena“
vyššími fakturami, jak je
to běžné u dálnic. (Mimochodem,
současný rozpočet na ostravskou
dálnici je dnes stejný jako rozpočet
původně zvolené izraelské firmy.)
Ale zřejmě nedostanou šanci, neboť
politici této země v sobě nenajdou
dostatek vkusu a společně se závistivci
z branže to prostě nedovolí.
A nebude to první případ.
Moudří ekonomové radí, aby se
velkých výběrových řízení využívalo
k hledání toho nejlepšího
řešení pro budoucnost, možnosti
dát příležitost českým firmám
naučit se to nové pro budoucnost
přímou participací na vývoji,
nejenom na podávání malty. Jak
to dopadá, vidíme všichni, ať je to
mýtné, vážení přetížených vozidel,
bojové transportéry, padáky co se
neotevírají, výroba energetických
zařízení prodaná levně Rusům. Je
to strategie přízemní, čekající jen
na spropitné. Strategie, která by
neumožnila nikdy postavit katedrálu
v Chartreux, ba dokonce ani
zbankrotovaný sv. Vít. Jan Baltus