Dokončení z č. 4
Opravdu není nějaká možnost, jak povýšit bakalářské studium na vyšší úroveň? Daří se to někde? Není chyba spíše v organizaci studia? Podívejme se, co na to říká například Rudolf Haňka, kdys profesor na universitě v Cambridge. V rozhovoru pro Ihned.cz 26. února 2010 uvádí, že: „Vystudovat bakaláře musí být prestižnější a náročnější. U nás se příliš zjednodušeně aplikoval Boloňský proces, který měl zvýšit mobilitu studentů a zvýšit efektivitu vysokých škol zavedením tzv. dvoustupňové vzdělávání, kterým je vzdělání základní a postgraduální. V ČR se to zjednodušilo na to, že nejprve člověk studuje na bakaláře a potom na magistra. A teprve pak může být doktorandem. To ale není pravda. Boloňská dohoda říká, že bakalář může jít na postgraduální studium, což je buď magistr nebo doktorand. Nemusí se to brát stupeň po stupni. V Cambridge máme většinou bakaláře, kteří k nám přijdou a jdou rovnou na Ph.D. studium. (Komentář prof. Janíčka: „V jakém oboru? Určitě ne v medicíně, strojařině, elektrotechnice, jaderné energetice apod. Možná v sociologii a podobných vědách.“) V Cambridge máme studenty, kteří si v Česku udělali bakaláře a k nám pak šli na Ph.D. V Česku se ale jen vzalo standardní pětileté studium, a to se rozdělilo na tříletého bakaláře a dvouletého navazujícího magistra. Boloňský proces žádného navazujícího magistra nezná. Bakalářské stu dium je podle Boloňské deklarace ukončené vysokoškolské vzdělání, magistr je pak postgraduální studium s další specializací. Například v Cambridgi jsou lidé, kteří absolvovali bakalářské studium, šli pracovat a pak zjistili, že potřebují ještě užší specializaci. Takže jdou ještě na rok nebo na dva na magistra, kam je obvykle vyšle zaměstnavatel, a taky za ně již platí plné školné. Na Boloňský proces je zapotřebí se podívat znovu. Náklady na vysoké školství sice pořád mírně narůstají, ale současně máme třikrát více studentů. Náklady na jednoho studenta tedy klesají, protože se dělí mnohem větším počtem lidí. My se nyní musíme vrátit na začátek a zajistit, aby bakalář byl chápán jako hotové vysokoškolské studium. Musíme bakalářské studium pozvednout, dát bakalářům ukončené vzdělání, zefektivnit ho a současně ho udělat náročnějším. Kdybychom se o takové zefektivnění pokusili, tak by se šmahem zlepšily statistiky o tom, kolik stojí vysokoškolské studium. Mohli bychom studentům říci: bakalářské studium vám bude platit stát, ale pokud si budete chtít později zlepšit svoji kvalifikaci dalším studiem, tak to si budete už muset zaplatit sami, případně váš zaměstnavatel.“ (Konec citace rozhovoru pro Ihned.cz.)
Takže? Je to možné vysvětlení jak v našich podmínkách postupovat, nebo ne? Celkový názor ponechám na soudném čtenáři. Jen nevím, jak zefektivnit bakalářské studium, aby mohlo být považováno za hotové vysokoškolské studium. Možná na nějaké vysoké hotelové škole, ale určitě ne na technických universitách. Skutečností zůstává, že za tři roky nelze do posluchače „vtěsnat“ tolik poznatků, aby měl vědomosti potřebné pro řešení inženýrských problémů v technické praxi. V průmyslových podnicích jsou v současnosti bakaláři hodnoceni hůře než absolventi průmyslovek. Když se o bakalářství vyslovují určité soudy, pak je nutno říct pro jaké obory takové bakalářské studium platí. Jinak jsou to nesystémové řeči odtržené od skutečnosti. Doufejme, že je prof. Haňka nemyslí vážně. Je všeobecně známo, že jen velmi malé množství bakalářů (nezávisle na tom, zda jsou profesní nebo obecní) odchází po třech letech do praxe. Na Fakultě strojního inženýrství VUT v Brně je to kolem 15 %, na strojní fakultě ČVUT Praha kolem 10 %. Tedy v Brně 85 % posluchačů pokračuje v magisterském studiu. K čemu je tedy bakalářské studium na strojních fakultách? Téměř k ničemu. Mělo cenu narušit celou zaběhnutou vzdělávací soustavu pro těch několik procent bakalářů, kteří po třech letech studia odcházejí do praxe? Dle mého soudu nemělo. Je to degradační proces vzdělávání odsouhlasený našimi politiky, jen aby se vyhovělo EU a Evropa byla jednotná i ve sféře vzdělávání. Připočítáme- -li k tomu, že zavádění Boloňského procesu bylo doprovázeno politickými a ekonomickými nátlaky na vysoké školy, tak je to skutečnost, která nemá nic společného s demokracií.
Když se vrátím k první otázce, která byla vyprovokována skutečností, že nejenom české podniky, ale i zahraniční investoři konstatují špatnou připravenost studentů a obavy co bude dál, jsou ta poslední tři slova základem další otázky. Jak to vše napravit, jak to vyřešit? Naše školství prošlo za poslední období mnoha změnami, reformami a restrukturalizacemi. Že se dostalo do nelichotivé situace, to konstatoval i jeden z nejpovolanějších – rektor ČVUT prof. Havlíček. Co tedy dělat? Analogii bych hledal v podstatě reengineeringu, který v 90. letech minulého století výrazně zvýšil konkurenceschopnost podniků v USA. Jeho podstata spočívala v zásadním přehodnocení a v radikální rekonstrukci podnikových procesů tak, aby se dosáhlo dramatického zvýšení výkonnosti podniků a zvýšení jakosti produktů. Pro zvýšení úrovně vzdělávacích procesů by se mohl použít analogický pojem, konkrétně reeducation, když už bychom tomu chtěli dát punc světovosti. Znamenalo by to zásadní přehodnocení vzdělávacích procesů na všech hierarchických úrovních vzdělávací soustavy, základní, střední, vysokoškolské a postgraduální studium, což by na těchto úrovních mělo přinést podstatné zvýšení vzdělanostní úrovně absolventů. Proces reedukace by měl tyto čtyři základní hierarchické úrovně. První: celostátní vzdělávací soustavy, druhá: jednotlivých fakult, třetí: jednotlivých ústavů fakult a čtvrtá: jednotlivých předmětů zajišťovaných ústavy (katedrami, odděleními).
Vy máte jistě nejlepší zkušenosti s vysokoškolským studiem. Jaké jsou tedy vaše představy v té čtvrté, nejvyšší úrovni? Struktura škol musí být taková, aby zajišťovala všeobecně potřebnou zdravotní, právní, společenskou, filosofickou kulturu a hospodářské zaměření státu (průmysl strojírenský, stavební, elektro, chemický, automobilový, zemědělství, lesnictví). Jednotlivé fakulty zajišťují zaměření škol a ústavy zaměření fakult. To vše je samozřejmé. Není tomu tak ale ve vztahu k realizaci odborných činností ústavů fakult, zejména z hlediska struktury předmětů a jejich přednášení. Podle mne zásadním nedostatkem je, že výuka není realizována systémově. Struktura předmětů by měla být průnikem předmětů systémových a odborných. Pro systémové předměty je charakteristické, že mají nad oborovou platnost. Zatím z nich bývá přednášena matematika a fyzika (podle zaměření i chemie). Existuje ovšem celá řada předmětů, která dávají systémový základ pro předměty odborné. V knize, kterou jsme vydali, jsou označeny jako nad oborové disciplíny. Patří k nim logika, systémové inženýrství, systémová metodologie (systémový přístup), experiment, modelování, statistika, mezní stavy, inženýrství rizik, deterministický přístup a chaos, logistika, samoorganizace, psychologie osobnosti a etika. Na těchto disciplínách by měly být postaveny všechny odborné disciplíny. Z pedagogické praxe mám ověřeno, že skloubením systémových a odborných předmětů se výrazně zvýší úroveň znalostí posluchačů. Přesvědčí se, že logika, systémové pojetí, experiment, modelování, statistika, mezní stavy atd. jsou součástí všech odborných disciplín. Problém zavedení systémové výuky není v posluchačích. Problém s ní mají pedagogové, kteří by ji museli nejprve zvládnout a osvojit si ji. A to chce mít předpoklady, píli a chuť. Toto „osobní přeškolení“ na systémové chápání všeho kolem sebe vyžaduje přemýšlení, čas a vynaloženou práci. Podstatně jednodušší je napsat si předmět bez jakýchkoliv návazností na fólie, dostatečně ho „prošpikovat matematikou“, aby vypadal vědecky a stačí jen klikat na klávesnici. Ani mluvit nemusíte. Čtení a psaní zatím ovládá každý. Že je to k ničemu, na to nikdo nepřijde. Dokonce budete pochváleni a odměněni, že do výuky zavádíte informační technologie.
To jsou dost tvrdá slova na závěr rozhovoru o stavu vysokého školství, takže bychom měli uvést, že se bavíme pouze a pouze o závěru knihy, která je jinak věnována expertnímu inženýrství. Přesto jste cítili potřebu vyjádřit se k úrovni výuky. Obsahu knihy jsme se vlastně vůbec nevěnovali. Proč je asi dost zbytečná otázka člověku, který prošel od podnikové praxe až na vrchol technických znalostí, přesto, proč? Jistě, je to kniha s neobvyklým zaměřením. Představuje průvodce světem systémových metod a inženýrských oborů expertních analýz. Využíváme v ní zcela původní systémovou metodologii, v níž dominují systémový přístup a obsahově vytříbené základní a odborné pojmy i podnikové procesy. Je určena výzkumným pracovníkům, lidem z praxe i vysokoškolským studentům. A když píšete tak široce pojatý inženýrský systém a dokonce v kolektivu, v němž získáváte další impulsy, tak prostě nemůžete ponechat tyto otázky stranou. Jsou základní pro vizi prosperující budoucnosti našeho státu, které by měli dnešní politici sloužit. To však vyžaduje od nich určitou míru kognitivního a systémového přístupu a myšlení, o nichž zmíněná kniha taktéž pojednává.