Soudobí studenti nejsou špatní nebo dobří jsou jen zrcadlem společnosti

Moto: ČTK/19. prosince 2006. Poslanci odstřihli školy od internetu. Při takzvaném porcování medvěda, tedy schvalování dotací na regionální projekty, kterými se poslanci snaží zvýšit si prestiž u svých voličů, totiž zamítli přidat jednu miliardu korun na projekt Internet do škol. Školy si tak budou muset shánět peníze jinde. V říjnu roku 2006 proběhlo v Brně, především zásluhou Ing. Pavla Kafky, GŘ Siemens ČR, Fórum průmyslu a vysokých škol na téma: Proč jsou čeští studenti nepřipraveni na praxi. Základem debaty bylo poznání mnoha českých i zahraničních investorů, že velmi těžko shánějí dobré graduované studenty pro současnou praxi. Co by měl umět, podle názoru zástupců firem, mladý inženýr? Svůj obor v úrovni 10 let praxe s minimálními nároky na mzdu, nejlépe bez nároků, dva světové jazyky, schopnost řídit kolektiv alespoň 10 lidí... žertujeme? Ne, ale požadavky tak vskutku vyznívají. Průmyslové podniky v nelítostném konkurenčním boji potřebují novou krev schopnou zasednout ihned na místo padlého seniora. Nepočítají s žádnými dodatečnými vydáními na výchovu nováčka, žádají hotové odborníky na světové úrovni padající jako rohlíky z pekárenské pece. Odmítají teorii, že vysoká škola má studenta vybavit základními znalostmi a myšlením na úrovni a praxe jim pak má dodat schopnost řešit konkrétní úkoly daného podniku. Ale zřejmě žijeme v době, kdy se zcela otočily problémy. V 80. letech tu byl mladý inženýr a průmyslovák nabitý chutí pracovat s moderní technikou, kterou viděl ve škole a hroutil se při pohledu na řadu primitivních prken v konstrukci podniku, kde nastoupil. Dnes je to naopak. Setká se s ní až v praxi. A pro nejmodernější výuku se na VŠ, ale i průmyslových školách těžko shánějí lidé, kteří by současnou techniku ovládali. Pokud jsou, ihned je odláká průmysl na 3krát vyšší platy. Učit, znamenalo do nedávné doby být úplný vlastenec. Před ministryní Petrou Buzkovou byl základní plat profesora na VUT i 17 000 Kč. KDO MĚL HLAVU UTÍKAL Naši průmysloví kapitáni, stěžující si na stav současné výuky, asi rychle zapomněli na období, kdy český průmysl byl na "odepsání". Počet průmyslových podniků klesl na 30 % stavu v roce 1989 a všechno jsme si měli nakoupit, či pořídit v licenčním řízení. Bylo tu "moc průmyslu". Bylo to oficiální stanovisko vlády, která neposkytovala úvěry ani na předjednané kontrakty v obavě, aby si s průmyslem nezadala. Podniky měly padnout a na jejich troskách vyrůst lepší, zdravější. Odepsaly se celé obory. Je zbytečné to rozebírat, zhodnocení této doby provedli už jiní, renomovaní autoři. (Zajímavé je, že většina těchto odepsaných si dnes těžko, ale přece dobývá své trhy zpět?!) Za této situace měli snad tatíci co ztratili práci a šli od strojů a z konstrukce prodávat ponožky a pomeranče posílat své syny na technické obory? Ano, o vzdělání se hovořilo, ale praxe byla jiná. Zrušené učňovské školství, a dodnes existuje mezi techniky silný odpor k oslabení průmyslovek zavedením tříletého bakalářského studia. Do technických škol nešly skoro žádné peníze. Výsledek trendu peníze teď a hned se dostavil. Na práci vozíme lidi z Polska a Ukrajiny. Pan Martin Říman, současný ministr průmyslu dnes tvrdí, že "na zrušení učňovského školství" existovala silná společenská poptávka. Že podnikům se "ulehčilo." Pokud tuto teorii krátkodobého uvažování přijmeme, pak nemá průmysl právo stěžovat si na nedostatek kádrů. Pak se musíme smířit s tím, že programátor CNC strojů s šedinami na skráních při vkročení do prostor svého bývalého učiliště nevěří vlastním očím: stejné prostory, stejné stroje. Ale jak vypadaly CNC stroje před 20 lety a dnes? Manažeři se musí učit cizí jazyky aby se domluvili se zahraničními dělníky, kteří doplňují zoufalý propad zájemců o černá řemesla. Pro nás novináře je dodnes jeden z nejotřesnějších zážitků, když hledáme odborníka, který v době komunismu neúnavně prorážel zeď hlavou a snažil se přesvědčit své nadřízené o nutnosti přijmout nové trendy, a najdeme jej jako prodavače, nebo jako majitele malé firmičky, v lepším případě jako zástupce zahraniční firmy, která nekompromisně obsadila trh. Je samozřejmě prodejcem cizího zboží do prostředí, jemuž dobře rozumí. Snad se už nenajde nikdo, kdo by tuto větu chápal jako podporu teorie "udělej si všechno sám," ale jako obhajobu tvořivé práce, která jediná přináší přidanou hodnotu, a byla zbytečně pošlapána. Hovoří se o montovně Evropy. Manažery podniků to dráždí. Před 10 lety vyhazovali inženýry z konstrukce se slovy: "před branou stojí 10 dalších," dnes je za peníze pracně shánějí. Ale nenacházejí. Kdo by za tehdejší situace poslal kluka studovat parní turbíny nebo kompresory? Nikdo už nespočítá, kolik nás tento hazard s kvalifikovanou pracovní silou stál. To už i ti policisté postupovali rozumněji. Zatím jsme hovořili o vysokých školách, ale ty si mimo jiné stěžují na nízkou kvalitu středoškoláků. Kdo učil na gymnáziu ví, že dodnes nejsou na některé předměty učebnice, nejsou pomůcky, a konec konců, úvodní moto hovoří jasnými slovy. Podle některých teorií by v roce 2010 mělo na vysokých školách studovat až 50 % středoškoláků. Kde se vezmou a jaké budou za těchto okolností kvality? Bez povinné matematiky, a vlastně: víte jaké otázky musí zodpovídat student v přijímacích pohovorech? Není to v kontrastu s tím, co proklamujeme jako trend nové výuky na středních školách? Tedy ne biflování, ale jen schopnost myšlení? Samé rozpory. ACH, TY VYSOKÉ ŠKOLY Akademismus, věže ze slonoviny, nebo politiky opuštěné téma (vláda Mirka Topolánka, ostatně ODS nikdy nepředstavila žádné záměry ve školství a vědě), další z oborů lidské činnosti hozené na pospas opovržení (nejde o ekonomické vědy) v polistopadovém vývoji? Představa jediné instituce, která by spravovala a řídila prostředky vkládané do vědy a výzkumu, aby byl efektivní, je pro politickou garnituru nepředstavitelná. Věda a vzdělání jsou na okraji zájmu. Ten je pouze deklarativní. Jak pohlížet na strategii našich politiků, když si nedokázali zjistit, že pro úspěšné ekonomiky je zapotřebí mnohem více vysokoškolsky vzdělaných lidí, než jimi disponuje ČR dnes? Zatím co v zemích OECD je počet vysokoškolsky vzdělaných 2,6 % populace, v ČR je to 1,7 %. I další čísla dokazují, že jsme v tomto oboru krutě zaostali a v tabulkách jsme i v jiných ukazatelích třeba za Mexikem a Tureckem. (Vzpomínáte si na hřímavý projev o vzdělání Miloše Zemana na Letenské pláni v roce 1989, který vyprovokoval protestní řev demonstrantů?) Uvědomují si politici, že nárůst studentů na vysokých školách až o 130 % musely tyto zvládat bez řádného financování, prakticky se stejnými penězi? Tyto skutečnosti vyniknou ještě více, dotkneme-li se dalšího bolavého místa, a tím je výzkum a vývoj na vysokých školách technického směru. Sáhnut na něj musíme i s ohledem na propojenost výzkumu se studiem a možností studentů seznámit se s potřebami průmyslu už na vysoké škole. Tedy přesně toho neuralgického bodu, který popisují průmyslové podniky. Anebo to byl záměr politiků udělat z nás montovnu zcela programově a nevyhazovat peníze za vzdělání? Podle rektora University Karlovy prof. Ivana Wilhelma, stoupl počet studentů za posledních 14 let o 130 %, zatím co počet akademických pracovníků jen o 15 %. Tedy ze stejným počtem pedagogů prořídlých navíc útěky těch nejlepších za důstojným ohodnocením, se vychovává dvojnásobek studentů a navíc, navíc je tu nové téma: výzkum a vývoj. Ale až v roce 1999 se zrovnoprávnilo postavení výuky a vědeckého bádání na vysokých školách. Teoreticky. VŠ přijaly svoji novou úlohu statečně a téměř z ničeho (původní model nepočítal s vědeckou prací na vysokých školách), vybudovaly laboratoře a čekaly na průmyslové podniky a jejich zadání. Podniky nepřicházely (bojovaly o přežití nebo je rabovali noví majitelé), a když přišly, nebyly spokojeny s rychlostí prací. Často si pletly provozní problémy s vědou, nevěřícně hleděly na ceník prací (vždyť jsou ti lidé placeni státem, jak mohou chtít tolik peněz?). Podniky si namnoze nepřicházely na vysoké školy (ale ani na průmyslovky) ani pro absolventy. Zájem o spolupráci byl nulový. Spojení studia s praxí? Studenti si dodnes platí exkurze do výrobních podniků, středoškoláci si sami sjednávají praxi, podniky je odmítají. Zpočátku nevadilo průmyslovým podnikům ani to, že nemají výzkum, dnes je situace jiná. Ale podporovat vzdělání? Příliš riskantní a mimo plánované náklady! Některé VŠ navíc bojovaly s oborovou zátěží minulosti. VŠB Ostrava měla za úkol chrlit pro rázovitý region báňské a hutní inženýry. Dnes by neobstála, musela si najít nové obory, sehnat pro ně přednášející a najít si odbyt. Podobný osud postihl Západočeskou univerzitu a mnoho jiných škol. A to vše bez podpory zahraničního kapitálu - na rozdíl od průmyslových podniků, které oživly zahraničními investicemi, řízením a dodávkami objednávek z globálního trhu nového vlastníka. To se to potom manažerům hovoří o pokroku. Žijeme v období vzájemného osočování. Je nad možnosti tohoto článku vypočítávat všechny chyby, jichž se politici, ale i průmyslové podniky dopustily na školství minulých let. Analýzy jsou neúplné a založené tendenčně na otázce školného. Žádná vláda od roku 1989 nevěnovala vzdělávání patřičnou pozornost, paradoxně to byla až Petra Buzková, kdo přinesl do školství alespoň peníze. Zatím zbývají jen otázky. Například: Proč tak málo lidí z praxe učí na vysokých školách? Proč tak málo podniků spolupracuje s vysokými školami na zadávání diplomových prací? Proč jsou to především podniky zahraniční, které si našly cestu k nadaným studentům? Jak je ošetřeno patentové řízení z poznatků vysokých škol, jak vlastně celý proces zveřejňování poznatků třeba i z doktorandského studia ošetřen? Kolik studentů posílá tato společnost na studia do zahraničí na renomované školy? (Až letos byl oznámen záměr odeslat 50 vybraných studentů na uznávané školy.) Technici si nikdy nevzali poučení z výchovy mediků, kterou provádějí zásadně (byť za ubohý peníz) nejlepší lidé z nemocnic a klinik. Zcela paradoxně tak žijí vedle sebe dva světy: technické školy a průmysl. A nacházejí k sobě cestu jen zvolna. Zpravidla přes odpor méně nadaných kolegů se prosazují vynikající osobnosti VŠ na průmyslovém poli výzkumu. Tak, jak tomu mělo být už dávno. Když jsme u zahraničí: mnozí studenti, ti nejodvážnější a nejnadanější (zpočátku jen ti nejbohatší) si našli cesty na vysoké školy v cizině. Zjistit počty studentů a absolventů, kteří pak v zahraničí zakotví, je nemožné. Někteří odborníci hovoří o desítce procent, jiní o zlomku tohoto čísla. Půjde ale už jistě o vysoké počty nadaných jedinců, kteří nenávratně z českého prostředí mizí. Nedůvěřují domácímu prostředí, navíc jsou tu ty peníze. To je další kapitola problému. Jak si cení společnost diplomovaného studenta? Jak s ním zachází například, jde-li do státních podniků nebo do zařízení státní správy? (Potupné podpisy doktorů o menším počtu přesčasových hodin, nízké platy v zachraňujících se podnicích, odklady hodnocení státních zaměstnanců, sloužících jako rukojmí státu). Není debata o školném jen zástupným problémem, který má odvést pozornost veřejnosti od pravých příčin nedobrého stavu vysokých škol? ŠKOLSTVÍ VSKUTKU ZRCADLEM SPOLEČNOSTI V Technickém týdeníku č. 1/2007 publikoval svůj názor na systém vzdělávání a pracovní trh komisař EU, někdejší premiér vlády ČR Vladimír Špidla. Jeho článek patří k tomu lepšímu, co bylo na toto téma u nás publikováno. Je jen a jen na společnosti řízené politiky šermujícími ideologii a ne rozumovými fakty, jak se k současným problémům a požadavkům pracovního trhu a nabídkou dobře připravených studentů a středoškoláků vypořádá. Nedobrý, ba žalostný stav má množství vedlejších efektů. Příkladem je nedůvěra veřejnosti. Veřejnost nepřijímá s porozuměním technické řešení veřejných staveb, neboť tyto nejsou cíleny k vyššímu technickému cíli a nejsou provázeny šancí pro naše výzkumné prostředí podílet se na něm (a tím i poučit studenty, jak se takový projekt řeší). Není na jejich zprovoznění pyšná. Představitelé státu jen omezeně oceňují vynikající technickou práci, politici vydávají projekty spíše za své, i když je věčnými spory o jejich podobu spíše shazují. Nerozhoduje věcné a technické řešení, rozhoduje klintelismus. Příkladem je energetika, veřejná doprava, veřejné stavby silnic. Nedávná zpráva NKÚ o manipulaci s fakty kolem přesunu brněnského železničního nádraží hovoří za vše. Kruh mizerného ocenění technické práce se uzavírá, je lépe nastoupit na místa s garantovanými posty soudců, notářů, právníků, či doživotních politiků, jen ne do továrny, k černému řemeslu. Je možné se divit? Tradice Křižíka, Kolbena a dalších, kteří šířili slávu české techniky v zahraničí? Kteří promlouvali k veřejnosti? Dnešní technici to nedělají. Proč? Systémy hodnocení práce akademických pracovníků včetně výzkumu jsou založeny na hodnocení publikací v impaktovaných časopisech. Ze této situace nemá drtivá většina odborníků zájem spolupracovat s českým tiskem. Ani odborným ani společenským. Nikdo jim to neocení. Veřejnost se nedozvídá nic o názorech techniků. Diskuse o technických společenských projektech se odbývají v rovině politické a nikoli věcné. Stali jsme se společností laiků. Navíc, diskutovat, byť věcně, je nebezpečné. Výsledek? Veřejnost není na naši techniku a technická díla hrdý. Nemáme divadlo v Sydney ani rychlovlak do stanic budoucnosti, nemáme vlastní výrobu mikroelektroniky či spotřební elektroniky a tahoun exportu, automobily, jsou spíše výsledkem zahraničních investic a technologií. Bude nás budoucnost, jako techniky z vývoje vůbec potřebovat? Čím budeme pro EU? Znovu je tu termín montovna Evropy. Alespoň to? Aniž bychom chtěli zlehčit danou problematiku a diskusi Fóra průmyslu a vysokých škol, dovolte volně parafrázovat jednoho s posledních diskutujících, evidentně Čechoameričana pracujícího v oboru IT technologií. Tento muž, zjevně unaven poněkud povrchními argumenty zástupců průmyslu napadajících rektory vysokých škol, řekl zhruba toto: "Když dnes podnikatel hledá schopné lidi, zveřejní nabídku na místním trhu. Když se jeho předpoklad nenaplní, zašle ji třeba do Indie a buďte si jistí, že se na každé místo přihlásí 200 uchazečů. Čím složitější technologie, tím kvalifikovanější lidi hledáte. Co dnes zabrání podnikateli v jakémkoliv oboru, aby šel jen a jen tam, kde se mu nabízí dostatek kvalifikované a levné pracovní síly? Nikdo se vás nebude ptát co se stalo, že zde nejsou lidé. Jen se otočí a půjde jinam." Vzhledem ke složení průmyslu na území České republiky, ale hlavně vztahu státu k systému vzdělávání, nebude takové rozhodnutí pro zahraniční kapitál ale vůbec bolestné. Možná naopak. Proto si troufáme říci, že čeští studenti jsou jen takoví, jaká je česká společnost, které priority klade jako cíl a co studentům nabízí. (Navíc, bude-li chtít, aby si studium hradili!) Studenti a jejich osudy jsou jen zrcadlem české společnosti. Také oni se dnes, v globalizovaném a otevřeném světě, mohou otočit, a jít tam, kde se jim nabízí lepší budoucnost a lepší uplatnění. Možná, že právě to rozhodne o budoucnosti českého průmyslu. Neboť ti, kdož doufali, že nová doba přinese obrození vědomostí, na nichž se bude stavět nová společnost, se bohužel zmýlili. A těžko uvěřit, že liberální, otevřená ekonomika s produkty vytvořenými v laboratořích vědeckých institucí a posléze neméně dobře a nákladně vybavených podniků se dá dělat jen s průměrně vzdělanou společností, která šetří i na systému vzdělávání. JAN BALTUS