Řada společností, které veřejně ohlásily snížení emisí oxidu uhličitého, ve skutečnosti své emise nemusela zdaleka snížit tak, jak uvádí. Naznačují to alespoň výsledky studie, která se snažila zjistit, čím jsou podloženy tzv. zelené certifikáty o původu elektřiny.
Mnoho podniků se ve svých prohlášeních o své „ekologičnosti“ a snaze o ochranu klimatu ohání různými „zelenými“ certifikáty, které dokládají, že využívají elektřiny z obnovitelných zdrojů. Jednoduše řečeno mají tedy „papír“ na to, že nakoupily svou elektřinu z nějakého bezemisního zdroje.
Certifikáty podpory zelené energie
Nákupem takových „zelených“ certifikátů společnosti podporují projekty obnovitelné energie na celém světě. Firmy mohou energii z větru či slunce využívat přímo, nebo mohou například tvrdit, že kompenzují svou spotřebu elektřiny z fosilních paliv. Vlastně si koupí uhlíkové „odpustky“ tím, že podpoří rozvoj čistých zdrojů jinde. Osvědčení mohou sloužit jako účetní mechanismus v případě povinnosti plnit nařízení stanovené vládou. Nebo také jako doklad, že bylo vyrobeno určité množství obnovitelné energie, určený pro zákazníky vyžadující „zelené“, tedy ekologicky směrované dodavatele. A mohou se také obchodovat na zvláštním trhu se zelenými certifikáty, který funguje nezávisle na trhu s elektřinou jako komoditou. Nedávno zveřejněná podrobnější analýza jednoho druhu těchto certifikátů (REC — Renewable Energy Certificate) ovšem dospěla k názoru, že to tak do znační míry není: „Příliš mnoho spotřebitelů, médií, dokonce i investorů si může skutečně myslet, že daná firma fyzicky využívá ze 100 % elektřinu z obnovitelných zdrojů energie, ale to prostě není pravda,“ shrnul závěr práce Anders Bjørn, postdoktorand na Concordia University pro server E&T. Studie, pod kterou je podepsán jako hlavní autor, byla publikována v časopise Nature Climate Change. REC je systém zelených certifikátů využívaný v USA, někdy také označovaný jako Green tags nebo Renewable Energy Credits. Dobrovolný program Green-e je spravován organizací CRS (Center for Resource Solutions). Na rozdíl od Evropy ve Spojených státech neexistuje centrální hub, takže není možné převádět certifikáty mezi libovolnými dvěma státy tam a zpět. Nicméně díky existenci registrů jako NAR nebo WREGIS, z nichž každý pokrývá více než 10 států, jsou obecně převody mezi státy zpřístupněné. Bjørn a jeho tým ve studii zkoumali 115 společností z nejrůznějších odvětví — včetně společností Microsoft, Ford a Best Buy — které se zavázaly ke snížení emisí uhlíku. Všechny tyto společnosti dohromady údajně snížily množství emisí souvisejících s produkcí elektřiny v letech 2015 až 2019 o více než 30 %. Autorský tým dospěl ovšem k závěru, že ve skutečnosti tyto společnosti snížily své emise jen asi o 10 %. Moc levné? Rozdíl by měl být podle autorů způsoben poklesem ceny zelených certifikátů, která je důsledkem rozšíření obnovitelných zdrojů. Podle výzkumníků jsou na americkém trhu tyto certifikáty v současné době tak levné, že nemotivují energetické společnosti k realizaci nových projektů na výrobu „obnovitelné energie“. Firmy tedy sice mají potvrzení, ta ovšem ve skutečnosti nic nekompenzují. „V naší studii vidíme, že společnosti ve většině případů nakupují certifikáty, které pro klima nedělají mnoho, pokud vůbec něco, ať už o tom vědí, nebo ne,“ řekl Bjørn. Bjørn s kolegy dospěli při pohledu do statistik k závěru, že dvě třetiny firmami deklarovaného snížení emisí souvisely se „zelenými“ certifikáty — a pravděpodobně nijak nepřispěly ke stavbě nových zdrojů obnovitelné energie do sítě ani nijak jinak nevedly ke snížení emisí skleníkových plynů.
Smlouvy o odběru zelené elektřiny
Ne všechny společnosti však spoléhají na tuto metodu dekarbonizace svých obchodních modelů. V posledních letech roste obliba nástroje známého česky jednoduše jako „smlouvy o prodeji elektřiny“, anglickou zkratkou PPA (power purchase agreements). To jsou prostě dlouhodobé smlouvy o přímém prodeji elektřiny spotřebiteli za předem sjednanou cenu. Ta nemusí být nutně stanovena fixně, ale může se odvíjet od situace na trhu. Jejich součástí musí být cenové podmínky, doba trvání kontraktu a množství odebrané elektřiny. V případě „zelených“ smluv si typicky nějaká velká společnost (např. automobilka) objedná obnovitelnou energii z větrných a solárních farem o velkém výkonu. Motivace korporací je jednoduchá: nejsou tak závislé na dotacích od státu a „ozeleňují“ tím svůj provoz, což je pro ně důležité z marketingového i legislativního hlediska. Na základě těchto PPA smluv firmy samozřejmě také získají „zelený certifikát“ o vyrobení elektřiny, ale vlastně mimoděk. Hlavním rysem smlouvy je to, že jedna strana pro druhou přímo vyrábí elektřinu podle dohodnutých podmínek. Autoři nové studie proto „zelené certifikáty“ vzniklé v rámci smlouvy o přímém prodeji „zelené energie“ považují za doklad skutečného snížení emisí. Autoři zmíněného vědeckého článku nejsou první, kdo na potíže se zelenými certifikáty upozornil. Jejich význam proto postupně klesá, stále jsou ovšem v řadě případů v mnoha kontextech uznávány. /jj/