Před více než rokem navrhl pro Středočeský kraj koncept města budoucnosti v prostoru bývalého vojenského areálu v Milovicích. Přestože nakonec zůstalo pouze u studie a vizualizací, architekt a urbanista Michal Postránecký naznačil vizi, k níž je podle něj možné se během několika desetiletí dopracovat. „Na dílčí prvky však nemusíme čekat tak dlouho, některé smart technologie nám totiž ve městech slouží už nyní,“ říká. Obrat smart city je mnohdy spojován zejména s různými technologickými doplňky veřejného prostoru. Jak jeho význam vnímáte vy sám? Podle mě je důležité nejprve definovat pojem město. Město je lidmi vytvořené seskupení fyzických objektů, dohromady propojených infrastrukturou. Každé takové město je v podstatě unikátní otisk společnosti, která ho postupně vytvářela. Tyto fyzické struktury buď postupně zanikly, nebo se dále vyvíjely na základě množství různých transakcí, které v daném prostoru mezi sebou lidé a další subjekty realizovaly. Čím více těchto vazeb je, tím roste i potřeba se dále rozvíjet, což vede k vyvinutějšímu, komplexnějšímu organismu. V současné době nám v rozvoji mohou pomoci inovační digitální technologie a podle toho, kolik digitální inteligence je do nich vloženo, můžeme hovořit až o „smart“ městě, i když s velikou nadsázkou.
A co si pod tímto pojmem může představit veřejnost? Ještě dnes se setkávám s tím, že když lidé v parku najdou lavičku, která jim dobije mobilní telefon, považují město za smart. Myslím, že třeba v Praze to nebyl šťastný počátek pojetí smart city. V zahraničí se ale od začátku hovořilo zejména o řízení města a jeho jednotlivých subsystémů, jako jsou doprava, svoz odpadů, management vody a podobně na základě analýzy velkého množství dat. Díky postupné digitalizaci toho teoreticky bude možné jednou dosáhnout, protože budeme mít k dispozici enormní množství dat, která nám architektům a urbanistům a dalším expertům pomohou získat lepší informace o lokalitě, v níž žijeme a pracujeme, a zároveň i o infrastruktuře, která propojuje danou lokalitu s dalšími místy. Naše práce tím dostane úplně nový rozměr, můžeme tuto znalost použít a lépe navrhovat ergonomii města.
Lze vůbec úspěšně skloubit historické město, které získalo svou základní podobu před stovkami let, s konceptem města budoucnosti? Ano, podle mého názoru to jde. Velké množství evropských měst má historické jádro, kde je toto doplnění města inovativními digitálními technologiemi někdy složité implementovat tak, aby je vizuálně narušilo jen minimálním způsobem.Jistě nikde nechceme vidět například les antén, takzvané chytré lampy ověšené spoustou technologií, svítící informační tabule, fotovoltaické panely a podobně. Na druhou stranu také nejezdíme ve 100 let starých dopravních prostředcích. Většina chytrých technologií a řešení je však naštěstí stejně o něčem úplně jiném. Například ve veřejné dopravě jde o systém, který ji řídí, a o aplikace, které má jejich uživatel k dispozici. Dnes je již běžné koupit lístek pomocí SMS. To je ale takový chytrý pravěk. Zajímavější je příklad z Ostravy, kde si můžete zaplatit pouze čas, který skutečně procestujete. Na mobilu si zase pomocí aplikace najdete napojení jednotlivých spojů a jejich skutečnou pozici, včetně případných zdržení. Na zastávkách můžeme začít nacházet telematické tabule. Jednou si i u nás budete moci naplánovat cestu několika dopravními prostředky a zaplatit jednu jízdenku podle toho, jaká byla skutečnost, a třeba i se slevou, když máte velmi výrazné zpoždění. Světelná signalizace na křižovatkách může regulovat dopravu dynamicky podle aktuálního stavu a podobně. Na druhou stranu jsou zde fyzicky založené věci, na které je i telemat ika krátká, jako v Praze. Není dostavěný okruh a magistrála vede středem města. V tom vám žádné „smart“ moc nepomůže. Určité limity mají historická města například v oblasti chytré energetiky, protože město budoucnosti je složeno ne z běžných ani pouze pasivních domů, ale z domů, které si samy elektřinu vyrábějí a přebytky dokážou ukládat či sdílet. Jenže na to musí být připravena distribuční síť, což není. Když bychom měli navrhnout energet icky pozitivní čtvrť v existující zástavbě historického jádra, musíme vědět, kde bude možné zbudovat bateriové úložiště pro celé bloky, z jakých zdrojů bude ta čtvrť elektřinu vyrábět a jak se v ní bude elektřina distribuovat.
Zaujala mě zmínka o našem prostředí, protože například v Asii vznikají smart cities úplně jinak, že? Ano, v Asii, v zemích, kde nejsou finanční ani prostorové limity, mohou vyrůst verze města budoucnosti. Některá z nich, založená na smart technologiích a řešeních vyrůstají na zelené louce během několika let. Zajímavými příklady jsou například Masdar u Abú Dhabí, a hlavně New Songdo City v Jižní Koreji, postavené na 600 hektarech regenerované půdy. V této lokalitě je 80 tisíc bytů, jsou tam kancelářské budovy, univerzity, obchody, a přitom 40 % plochy patří zeleni. Na první pohled to vypadá perfektně a ono to pravděpodobně jednou perfektní bude. Tato nově vybudovaná města se však mohou potýkat s tím, že jim chybí prvek času a přirozeného rozvoje infrastruktury na základě nekonečného množství aktivit v daném prostoru, které modifikují původní záměr a vkládají tu tolik potřebnou DNA vycházející z otisku společnosti, jež jiná města po staletí budovala. Města vzniklá během pár krátkých let na papíře pro sebe vlastně hledají obyvatele, což je trochu naopak.
Myslíte si, že jsou tyto futuristické a velmi nákladné projekty odsouzené k nezdaru? Nemusí to tak být, určitě lze město navrhnout tak, aby v něm společnost fungovala, i když jej nevytvářela evolučně. Čím více máme k dispozici různých chytrých nástrojů, tím lépe můžeme koncept navrhovat a „žít v něm“ ještě před jeho realizací. Když budu konkrétní, můžeme analyzovat procesy z historie, čerpat informace o tom, jak města vznikala, a zároveň máme k dispozici i obraz nových vztahů, které vznikají díky sociálním sítím. Město tak můžeme zabydlovat jinak, než jak se to dělo dříve. K navrhování takových urbánních systémů se používají i další chytré nástroje, například digitální dvojčata. V architektuře a urbanismu si díky nim můžeme nasimulovat budoucí skutečnost a jevy, které zatím neexistují, ale my bychom byli rádi, aby pak v reálu fungovaly. Lze simulovat i růst města v určitém sociálním složení a vývoj společnosti, který bude mít vliv na budoucí město. Budoucí městské struktuře se snažíme vnuknout i příčinu, proč by tam lidé měli bydlet, fungovat, pracovat a navštěvovat rozličná místa v něm. Ale nutno dodat, že jistá míra rizika i tak existuje. Může se stát, že hotové město a vztahy v něm nebudou fungovat tak, jak se počítalo při plánování, protože se tam nepodaří vtisknout onu DNA, kterou jsem zmiňoval před chvilkou. A také je pravda, že nevypočitatelné myšlení politika asi nenasimulujete nikdy, ani s tou nejlepší umělou inteligencí. Navrhujeme-li město, které má dobře a dlouho fungovat i v budoucnosti, je nutné přemýšlet, jaká společnost jej bude obývat. Ta bude naprosto jiná. Musíme umět vytvořit místo také pro budoucí obyvatele veřejného prostoru, kteří ho již brzy začnou obývat. Roboti, kteří budou vypadat jinak než ti z Čapkovy hry RUR, kterým by letos bylo sto let. Ti budoucí budou schovaní v autonomních vozidlech pohybujících se kolem nás s cílem doručit jídlo nebo jiné zásilky, případně budou sekat trávu, hlídat děti na pískovištích, asistovat starším lidem při procházce, v létajících dronech, někdy v rojích a podobně. Můžete si myslet, že jsem blázen, ale je to doba již velmi blízká a my jsme povinni všem těmto novým inovacím připravit prostor a infrastrukturu.
Vy jste si projektování města budoucnosti vyzkoušel, když jste navrhoval vizi města Miltown. Pro koho mělo být? Nechtěli jsme, aby to byla klasická satelitní noclehárna pro lidi, kteří pracují v Praze nebo v mladoboleslavské Škodovce. Mělo to být místo, kde se spojuje život a věda. Zelené město pro 15 až 40 tisíc obyvatel, postavené na pevných základech inovačních technologií i prvků umělé inteligence. Srdcem města měla být univerzitní budova sdílená několika technicky zaměřenými evropskými univerzitami. Počítalo se i se sdíleným vědecko-výzkumným pracovištěm. Chtěli jsme, aby vznikl prostor, kde si lidé z různých oborů předávají zkušenosti. Hnacím motorem tak měli být studenti, kteří by se tam nastěhovali, časem založili rodiny a postupně by v tom kampusovém městě vytvářeli novou společnost a strukturu. Zároveň jsme v Miltownu počítali s průmyslem, méně automatizovanými i plně autonomními provozy, pro které jsme vyčlenili celou jednu zónu. Měla to být laboratoř města, kde by se také testovaly dopravní systémy a kompatibilita autonomních vozidel s běžnými auty. Mělo se zkoušet i propojení klasické veřejné dopravy a mikromobility. V návrhu je i monorail [druh železniční infrastruktury využívající jedné kolejnice pro vedení i nesení vozidel — pozn. red.], který by propojoval celé město, jednotlivé hlavní budovy a sloužil by pro přepravu lidí i materiálů a produktů.
Předpokládám, že takové město by mělo být i plné zeleně a energeticky soběstačné. Ano, počítali jsme se velkým množstvím zeleně v otevřeném prostoru i na střechách a fasádách domů. V konceptu jsou také zamýšlené samostatné i propojené vodní plochy, které jsou součástí jednoho velkého systému vodního hospodářství. Některé fungují jako přírodní čističky povrchových vod, všechny dohromady zároveň jako přirozená součást městské klimatizace. Prostor se odpařováním ochlazuje a udržuje si tak příznivé klima. A protože je naše město budoucnosti založené na technologiích budoucnosti, předpokládali jsme využití různých zdrojů čisté energie, včetně vodíku či jaderného mikroreaktoru. Předpokládali jsme celý systém distribuce a ukládání elektrické energie. Mysleli jsme také na odpadové hospodářství. Cílem byla minimalizace produkce odpadu s akcentem na jeho recyklaci. Miltown by se tedy dal považovat i za město, v němž fungují zásady cirkulární ekonomiky, kterou jsme znali již v dobách první republiky a dnes se jí opět učíme. V neposlední řadě jsme také v návrhu počítali i se sdílenými komunitními zahradami, skleníky a vertikální farmou, tvořící společně důležitý prvek konceptu agrárního urbanismu v rámci městského systému.
Energetická soběstačnost, vlastní vodohospodářství, skleníky. Uplatňovali jste tedy i myšlenku městské resilience? Ano, ta byla jednou ze základních filozofií celého projektu. Žiji na Floridě, kde jsou poměrně časté hurikány, a velmi dobře vím, že první tři dny po katastrofě jsou klíčové. Nefunguje elektřina, není k dispozici mobilní signál, všude jsou trosky a bahno. Nedávné události na Moravě a vlastně i dění okolo koronaviru nám ukázaly, že s přírodními katastrofami a nečekanými krizemi v podobě pandemie či energetického blackoutu je nutné počítat i v České republice, a proto jsme chtěli, aby naše město bylo soběstačné, než dorazí pomoc a než se situace stabilizuje. Prakticky všechny systémy, které by se podílely na řízení Miltownu by bylo možné degradovat na naprosté minimum s tím, že budou stále schopné zajišťovat funkce nutné k přežití. A protože při katastrofě je třeba mít k dispozici zázemí, určité části a objekty mohou dočasně změnit svou funkci. Například stanové město, které jsme plánovali pro kulturní akce, se může okamžitě změnit v zásobovací a logistický areál, a dokonce i polní nemocnici. Stejně tak i jiné objekty mohou dočasně změnit svou funkci.
Zbudování takového města by muselo být astronomicky nákladné; kdo se měl podílet na financování celého projektu a jaké byly časové termíny? Na realizaci projektu se měl podílet stát, EU, čeští i zahraniční investoři. Měl vzniknout fond kvalifikovaných investorů. Ze strany státu měly jít investice do inženýrských sítí a nové železnice — Všejanské spojky, která by také po svém dokončení spojila pražské Masarykovo nádraží a Milovice. Projekt jsme rozdělili do několika etap, z nichž jednou bylo právě zbudování železničního spojení s navazující infrastrukturou. Všejanská spojka měla být hotova do roku 2030 a město se mělo stavět od severní hranice území směrem k železniční trati, dále, po jejím dokončení, se mělo pokračovat kolem plánovaného nádraží a jižně mezi tratí a letištěm.
V konceptu smart city se hodně skloňuje například sdílení věcí i služeb. Je vůbec možné takto rychle změnit lidské myšlení a život obyvatel? Nejenom v konceptu chytrých měst. Ano, ale odpovím trochu jinak. Například v našem navrhovaném městě. Proč si má každá univerzita stavět svoje prostory, když může sdílet jeden prostor, něco jako jsou obchodní střediska, kde navíc může sdílet nejen odpočinkové prostory, knihovny, restaurace, obchody a další služby, ale — a to hlavně — i znalosti? Vědci i studenti jsou vedle sebe, přirozeně se potkávají a mohou daleko lépe spolupracovat na velkých projektech či se prostě jen inspirovat. Když vytvoříte předpoklady, změníte rychle i myšlení lidí. Sdílení je podle mě také dobře viditelné na veřejné dopravě, i když nejsem ten, kdo by zakazoval individuální osobní dopravu. Je však nutné zvýšit kvalitu a úroveň této služby. Kdybych to měl shrnout, jsem přesvědčený, že v rámci urbánních systémů má smysl sdílet prostor, zdroje a infrastrukturu a různé služby, například z oblasti mobility, vzdělávání, rozvoje naší osobnosti i těla, informací a znalosti i zábavy! Zároveň si ale uvědomuji, že lidé chtějí mít právo na svůj dopravní prostředek, chtějí mít svou vlastní zahradu či balkon s malým skleníkem, svůj kousek něčeho. To vychází z podstaty člověka. /Kristina Kadlas Blümelová/
