Společnost Cínovecká deponie zahájila skrývku horní vrstvy zeminy na místě zvažované těžby lithia u Cínovce na Teplicku. Deponie, kterou ovládají v současné době lidé z f irmy RSJ, založené Karlem Janečkem, má povolení k získávání lithných slíd (a v důsledku tedy lithia) z odpadu po starší těžbě na Cínovci a také možná časem i v Krásnu. Skrývku horní vrstvy zeminy musí firma udělat v přesně vymezeném termínu, aby jí nepropadla povolení k těžbě. V současnosti prováděné práce by měly být dokončeny zhruba do tří týdnů. Skrývka je naplánována na několik etap. Ta současná se týká zhruba 25 % plochy plánované těžby. Vůbec to tedy neznamená, že by firma počítala s brzkým zahájením těžby, ba dokonce, že by vůbec napevno počítala s jejím zahájením. To závisí mnohem spíše na vývoji okolností, které firma nemá ve své moci, tedy především na vývoji dalších projektů a na dalším postupu státu. „Společnost Cínovecká deponie by se velmi ráda zapojila do zpracovatelského řetězce v České republice, a v tuto chvíli proto čeká na další kroky, které v této věci podnikne český stát i soukromí investoři,“ řekl mluvčí společnosti Martin Frýdl, ovšem vzápětí doplnil: „Bylo by nicméně možné využít jej pro rozjezd českého bateriového průmyslu do doby, než se rozběhne komplikovanější hlubinná těžba.“ Jinak řečeno tak potvrdil to, co se všeobecně očekávalo. Případné objemy těžby z tohoto ložiska jsou tak malé, že aby se projekt vyplatil, nejspíše nemůže investovat do vlastního zpracovatelského provozu. Co zbylo… Cínovecké odkal iště vlastni l do roku 2008 státní podnik Diamo, který ho tehdy za 866 tisíc korun prodal. Při dnešních cenách směšná částka byla podle Diama podložena analýzou, která možnou těžbu tohoto lehkého kovu označovala jako nerentabilní. Předmětem zájmu kupujících tehdy nebylo lithium, ale mnohem prozaičtější písek; odkaliště totiž vlastně tvoří zhruba 10 m mocné ložisko bílého písku, které chtěl tehdejší majitel vytěžit a prodávat. Ovšem ohledy na životní prostředí a především obsah lithia původní plány na pískovnu zkomplikovaly (je to zákonem vyhrazená surovina, majitel ji nemůže jen tak odvézt s pískem pryč). A tak zamýšlená pískovna změnila majitele a účel. Materiál obsahuje zhruba čtvrt procenta lithia a řádově jde celkem o tisíce tun čistého kovu. Nepůjde z něj samozřejmě vytěžit vše, ale podle odhadů snad kolem 80 % ano. Pro srovnání, na celosvětovém trhu se v roce 2016 prodalo nějakých 35 tisíc tun lithia (tedy přepočteno na čisté lithium, se kterým se ovšem neobchoduje z ryze praktických důvodů). Lithium by se v této lokalitě těžilo povrchově, a tedy poměrně levně. Písek by se prostě vybagroval a místo pak po těžbě rekultivovalo. Lithiová ruda by se pak dala oddělit magneticky, protože místní nerost, který ji obsahuje (cinvaldit od Zinnwald, tedy německého názvu Cínovce), obsahuje i železo a je tedy pro těžaře příjemnou shodou okolností magnetický. Jinde na světě, kde se lithium těží z jiných rud, to tak není a používají se jiné metody. Ruda by se pak musela ještě následně zpracovat do nějaké obchodovatelné podoby (síran či uhličitan?), ale jak by to přesně vypadalo, bude záležet ještě na dalších okolnostech. Třeba právě na již zmiňované otázce, zda se rozjede i hlubinný projekt. V Česku jsou podle odhadů asi 3 % světových zdrojů lithia – naprostá většina na Cínovci a malé množství v ložisku ve Slavkovském lese. Lithium v Cínovecké deponii tvoří jen zlomek procenta českých zásob.
