Výroba skleněných předmětů s podrobnými detaily pomocí 3D tisku není snadná a jen málokdo se o to zatím pokusil. Ověřovaly se sice metody výroby skleněných objektů vytištěním roztaveného skla, to má ale tu nevýhodu, že proces vyžaduje velmi vysokých teplot a tepelně odolných zařízení, nebo metody s užitím práškových keramických částic, které se tiskly při pokojové teplotě a později slinovaly do skla. Tady zase bylo nevýhodou omezení na poměrně jednoduché tvary. Základem nového způsobu z ETH Curych, který by měl prokázat proveditelnost výroby skleněných předmětů složité geometrie procesem 3D tisku, je stereolitografie při aplikaci speciální pryskyřice složené z tekutého plastu a siloxanu. Př i tomto procesu působí na pryskyřici paprsky UV světla. Tam, kam dopadnou, pryskyřice ztvrdne. Plastové monomery se přetvoří do labyrintového polymerního hlavního řetězce, molekuly siloxanu pak vyplňují jeho mezery. Objekt tak může být vytvořen vrstvu po vrstvě, pro každou z nich se dá dosáhnout různých parametrů, třeba velikosti pórů. Slabá intenzita světla vytváří velké póry, silné záření malé póry. Mikrostruktura objektu se dá ve vrstvách změnit přidáním boritanu nebo fosfátu k pryskyřici, což umožňuje vyrábět předměty z růz-ných druhů skla. Polotovary vyrobené tímto způsobem se pak vypalují při dvou teplotách. Při 600 °C, kdy se spaluje polymerní struktura, a pak při přibližně 1 000 °C, kdy dojde ke zhutnění skla. Přitom se sice díly výrazně zmenšují, ale stávají se průhlednými a tvrdými jako okenní sklo.
