Dostal jsem hrubý dopis od
jakéhosi arbitra tisku kvůli článku
o fotovoltaickém automobilu,
jenž objel svět. Byl jsem strčen
do jednoho pytle se „zelenými“,
kteří podle mínění mnohých, pana
ministra Římana také, brzdí technický
rozvoj a především podnikání.
Přesně jak uvažuje Hrad a Svaz
průmyslu.
Asi nemusím zdůvodňovat zařazení
článku, ostatně největší průmyslový
veletrh v Evropě v německém Hannoveru
před 20 lety vystavoval elektromobil
jako extravaganci. Dnes se
elektromobily těší velké pozornosti
i v USA, jsou a budou komerčně
vyráběny. Tisíce elektrických manipulačních
vozíků v podnicích těží
z poznatků ověřovacích pokusů typu
elektromobil. Ostatně hannoverský
veletrh má vždy jeden celý pavilon
vyhrazen „úletům“ vysokých škol
a studentů, nanotechnologii, biomechanice
a dalším oborům, když úlety
jsou již běžnou součástí podnikatelského
světa. Hlavně v zahraničí. Jsou
komerčně úspěšné – a jak! Dokonce
nepodléhají recesi tak snadno, jako
otrocká železařina. A dovedete si
dnes představit život bez sádrokartonu,
typického produktu zelených
technologií? Mimochodem, Richard
Branson, majitel impéria Virgin,
bude právě investovat horentní částky
do větrných elektráren pro Afriku.
Vyplatí se to. Jde jen o to, rozpoznat
podnikatelskou příležitost.
Část české veřejnosti nenávidí
zelené naprosto bezhlavě. Martin
Bursík před nedávnem nastínil
svoji představu investic, jež by
zmírnily krizi – a co podstatné
– nastartovaly by konkurenční
výhodu českých podniků v blízké
budoucnosti. Ti starší mezi námi
si jistě pamatují, že už komunisté
si uvědomovali neudržitelnost
vysokých nároků českého průmyslu
na energie, hovořili opatrně
o restrukturalizaci a tuto rétoriku
v dobách vlajících praporů
a cinkajících klíčů rozvíjel a sliboval
například Vladimír Dlouhý
do epické šíře.
Dnes jsme o 20 let starší, ale
zřejmě nikoli moudřejší. Český
průmysl díky politickým okolnostem
už několikrát propásl
možnost připojit se ke světovým
trendům připomínajícím průmyslovou
revoluci, ať to byl nástup
mikroelektroniky a digitalizace
či nové energetiky. Jak jednoduché
bylo pro vládní špičky nechat
ruku trhu bez dozoru, zatím co
v USA či Japonsku selektovali
s největší odpovědností podporu
novým technologiím za státní
peníze. To je zase o odpovědnosti
politiků.
Vyspělý svět kolem nás se už
několik let zaměřuje na zvyšování
účinnosti a efektivity zařízení
s úsporami technické vody, olejů,
energie, paliv a naopak využívá
nálepku Eco – na cokoliv. Ekologie
je, na rozdíl od ekonomie
a mínění Václava Klause, věda
pracující s fakty.
Lidé nezaslepení nenávistí
k zeleným jistě pochopili vzkaz
Martina Bursíka dobře. V zemi,
kde je měrná spotřeba energie na
jednotku HDP dvojnásobná, než
průměr EU a kde je jen 65% efektivita
práce, je zapotřebí hovořit
o změně nazírání na spotřebu
energie, která se mezitím stala
strategickou komoditou, vysoce
sledovanou nákladovou položkou
a politickým klackem.
Zaslepená nenávist povede opět
jen k zachování starého systému,
k výstavbě mamutích zdrojů nabízejících
jakoby nadbytek energie
za 1 Kč, rychlému vytěžení
uhlí do poslední mrtě a tím ke
starému systému dělení zisků
založených na těžbě surovin.
A co bude potom, nikoho nezajímá.
A to je evidentně ten skutečný
zdroj zaslepující nenávisti.
Špetku rozumu to neobsahuje.
A je to laciné obhájení vlastní
neschopnosti.
Naše země se pomalu, ale jistě
stává ostrovem skutečně zvláštního
myšlení, překrucování faktů v politický
prospěch protagonistů českého
panoptika za vydatného přizvukování
lidí, kteří nemajíc rozhled, opakují
polopravdy těch, kdož s nimi
manipulují. Spět opravdu kráčí jinam
a například i SolidWorks vnesl
do svého softwaru také kalkulaci
uhlíku, produkovaného při výrobě
určité části stroje s porovnáním
různých materiálů.
Nenávist zaslepuje rozum, říkali
už naši předkové. Pokud se někdo
domnívá, že stavba fotovoltaického
elektromobilu je plýtváním
penězi, propásne mnoho životních
příležitostí. Ale vždy má možnost
nadávat na Evropu, klimatology,
americké banky, Brusel, nejnověji
na řešení krize, články v Time,
filmaře, veřejnoprávní TV, novináře
a vlastně všechno to, co si
nemyslí sám. Jan Baltus