Ruský demonstrativní sestřel družice otevřel znovu otázky využívání kosmického prostoru k vojenským účelům. Nejde však o žádnou novinku. Tímto směrem mířily kosmické velmoci (někdejší) Sovětský svaz a Spojené státy americké už na samém úsvitu kosmické éry.
Listopadový sestřel zastaralé vlastní družice moderní hypersonickou střelou systému A-235 PL-19 Nudol ruskými kosmickými silami vyvolal značný rozruch. Takříkajíc ostrá zkouška hypersonické antisatelitní zbraně navenek znepokojila NASA, ESA a vlády několika západních zemí NATO, především pak USA tím, že se satelit Celina D rozpadl na minimálně 1 500 různě sledovatelných kousků a tisíce menších. Rozhořčeně se poukazovalo na to, že některé z nich ohrozily i posádky družicových stanic, zejména pak ISS. V pozadí celé kauzy je však reálná obava, že v případě konfliktu NATO—Rusko dokážou Rusové i podle ministra obrany Sergeje Šojgu sestřelit během několika minut všechny americké navigační družice GPS na drahách přes 20 tisíc km nad Zemí a oslepit tak armády NATO.
S atomovkou na komára? V minulém čísle TT jsme si připomněli vývoj antisatelitních zbraní s důrazem na systémy odpalované z letounů, k nimž patřil i systém Notsnik [přezdívka vzniká spojením slov nots a sputnik, oficiální označení však bylo NOTS-EV1 — pozn. red.], A-SAT či ruský Vimpel. V lednu 1958 ukončil tehdejší americký ministr obrany Neil McElroy soupeření mezi námořnictvem, letectvem a pozemními silami a po zastavení programů USAF Notsnik či Wizard daly Spojené státy přednost protiraketovému systému armády na bázi střel Nike Zeus s 25kt jadernou hlavicí W31 (Zeus A) a posléze Zeus B s větším dosahem. Ty, vybavené 400kt termonukleárními hlavicemi W50 v rámci Programu 505 se zajímavým krycím jménem Mudflap („zástěrka“), byly v roce 1963 rozmístěny na 16km atolu Kwajalein patřícím do Marshallova souostroví. V roce 1964 byly Zeusy (jejichž dosah mířil jen do výšek kolem 280 km) doplněny antisatelitní verzí raket Thor s vodíkovou hlavicí Mark 49 o síle 1,1 Mt, umístěných po dvojicích na Johnsonově ostrově a základně Vandenberg v Kalifornii. Jejich hlavice měly vybuchnout v těsné blízkosti cílových družic, ovšem tento efekt mohl být sporný. To se prokázalo při testu Starfish 9. července 1962, kdy hlavice o síle 1,4 Mt TNT explodovala poblíže cílové (americké) vysloužilé družice ve výšce kolem 400 km. EMP efekt (elektromagnetický impuls) ihned vyřadil z provozu tři okolní satelity (Ariel, Traac a Transit-4B) a oblak nabitých částic navíc urychlila magnetosféra natolik, že poškodily další tři, mimo jiné i první komerční telekomunikační družici Telstar a sovětský satelit Kosmos 5. Na havajském ostrově Oahu v Honolulu, vzdáleném 1 500 km od výbuchu, EMP zlikvidoval část pouličního osvětlení, poškodil televizory či rozhlasové přijímače, spustil bezpečnostní alarmy v domech a přerušil telefonní spojení ostrova Kauai s ostatními. Výborná práce! I proto byl projekt pozastaven. V roce 1972 byl pozastaven i Program 437 (Thor), údajně z ekonomických důvodů. Spojené státy se tehdy rozhodly přejít na nejaderný program A-Satů. Navíc byla uzavřena smlouva o omezení zbrojení SALT-1, zahrnující i paragraf o nerozmísťování zbraní v kosmu, vlivem čehož se další práce v tomto směru úplně zastavily.
Stačí jen trefit „kamenem“ To americké vojenské námořnictvo postupně zdokonalilo své protiletadlové raketové systémy tak, aby byly schopné efektivně sestřelovat nepřátelské balistické rakety středního doletu i družice. Jde například o v posledních letech velmi diskutovaný elektronický naváděcí informační systém AEGIS (advance electronic guidance information system) protivzdušné obrany, zprvu instalovaný pouze na křižnících a torpédoborcích. Pozoruhodný je fakt, že systém používá tzv. třídimenzionální radar typu AN/SPY-1, který mu umožňuje sledovat až 200 cílů současně a vybírá rovněž vhodnou zbraň k jejich napadení. Dne 21. února 2008 se raketovému křižníku USS Lake Erie kotvícímu nedaleko Havaje podařilo sestřelit vlastní špionážní satelit USA-193 (jinak NROL-21). Šlo o poškozenou radarovou družici, zřejmě Onyx z projektu FIA (Future Imagery Architecture), která se dva dny po svém startu 14. prosince 2006 odmlčela a nevykazovala žádnou aktivitu. Protože nebylo jisté, kde dopadne, a Pentagon si moc a moc přál, aby se z tajného satelitu ani kousek nedostal do cizích rukou, bylo rozhodnuto družici zlikvidovat. V tomto případě tak prokázal AEGIS svoji schopnost zastat i funkci protidružicového systému. AEGIS je ovšem jen vrcholovou součástí celého třívrstvého amerického systému protiraketové obrany Ballistic Missile Defense System. Ten se v současné době skládá ještě ze střel THAAD (terminal high altitude area defense) s kinetickou hlavicí, sloužících především k obraně proti balistickým raketám krátkého a středního doletu při jejich vstupu do atmosféry a v poslední fázi ze střel Patriot. Slouží především k obraně proti balistickým raketám krátkého a středního doletu, ale dokáže zasáhnout i satelity na nízkých oběžných drahách Země. Operačně byl nasazen v roce 2009. Ruskou protiváhou těchto systémů jsou mobilní i námořní protiraketové systémy počínaje S-350, S-400 Triumf či nejmodernější S-500 a 550, vyvinuté společností Almaz-Antej, které jsou podle RTV rovněž schopny sestřelovat i satelity na nízkých orbitech. Zatímco S-350 je nejnovější náhradou za S-300, tak S-400 je systém, který je schopen selektivně pracovat až se čtyřmi různými typy raket. Ty mají nejen rozdílnou startovací hmotnost, ale také dostřel a odlišné schopnosti. Podle řady vojenských odborníků jsou ruské systémy lepší než americké Patrioty či THAAD. Navíc je ve zkouškách také systém S-550 určený údajně k boji s „nejobtížněji zachytitelnými cíli“, což zřejmě znamená hypersonické střely. Loni v červenci pak Rusko úspěšně otestovalo nejnovější, již nasazený systém S-500 Prometej. Ten má oproti čtyřstovce prodloužený dolet údajně až na 600 km. Dokáže ničit nejen rakety středního doletu, letadla a drony, ale především také hypersonické zbraně dosahující pětinásobku rychlosti zvuku, a to i v „blízkém“ vesmíru. Může tedy zasáhnout také satelity na nízkých drahách zhruba do 200 km. Celina D však byla mimo dosah i této „zbraně“ a tak přichází ke slovu A-235 (14C033), v US kódu PL-19 Nudol. Tento systém v podstatě navazuje na protiraketový systém A-135 CUPID, rozmístěný v 80. letech kolem Moskvy. Primárně je zaměřen na antisatelitní akce a zřejmě nemá nic přímo společného s protiraketovou obranou. Jeho vývoj údajně začal už koncem 80. let, ale za Gorbačovovy perestrojky a jelcinovského Ruska byly práce na něm utlumeny. Aktivní práce na realizaci systému A-235 byly zahájeny až v roce 2010. Podle amerických zdrojů se 1. start letového testovacího programu uskutečnil 12. srpna 2014. Byl však neúspěšný, stejně jako druhý. Teprve třetí start z kosmodromu Pleseck 18. listopadu 2015 proběhl podle plánu. V květnu minulého roku pak odpálili z Plesecka 8. Nudol do moře Laptěvů. V listopadu pak přišel ukázkový, lze říci dokonce varovný sestřel Celiny D. Dvoustupňová (transatmosférická) střela dlouhého doletu 14TC033 PL-19 Nudol s motory na vysoce efektivní tuhé palivo může být odpalována jak z pozemních sil, tak z mobilních základen. Manévrovací (korekční) motory pak navádějí „bojový“ stupeň na trajektorii kolizní s trajektorií cíle. Předpokládá se, že rakety mají autonomní inerciální řídicí systém s korekcí dráhy letu podle radarových dat pro sledování cílů 14C031. V závěrečné fázi letu používá „bojová“ hlavice pro zachycení cíle radar nebo kombinovanou radarovou a infračervenou naváděcí hlavu. Mimochodem, pro vyřazení satelitu z funkce postačuje už jeho pouhé vychýlení z plánované dráhy.Podle západních zdrojů může Nudol zasáhnout cíle ve vzdálenosti až 1 500 km letící rychlostí Mach 10 (ve srovnání s Mach 3,5 u A-135). Tedy i hypersonická letadla či rakety, případně satelity. Celková hmotnost rakety Nudol je udávána okolo 10 t. Při známých parametrech ovšem zůstává otázkou, zda ohlašovaná možnost zničení GPS satelitů není jen blufováním ruských raketčíků.
Satellite Interceptors Jako o první skutečné kinetické satelitní protidružicové zbrani, vyvíjené v USA už od konce 50. let, lze ale hovořit v případě projektu SAINT (Satellite Interceptors). První studie prováděla z iniciativy velení amerického letectva známá ARPA (Advanced Research Projects Agency) a plán později plně formulovala Národní bezpečnostní agentura v únoru 1960. Zajímavé je, že grant na vývoj antisatelitu dostala společnost Radio Corporation of America. Vývoj měl probíhat ve třech fázích, protože původní projekt byl zaměřen na širší uplatnění než na pouhou likvidaci nepřátelských družic. V rámci fáze jedna mělo být testováno prosté přiblížení k nepřátelské družici na vzdálenost cca 1 m, kroužící na dráze maximálně 750 km nad Zemí. Druhá fáze měla nacvičit opakované návštěvy cílového satelitu, ovšem na drahách ve výšce až 7 400 km. Ve třetí fázi pak už měl „inspektor“ také bojové úkoly, především pak vyřadit nepřátelskou družici z provozu. Tehdejší ministr obrany McNamara ovšem stihl celý projekt za 100 milionů dolarů před prvním startem (plánovaným na rok 1962) zrušit. SAINT byl shozen ze stolu i proto, že tehdy ještě byl ve hře také pilotovaný kosmický kluzák X-20 Dyna Soar a stanice MOL [Manned Orbiting Laboratory — program vojenského letectva USA, jehož cílem bylo postavit a vypustit vojenskou orbitální stanici s dvoučlennou posádkou — pozn. red.]. A ty se letectvu přeci jen líbily více.
Orbitální duel Bajkonur, 1. listopadu 1963: Dvoustupňová raketa R-7A vynáší na oběžnou dráhu družici, kterou agentura TASS pojmenovala Paljot („Let“). Už samotný název vzbudil pozornost — žádný Sputnik XY, ba ani Kosmos! Senzací pak bylo zjištění, že dotyčná družice na oběžné dráze manévruje! Dnes by to už nikoho nepřekvapilo, ale tenkrát, v roce 1963, nemanévrovaly na orbitě ani pilotované kosmické lodě. Američtí analytici zastříhali ušima, ale teprve po letech se potvrdilo, že šlo o první zkoušku prototypu družice-zabijáka, pro které se v angličtině ujal název „killer satellite“. Sověti se na rozdíl od plánovačů amerického projektu SAINT prostě rozhodli, že nepřátelské družice je třeba likvidovat tak či onak. V konstrukční kanceláři OKB-52 Vladimíra Čelomeje vedle navrhovaných pilotovaných stíhaček zvolili také cestu „tělesa ničícího protivníka kinetickou energií“, tedy vlastním úderem. Podobně jako Američané Sověti brzo zjistili, že útočit na družice atomovými hlavicemi je zbytečné, a kvůli EMP efektu vlastně i nevhodné, ne-li nebezpečné. Paljot z listopadu 1963 a jeho následovník Paljot-2 z dubna 1964 byly poměrně jednoduchými družicemi válcového tvaru o hmotnosti 1 959 kg, průměru 1,50 m a délce přibližně 4,5 m, s 6m radarovou anténou. K zadní části válcovitého trupu byla připojena jakási příhradová konstrukce nesoucí blok hlavního motoru v podobě velké trysky a manévrovacích motorů z dílny A. M. Isajeva. Radarová anténa byla umístěna v čelní části satelitu a přístrojový úsek ukrýval nejen navigační a další přístroje, ale i šrapnelovou nálož. To, že družice Paljot dokázaly manévrovat, a tedy měnit výšku i úhel oběžné dráhy k rovníku, byl na tehdejší dobu obrovský pokrok. Kdosi řekl, že srazit protivníkovu družici vlastním zabijákem je v podstatě něco podobného jako se z pušky trefit do protiletící kulky. Na takovou přesnost si Čelomejovi lidé netroufali, a proto se počítalo s tím, že IS (Истребитель спутников, tedy stíhač družic) se k cílovému tělesu přiblíží zhruba na 1 km a nechá explodovat šrapnelovou nálož, jejíž střepiny by měly protivníka, když ne přímo zlikvidovat, tak alespoň vyřadit z provozu či oslepit. Ovšem celý vývoj zpomalila nejen technologická náročnost projektu, ale také vnitropolitické intriky. Působením Dmitrije Ustinova, tehdejšího tajemníka ÚV KSSS pro dohled nad armádou a obranným průmyslem, který Čelomeje nesnášel, byl celý projekt IS už v říjnu 1964 přesunut do konstrukční kanceláře Sergeje Koroljova. Předávání technické dokumentace z Čelomejova sídla v Reutovu se protahovalo a v roce 1965 skončil перехватчик (interceptor nebo také stíhač) v OKB-1 u hlavního konstruktéra A. I. Savina. Testy antisatelitu tak byly obnoveny až po čtyřech letech, v roce 1967, ovšem už pod krytím všeobjímajícího programu Kosmos. Po počátečních neúspěších zaútočil 1. listopadu 1968 Kosmos 252 na cílovou družici Kosmos 248 a šrapnely ji poničil natolik, že přestala fungovat. Vojáci a konstruktéři mohli slavit. Poprvé v historii byl sestřelen jediný satelit vyslanou družicí-zabijákem. Zkoušky „zabijáků“ pokračovaly i v dalších letech, na střepiny takto vzniklého kosmického smetí se moc nekoukalo. Nicméně, aby konstruktéři zamezili zaneřádění oběžné dráhy, využili dobře propočítanou fintu: stíhač odpaloval šrapnely až po průletu kolem cílové družice, což mělo vést k tomu, že střepiny i trosky padaly rychleji do atmosféry a brzy shořely. Když stíhač Kosmos 397, který startoval 25. února 1971 ze severního polygonu Pleseck u Archangelska, už na druhém obletu zasáhl cílovou družici Kosmos 394 pohybující se po tzv. geocentrické dráze s perigeem 563 a apogeem kolem 2 180 km, zdálo se, že je vyhráno. Šlo už o zdokonalený typ IS-A, vybavený aktivním radiolokátorem s mřížovitou anténou i větší zásobou paliva. Hmotnost vzrostla na 3 320 kg. Oficiální zpravodajská fráze: „Kosmos XY a Kosmos YX se spojily a obě družice zanikly,“ měla zakrýt podstatu experimentů, odborníci a fandové kosmonautiky, natož vojenští experti však dobře věděli, o co jde. Experimenty ale ukázaly, že sestřel družice jiným tělesem je obdobně náročný jako navedení na dráhu a spojení dvou kosmických lodí s posádkou, což v bojových podmínkách výrazně omezovalo masovost eventuálního přepadu nepřátelských družic. Mezi lety 1963 až 1972 uskutečnil SSSR na dvě desítky testovacích startů. Ne vždy ale nastalo „posvícení“. Ukázalo se, že ani dvacítka pokusných startů nenabídla záruku, že se protivníkovu družici podaří pokaždé zneškodnit. Problém byl v nekvalitní elektronické součástkové základně. Nicméně v roce 1973 byl systém IS-A uveden do zkušebního provozu a v roce 1979 byl označen za plně operativní. Rakety byly umístěny v šachtách v zóně kosmodromu Bajkonur. Po roce 1972 tyto pokusy Moskva na pár let přerušila, protože byla s Washingtonem podepsána smlouva o omezení strategických zbraní SALT I (strategic arms limitation talks — rozhovory o omezení strategických zbraní), zahrnující rovněž omezení systémů protiraketové obrany včetně antisatelitních zbraní. To ovšem neznamenalo, že by práce v tomto směru Sověti zastavili. Průběžná modifikace celého systému probíhala od 70. roku celých devět let, než byl celý systém uveden do bojové hotovosti. V letech 1976—78 dokonce obnovili zkušební starty, ale protože sputniky neuskutečnily celý oběh kolem Země (viz Kosmos 814 ze 13. dubna 1976), neznamenalo to z faktického hlediska porušení smlouvy SALT. V letech 1980−1982 přes uzavřenou smlouvu SALT II (červen 1979) následovaly ještě starty modifikace III. fáze, kdy se prověřovala schopnost funkce nosičů a družic po dlouhodobém uskladnění. To už i sovětské vrchní velení považovalo celý systém „istrebitěla sputnikov“ za morálně zastaralý, i když zůstával v bojové záloze. Pod vedením konstruktéra A. Savina však proběhla zásadní inovace: byl vyvinut stíhač vyzbrojený čtyřmi raketami, což teoreticky umožňovalo sestřelit čtyři cíle. Ještě v dubnu 1991 byla tato modifikace IS-MU přijata do výzbroje, ale z politických důvodů byl v srpnu 1993 tento sovětský antisatelitní systém jako takový odstaven, a jak je vidět z posledních zpráv o sestřelu Celiny D, šlo ruské velení jinou cestou. Ani Američané ovšem nespali. Jejich orbitální zabijáci se dostali ke slovu v letech Reaganových „Hvězdných válek“. V rámci protiraketové a protidružicové obrany se nejdále dostal projekt orbitálního systému Brilliant Pebbles navržený ve známých Lawrence Livermore Laboratories. V 80. letech se dokonce uvažovalo o vyslání až 2 000 miniaturních raket-stíhačů o hmotnosti kolem 40 kg, rozmístěných ve výškách kolem 460 km. Odtud měly být schopné napadnout nepřátelské družice. Posléze se jejich počet snižoval až na 300 nosičů nesoucích vlastní stíhače, jež by ničily protivníka kinetickou energií. Tyto práce pokračovaly ještě v 90. letech minulého století. Oficiálně byl projekt „oblázků“ (pebbles) zastaven v roce 1993, když se cena jeho realizace přiblížila 55 miliardám dolarů. Ovšem Brilliant Pebbles mají tradičně i řadu odpůrců. Už jen fakt, že by na beztak přeplněné nízké oběžné dráze parkovaly stovky satelitů- nosičů inteligentních raket se zdá nejen velmi nákladnou, ale i nebezpečnou záležitostí. Technika je jen technika a stát se může cokoliv. Co kdyby se nějaké čidlo usneslo, že právě startující pilotovaná kosmická loď je útočící nepřátelskou družicí či raketou? A tak se znovu jak v USA, tak v Ruské federaci objevily družice „inspektoři“, které si mají podobně jako v polozapomenutém projektu SAINT z nebezpečné blízkosti „prohlížet“ satelity druhé strany a případně do nich „jen“ ťuknout. /Stanislav Kužel/
