Na přelomu února a března se
v Praze uskutečnil již 7. energetický
kongres ČR. Krátce před
summitem představitelů zemí EU
věnujících se mj. nové energetické
politice Unie, se zástupci českého
energetického výzkumu a managementu
zabývali širokým okruhem
problémů, jemuž dominovala energetická
bezpečnost.
Záštitu nad kongresem převzalo
Ministerstvo průmyslu a obchodu
ČR a Ministerstvo životního prostředí
ČR. Zatímco šéf prvně jmenovaného
resortu si čas na setkání s českou
energetickou špičkou nenašel, ministr
Bursík cestu k nim (podle vlastních
slov - opakovaně) našel. Přitom
ne každý vyslovený názor, ne každá
praktická zkušenost znějící z auditoria
mu patrně byly po chuti.
Úvod třídenního energetického
maratónu patřil plynařům. Sled
přednášek „Budoucí výzvy pro trh
s plynem“ však přítomné odborníky
nijak nepřekvapil. Jednak se už plynaři
k analogické tematice sešli před
Vánocemi, a co se týká předkládaných
evropských a domácích oborových
statistik vykazují značnou míru
stability. Domácí odbyt plynu přešlapuje
na místě. Akcent na plošnou plynofikaci
kýžené zisky (zatím) nepřináší.
Nezakrývaná podpora většímu
uplatnění zemního plynu v dopravním
systému ČR razantní odezvu
ani v individuální, ani v hromadné
dopravě nezaznamenává. Podniky
a komunální sféru mnohem více irituje
balík problémů spjatých s výrobou,
distribucí, prodejem a spotřebou
elektřiny a tepla.
Snad jen dvě otázky prozvučely
plynárenskými kuloáry razantněji:
současné a budoucí ambice Gazpromu
a RWE Transgas a co konkrétně
přinese firmám ukončení regulace
trhu k 31. března 2007, resp. dopady
tohoto kroku na tzv. liberalizovaný
český trh. ČR importuje téměř
100 % své spotřeby plynu. Konkrétně:
v roce 2005 to bylo 9350 mil. m3,
z toho asi 7000 mil. m3 z Ruské federace.
Hlavním dovozcem je RWE
Transgas. Třebaže naše bezpečnost
zásobování zemním plynem je zajištěna
dlouhodobými kontrakty, bylo
by na místě zvážit možnost (podobně
jako u kapalných paliv) uzákonění
povinnosti dodavatelů zajistit rezervy
dodávek, kupř. na 90 dnů. Řekneli
se „A“, musí být slyšeno a akceptováno
(zejména na straně zákazníků)
i „B“: tato povinnost logicky povede
k dalšímu růstu ceny plynu.
Úvahám o bezpečnosti energetické
bezpečnosti na následném jednání
energetiků a teplárenských bossů
jednoznačně dominovalo vystoupení
generálního ředitele ČEPS Ing.Vladimíra
Tošovského. Bez zbytečného
patosu charakterizoval aktuální energetický
mix ČR i přenosovou soustavu,
která se provozuje na horních
hranicích technických možností konkrétních
prvků. Bez servítků nastolil
dilema spolehlivost versus disponibilita
i ekonomický základ dosažení
žádoucí rovnováhy mezi nabídkou
a poptávkou na energetickém trhu.
Tošovský je technik a perfekcionista.
Není proti promyšlenému rozvoji
ekologicky čistších forem energie.
Zároveň nepropadá extrémům: vyzývá
ke komplexnímu řešení problémů
celé soustavy a nikoliv jen jednotlivých
prvků. Má celoevropský pohled:
na starém kontinentě rozlišuje tři
hlavní dodavatelské ostrovy i složitý
komplex problémů jejich hladkého
zásobování vyplývající z nekoordinovaného
postupu výrobců energie,
zejména z eolických zdrojů a z tepláren
využívajících KVET.
Problematikou dlouhodobé bezpečnosti
v zásobování energiemi započalo
v rámci tématu „Strategický směr
energetiky EU a jeho vliv na vývoj
české energetiky“ také vystoupení
nového náměstka ministra MPO
Hünera. Někdejší šéf severomoravské
energetiky a rezident ČEZu v Bulharsku
spatřuje východisko v pokračující
diverzifikaci zdrojů, v růstu účinnosti
zařízení a pružnosti energetických
systémů. Optimální skladbou vlastních
a importovaných primárních
zdrojů energie chce krok za krokem
minimalizovat závislosti na vnějších
politických a ekonomických vlivech.
Resort podle něj neztrácí ze zřetele
ani nutnost tvorby dostatečných strategických
zásob pro případy energetických
krizí. Zdůraznil, že ČR na
rozdíl od jiných států EU disponuje
velkou (a dosud ne zcela doceněnou)
nízkou dovozní závislostí energetiky.
Zdravý český energetický mix pracuje
s domácími zdroji hnědého uhlí,
s jadernou energetikou, s vodními
elektrárnami a postupně implementuje
obnovitelné zdroje. Jejich role je
však (s ohledem na naše zeměpisně.
klimatické podmínky) limitovaná.
V kause hnědé uhlí přišly na přetřes
současné i budoucí kvóty jeho těžby. Po
zásadním poklesu objemů těžby z 90.
let se od roku 2000 stabilizují na úrovni
cca 50 mil. t ročně. Odlišně to vypadá
s exploatací koksovatelného černého
uhlí: domácí těžba černého uhlí se
v posledních letech pohybuje mezi 13
a 15 mil. t. Veškeré koksovatelné uhlí
se spotřebovává v koksovnách a ocelárnách.
Asi 2/3 energetického uhlí se
využívají pro výrobu elektřiny a tepla
a 1/3 v průmyslu. Hüner má ve střednědobé
perspektivě jasno: rozhodne
hnědé uhlí. Ještě detailněji: ponechání
v platnosti tzv. územně ekologických
limitů, anebo jejich přehodnocení.
Varovný (a nejenom výlučně energetický)
problém představuje import ropy
do ČR. Podíl domácí těžby na její spotřebě
je v podstatě zanedbatelný: osciluje
mezi 4-5 %. Její dovoz stále více
zatěžuje bilance českého zahraničního
obchodu. Jen pro ilustraci: v roce 2005
to bylo 68 mld. Kč. Vloni (při srovnatelném
množství) již 82 mld. Kč (!).
Nedávné problémy s dodávkami ruské
ropy přes Bělorusko podle Hünera
ukázaly, že kroky, který učinila ČR
k diverzifikaci svých zdrojů v 90. letech
(zvláště připojení na ropovod IKL,
který je schopen event. nahradit ropovod
Družba), byly správné. Přítomný
firemní management vyzval k chladnému
uvažování: ČR má k dispozici nouzové
zásoby ropy a ropných produktů
na dobu přesahující tři měsíce.
Momentálně patříme k vývozcům
elektrické energie. Kvůli zanedbání
včasné obnovy energetických kapacit
se však tato situace během několika
let změní. Podle Hünera je žádoucí
rozhodnutí o event. výstavbě či
rekonstrukci kapacit už dále neodkládat.
ČR sice bude podporovat obnovitelné
a alternativní zdroje energie.
Technicky je ale zřejmé, že se
bude vždy jednat o „pouhý moučník
k hlavnímu jídlu tvořenému fosilními
a jadernými zdroji“. Přes všechny
politické a ekologické výhrady podle
něj existuje zatím jediná cesta, a to
příprava výstavby technicky moderních
jaderných bloků.
Kritizoval také nedostatečnou podporu
kogenerační výroby a CZT. Velké
rezervy máme podle něj i v oblasti
úspor a ve snižování energetické
účinnosti. Nezbývá než účinně
podpořit veškeré činnosti směřující
k racionálním úsporám energie.
Avšak s vědomím skutečnosti, že při
růstu životní úrovně obyvatel našeho
státu (a tím i růstu spotřeby energií),
úsporná opatření mohou vést pouze
k snížení nárůstu spotřeby energií.
Slovo dostala rovněž náměstkyně
ministra životního prostředí Rut
Bízková. „Vražedný“ duel obou
mluvčích těchto resortů před mikrofony
se nekonal. Sešlo z něj nikoliv
z titulu bázlivosti či galantnosti, ale
opakovaně proklamované snahy
obou úředníků řešit kupící se problémy
maximálně věcně a odborně, ku
prospěchu českých firem a českých
zákazníků. Rut Bízková své ekologické
fundamenty v pohledu na nové
cíle domácí i evropské energetiky
netajila: do roku 2020 by měly emise
CO2 poklesnout o 20 % (v případě
vyspělých států o 30 %). Musí se
zabezpečit 20procentní podíl energie
z obnovitelných zdrojů na celkové
skladbě energie (třeba ČR na něj
pohlíží jako na indikativní) a zároveň
zvýšit podíl biopaliv do roku 2020
nejméně o 10 % (což by měl být pro
ČR závazný cíl).
Auditorium pochopitelně zajímalo,
zda k tomu bude k tomu stačit
úzký okruh opatření z Programového
prohlášení vlády - investice do
ekologicky příznivých technologií,
snížení sazby DPH na dřevěné a rostlinné
ekobrikety, nárokové dotace
pro instalaci OZE v obytných budovách,
podpora energeticky soběstačných
obcí, snížení energetické spotřeby
české ekonomiky na jednotku
HDP do roku 2020 o 40 %, tvorba
nových národních standardů energetické
účinnosti elektrospotřebičů,
vytvoření programu nárokových
grantů na úspory energií v bytových
a rodinných domech, administrativních
a veřejných budovách z výnosu
prodeje emisních kreditů v mezinárodním
emisním obchodování a stále
zřetelněji se vyhraňující obrysy
emisních daní a poplatků za znečištění
ovzduší (indikativní výnos: 0,5-
1,0 % HDP).
Na řadu otázek náměstkyně ministra
životního prostředí odpověděla
bezprostředně. A návdavkem se zmínila
o dvou lákavých hrozinkách: 4,9
mld. eur v rámci Operačního programu
Životní prostředí na roky 2007-13
a 673 mil. eur na udržitelné využívání
zdrojů energie (podpora využití OZE,
úspory energie a odpadního tepla,
enviromentálně šetrné systémy vytápění
a přípravy TUV atd.). Stoupence
nenadchla (přáli by si více), odpůrce
nepřesvědčila (ani nejmodernější
solární systémy bez velkorysých
dotací států nejsou pro podnikovou
a komunální sféru akceptovatelné;
český trh s biomasou se chová chaoticky
a cenná surovina se nezřídka
draze exportuje; realizace leckterého
úsporného opatření příjde podnikový
management dráž než pokračující
fungování stávajících hltounů energie
a tepla).
Disproporce mezi toužebnými ekologickými
vizemi a tvrdou technickou
a ekonomickou realitou se snad nejrazantněji
projevila v diskusi o chaotickém
rozvoji trhu s biomasou, do
níž se zapojila řada řečníků. Zatímco
ministr životního prostředí Bursík
avizoval čerstvě zrozenou vládní
novelu zákona o aplikaci biopaliv
v dopravě a nejpozději do konce roku
i nový zákon o dlouhodobé podpoře
biopaliv, přítomní experti byli pesimističtější.
Kritizovali jak strmý růst
ceny tzv. bílé biomasy (za poslední
rok o 100 %), tak stále citelnější převis
poptávky nad její nabídkou. Řada
dotovaných projektů nekončí rozšířením
a zkvalitněním dodávek domácím
zájemcům o toto ekologické palivo.
Přičiněním ekologicky nepolíbených
obchodníků mizí okamžitě za hranicemi
státu. Investoři avizovali svůj
nezájem vkládat nemalé prostředky
do výstavby nových a rekonstrukce
stávajících zdrojů na biopaliva,
pokud nedostanou garance minimálně
10letých (či ještě lépe 15letých)
stabilních dodávek základní suroviny.
A ti, kdo už se spalováním biomasy
započali a disponují konkrétními
zkušenostmi z jednání s producenty
a obchodníky, opakovaně varovali
před růžovými brýlemi: disponibilní
areál zemědělsky využitelné plochy
pro ekologickou fytoenergetiku
je malý. S politickými hesly nelze
vystačit. Chybí moderní energetickoekologická
doktrína na 20 let, státní
garance pro investory a provozovatele
velkých zařízení a detailně není
zatím propracován ani ekonomicky
a ekologicky únosný dopravní
a skladovací systém při operacích
s biomasou. Přísliby snižování DPH
u biomasy jsou pozitivní. Pro výrobní
praxi však nejsou a nemohou být všespasitelné.
Energetika je resort technicky
a technologicky náročný, navíc
s dlouhodobým investičním cyklem.
Projektanti a investoři, kteří vstupují
na tenký led fytoenergetiky, logicky
myslí i na „zadní vrátka“ a nikoliv
náhodou volí tradiční fosilní, příp.
multizdrojové kotle.
Evropská energetická koncepce,
první rozhodnutí nové vlády v resortu
energetiky a paliv, stejně jako
české varianty tzv. liberalizovaných
trhů s plynem a elektřinou nebyly
na 7. energetickém kongresu určitě
tabu. Lakonicky se k nim vyjádřil
předseda Sdružení velkých spotřebitelů
energie, 1. místopředseda AEM
a výkonný ředitel společnosti PRECHEZA
Ing. K. Šimeček, MBA:
liberalizace trhu s elektřinou a plynem
má být prostředkem k dosažení
větší konkurenceschopnosti evropského
průmyslu, ne cílem, za který
je často vydávána. Trh s energiemi
není funkční. Národní dodavatelé si
udržují dominantní pozice na svých
relevantních trzích. V Evropě není
převis nabídky nad poptávkou u elektřiny.
Nejsou vytvořené technické
podmínky k neomezenému obchodování
mezi státy v plynu i elektřině.
Ceny prudce rostou a jsou odtrženy
od nákladů. Dominantní dodavatelé
RWE a ČEZ je určují bez vazby na
vývoj vlastních nákladů s obrovským
nárůstem svých zisků. Růst cen elektřiny
a plynu v ČR je jedním z nejvyšších
v Evropě: jsou v nejvyšší
třetině evropských cen. Státní orgány
a vláda dostatečně a preventivně
nezajišťují a nekontrolují ochranu
průmyslových a ostatních odběratelů
proti dominanci dodavatelů ve smyslu
Zákona na ochranu HS a Zákona
o cenách a neřídí vývoj podmínek
trhu ve prospěch spotřebitelů.
Duchovní otec vrcholného fóra české
energetiky a teplárenství, někdejší
šéf ČEZ a Svazu průmyslu a obchodu
ČR a zároveň stále svěží a vtipný
moderátor této akce Ing. Jan Karas
shromáždil v Praze českou energetickou
špičku. Udělil slovo desítkám
energetiků a umožnil předestřít řadu
ožehavých problém resortu i návrhů
na jejich řešení. I přes politickou
a věcnou různorodost deklarovaných
názorů, závěr je jednoznačný: ať se
nám to líbí, či nikoliv, právě nyní se
rozhoduje o naší energetické realitě
po roce 2015. Buď rýsující se technické
a organizační šance využijeme
a ústrojně rozvineme dosud plně
funkční energetickou soustavu, kterou
vybudovala a zkultivovala generace
techniků v 80. a 90. letech (mj.
i Jan Karas), anebo utoneme v žabomyších
politických a odbornických
půtkách. /bs/
