Společnost Northrop Grumman před pár dny spustila historicky první záchrannou misi svého druhu, jejímž cílem je zabránit tomu, aby se vesmírná observatoř NASA zřítila do zemské atmosféry. Pomocí servisního robotického satelitu chtějí observatoř přesunout na vyšší a bezpečnější oběžnou dráhu. V listopadu 2004 NASA vypustila vesmírnou robotickou observatoř, jejímž hlavním úkolem je výzkum vesmírných záblesků gama záření (GRB) a následné sledování jejich dosvitů v rentgenové, ultrafialové i viditelné oblasti spektra. Dalekohled Swift Neila Gehrelse (Neil Gehrels Swift Observatory) na tomto úkolu pracuje už téměř 22 let. Teď se ale Swift blíží ke konci mise, z důvodu postupného klesání oběžné dráhy k zemské atmosféře, kde nakonec shoří. Nedávná sluneční aktivita tento proces navíc urychlila, takže se konec blíží rychleji, než se očekávalo. Netrvalo by to už dlouho a celý příběh by tím skončil. Vědcům a operátorům by v minulosti nezbylo nic jiného než bezmocně přihlížet zániku jinak stále plně funkční observatoře. Díky pokroku v kosmických technologiích se však otevřela možnost observatoř zachránit. Prvním krokem bylo vypuštění nosné rakety Pegasus XL společnosti Northrop Grumman, kterou 3. července (2026) nejprve vynesl upravený letoun Stargazer L-1011. Nákladem nosné rakety byl přibližně 400kg servisní satelit LINK (lightweight in-space navigation and kinematic — lehká vesmírná navigace a kinematika) společnosti Katalyst Space Technologies. Po nezbytné přípravě bude LINK s využitím vlastního pohonu několik dní až týdnů pronásledovat observatoř Swift, dokud přesně nesrovná svou dráhu s její. V okamžiku setkání se budou obě kosmická tělesa pohybovat shodnou rychlostí kolem 27 000 km/h. Na první pohled to může vypadat jednoduše, ale ve skutečnosti půjde o jeden z nejnáročnějších manévrů v historii letů do vesmíru. Kvůli zpoždění rádiových signálů mezi řídicím střediskem a satelitem nebude možné misi řídit v reálném čase. LINK se proto bude spoléhat na vlastní autonomní systém, který zpracuje údaje z optických kamer, laserových lidarových senzorů, navigačního softwaru i systému pro okamžitou analýzu obrazu. Přitom není jasné, v jakém stavu observatoř Swift vlastně je. Nebyla navržena pro servisní zásahy ani pro spojení s jinou kosmickou „lodí“ a schází jí pro to jakékoliv vybavení. Otázkou také je, jak se na observatoři podepsalo 22 let, které strávila na orbitě. Tady na Zemi jí můžeme jen držet palce. Více se o záchranné misi dočtete uvnitř tohoto vydání v rubrice Kosmonautika.
/Stanislav Mihulka, upravil a doplnil Michael Málek/