Nemá valnou cenu spekulovat, zda letošní bilance v ČR překročí hranici 8,3 mld. m3, anebo se zhoupne ještě pod ní. Stagnace, resp. propad spotřeby plynu, je v české průmyslové i privátní sféře stav dlouhodobý. Prodejci to zdůvodňují pokračující ekonomickou recesí evropského (a tedy i českého) průmyslu i kombinací klimatických a sociálních vlivů. Pokud je to mediálně vděčné, ke slovu přijdou i dílem složité a dílem krkolomné přepočty na dlouhodobý teplotní normál, účelové meziroční komparace různých ukazatelů a výkazů apod. Tak či onak, stagnace (a v některých zemích i pokles) spotřeby zemního plynu v Evropě je realita. Odhady expertů pro letošek oscilují v rozmezí 468–472 mld. m3 (cca 5000 TWh). Optimistické křídlo sází na postupné oživení evropské a světové ekonomiky. V celkové bilanci nových nákupů a spotřeby zemního plynu v Evropě by mělo do roku 2020 vygenerovat přírůstek oproti současnosti nejméně o 70–80 mld. m3. Zdůvodnění plynové renesance znějí logicky: opětovný ekonomický růst Eurozóny, boom plynárenské energetiky, nástup smart systémů a s nimi těsně spjatá výstavba a exploatace privátních malých (zpravidla kogenerovaných) zdrojů elektřiny a tepla atd. Na druhé straně obchodníci s plynem nevraží na rozšiřující se škálu bruselských i národních vládních a ministerských programů k úsporám energie. Od dnes již klasických zateplovacích programů stávajících objektů přes nejrůznější podpůrné akce a subvenční programy pro nástup alternativních zdrojů energie až po nejnovější koncepce projektování a výstavby budov s nulovou spotřebou energie. Co je technicky, technologicky a ekologicky bezpochyby pozitivní, to z jejich úzce komerčního hlediska zavání pohromou. Chápou averzi klientů k rostoucím cenám své komodity, ale na vině nejsou sami. Vedle stoupajících plateb těžařům, přepravcům a skladovatelům plynu zaťaly sekyru i jednotlivé vlády, a to postupným zaváděním nejrůznějších daní a přirážek. EXISTUJE SCHŮDNÁ CESTA ZE ZAMOTANÉHO KRUHU? Opětovný boom exploatace plynu může nastartovat několik faktorů. Vedle obřího nárůstu objemu vytěžené a komerčně dostupnější suroviny z tzv. břidlicových slojí, to bude nezadržitelný úbytek a tudíž prodražování klasických fosilních vstupů, zejména uhlí. Jeho ekonomicky využitelné zásoby byly už v řadě zemí vytěženy a exploatovány. V některých (mj. i v ČR) se další potenciální ložiska nacházejí pod legislativní ochranou (viz tzv. Pithartovy limity na severočeské hnědé uhlí), anebo budou k dispozici pouze při aplikaci nových, dnes ještě drahých postupů (kupř. zplyňování uhlí přímo v podzemí). Na výpadky dodávek a předraženost cenově i parametricky vyhovujícího tříděného uhlí poukazuje u nás hlavně teplárenský management. Volá po restrikcích požadavků těžařů a obchodníků s uhlím, po prolomení těžebních limitů v Podkrušnohoří, ale odezva z řad exekutivy je zatím malá. Naopak, plynárenská lobby má v této otázce jasno: dejme zelenou novým provozně pružným zdrojům na bázi plynu. Nikdo s ní nepolemizuje ani o přednostech takového řešení: větší rychlost a nižší investiční náročnost výstavby a nasazování plynárenských zdrojů, solidní schopnost provozně suplovat málo vypočítatelné AZE apod. Pro řadu politiků i podnikatelů by byla akceptovatelná i magická hranice importu a spotřeby plynu na úrovni 10 mld. m3. Dominantní kontraargument ze sféry průmyslové a zemědělské výroby i terciární sféry se však nemění: kde na tuto energii a teplo vzít? Na sklonku loňského roku o tom hovořili kapitáni českého průmyslu, energetiky a teplárenství s vládními činiteli několikrát a pokaždé je zahrnuli řadou výtek. JSOU NOVÉ DANĚ NEZBYTNÉ? Stranou se neocitají ani kontraproduktivní dopady zdaňování plynu. Uživatelé poukazují, že zbytečně prodražují jejich výrobní a provozní výdaje, negativně se promítají do cen jejich produktů a služeb a vládní programy na posilování konkurenceschopnosti českých podniků rozmělňují. Mimo jiné žádají, aby stát provedl hlubší analýzu předpokládaných efektů dalšího zdaňování, ale i potenciálních hrozeb tohoto (jinak pochopitelného) procesu. Jako lakmusový papírek reálného dopadu zdražování plynu na chování zákazníků v této souvislosti může posloužit chování českých domácností. Řada z nich odstupuje od nákupu a spotřeby drahého plynu a vrací se nazpátek k cenově dostupnějším, ale ekologicky problematičtějším tuhým palivům, se všemi dopady na životní prostředí i zdraví lidí v regionech. Pokud se cena plynu ještě za vlády současné koalice zvýší (kupř. po odstranění výjimky z placení spotřební daně ze zemního plynu, anebo bude zavedena tzv. uhlíková daň), lze předpokládat, že tento energeticky i ekologický pofiderní trend bude pokračovat. A multiplikačně se znásobí o další pokles kupní síly obyvatelstva, resp. o pokles spotřeby průmyslových výrobků, potravin i služeb. Že se nejedná o planý poplach, tomu nasvědčuje trojice varovných čísel: k odběru zemního plynu se v ČR přihlásilo bezmála 2,9 mil. klientů. Minimálně 300 000 přípojek je však mimo provoz a tzv. uvízlé náklady z mediálně halasné plynofikace, které vykazují obce, už překročil 13 mld. Kč. Kompetentní orgány by měl před dalším zdaňováním, příp. souhlasy k zavádění fixních poplatků, varovat nejenom povážlivý výpadek v exploataci vybudované infrastruktury, ale i nebezpečí dalšího odpojování zákazníků. Ve finále se existující kapacity ocitnou na hraně ekonomické provozovatelnosti.
