Letos v dubnu uplyne 60 let od startu prvního člověka, Jurije Gagarina, do vesmíru. Je paradoxem, že dědic slávy někdejší kosmické supervelmoci, Sovětského svazu, tedy dnešní Ruské federace, začíná být v oboru kosmických letů tím „třetím vzadu“. A nejen v tisku se začínají objevovat názory, že po ukončení životnosti Mezinárodn í kosmické stanice by Rusko mohlo dokonce i zastavit pilotované kosmické lety.
Ruská pilotovaná kosmonautika dnes reálně stojí před dilematem. Poletí Rusové také na Měsíc, jak slibuje v silvestrovském vystoupení Rogozin? Nebo je důležitější provozovat svou vlastní družicovou stanici na tzv. nízké oběžné dráze kolem Země? Faktem je, že ať už bude ISS po roce 2028 fungovat např. v komerčním provozu — např. jako hotel pro bohaté turisty nebo filmaře, či dokonce pro technologické inkubátory — nynější partnerské státy z ISS (NASA počínaje a ESA konče) v budoucnu se stanicí na nízkém zemském orbitu nepočítají. Většinou se připojují k NASA při budování Gateway. Rusko sice koketovalo se spoluprací s tím, že dodá přechodovou komoru pro výstup do volného vesmíru, případně záchrannou kabinu, ale od slov k činům je nějak daleko. Navíc státy podílející se na Gateway Rusko k dokončení projektu vůbec nepotřebují. V tom je situace poněkud jiná než v 90. letech minulého století. Tehdy snaha o účast rozpadajícího se SSSR na ISS byla z americké strany motivována nikoliv ekonomicky, ale snahou získat zkušenosti s dlouhodobými pobyty ve vesmíru např. i pobyty na stanci MIR, a především pak obavou, aby raketoví odborníci ve zmatcích transformující se ruské ekonomiky nepřišli o práci a nezběhli do „teroristických států“, za které byly označovány např. Severní Korea či Írán. Je nutno přiznat, že debaty o národní orbitální stanici se v Rusku vedou už řadu let, na „papíru“ vzniklo i několik zajímavých projektů, ale byly to pořád jen diskuse. Ovšem s tím, jak se blíží definitivní konec ISS, dostávají tyto někdy až drsně upřímné diskuse naléhavé opodstatnění. Jde totiž o další směrování ruské kosmonautiky (nehledě na to, co hlásá Rogozin). Problém je totiž v tom, že jakýkoliv libovolný projekt, který má nahradit ISS, znamená prudký nárůst rozpočtu Roskosmosu. Přitom jen každoroční náklady na ruskou účast na ISS se v dalších letech mají pohybovat ve výši 10—15 miliard rublů (v přepočtu 132—198 milionů dolarů). Někteří ruští odborníci se domnívají, že za takové peníze by se mohla postavit a provozovat národní ruská orbitální stanice. Jiní tuto částku považují za směšnou. Postavit nové je zpravidla mnohem dražší než využívat to, co už je k dispozici, tvrdí. Dodejme, že tzv. ruský segment ISS se skládá z tzv. základního bloku Zarja (1998), postaveného za peníze USA, obslužného (servisního) modulu Hvězda (2000), spojovacího Prisu (2001) sloužícího ke spojení s nákladními loděmi a malých vědeckých modulů Poisk (2009) a Rassvět (2010). K Prisu má být připojena Nauka. I proto se už několik let diskutuje nápad osamostatnit tzv. ruský segment ISS, jehož jádrem by se měl stát právě výše citovaný modul Nauka. Na první pohled to není tak úplně špatný nápad. Je tu však několik „ale“. Například životnost už přes dvacet let využívaných modulů Zarja a Zvezda. Korpusy možná vydrží dalších dvacet let, ale přístrojové a služební zařízení (např. aparatury udržující životní podmínky) už asi ne, byť byly jistě několikráte inovovány. Navíc, teoreticky je sice možné ruský segment od ISS oddělit, ale s velkými problémy. Řada odborníků se domnívá, že je to nemožné především proto, že v současnosti jsou jednotlivé části velmi provázané, přičemž jedna bez druhé může jen těžko existovat. Například většinu elektrické energie potřebné k provozu dosavadních modulů dostává i ruský segment z amerických solárních zdrojů: z potřebných 14—15 kW dodávají ruské solární zdroje jen 6—7 kW. Na druhou stranu motory ruské části jsou zase užívány ke korekcím oběžné dráhy a tak dále. Většina odborníků se tedy shodne na tom, že v současné době je rozdělení stanice nemožné. Pravda, Rusko plánovalo postavit svůj laboratorní a energetický modul NEM, aby pomohlo vyřešit problémy s výrobou elektřiny. Jenomže i kdyby byl podle posledních předpokladů hotov v roce 2024, mohl by být vypuštěn až po připojení už mnohokráte citované Nauky a víceúčelového spojovacího uzlu Pričal (Přístaviště), který je rovněž ve značném skluzu (start snad proběhne v listopadu 2021). Ostatně NEM měl původně startovat v roce 2016. U Chruničevů v Roskosmosu se s časovými plány zkrátka moc nepárají.
Hop nebo trop V prosinci minulého roku navrhlo vedení RKK Eněrgija ústy zástupce ředitele a bývalého kosmonauta Vladimíra A. Solovjeva ukončit k roku 2025 ruskou účast na Mezinárodní kosmické stanici a orientovat se na projekt vlastní, ruské orbitální stanice. Podle Solovjeva už řadě elementů ISS dochází dech a po roce 2025 může dojít k lavinovitému šíření poruch a výpadků. Jde například o unikající vzduch z mikroskopických trhlin v korpusu Hvězdy, rozbitou toaletu, ventilátory a další elementy, které musí posádky na úkor vědy stále opravovat. Rusko, které má prozatím vyčleněné finance pro ISS právě do pětadvacátého roku, se proto musí snažit opět postavit na vlastní nohy. Solovjev ve svém vystoupení na semináři akademie věd představil za Eněrgiji projekt nové národní multifunkční stanice, která by se měla skládat ze tří až sedmi pracovních hermetických modulů, určených pro práci až čtyř kosmonautů. Stanice, podobně jako Saljuty, by mohla pracovat i v automatickém režimu. Jejím základem by měly být, světe div se, nejnovější moduly ruského segmentu ISS, tedy Nauka, Pričal a NEM. Pričal je přitom velmi důležitá součást jakékoliv stanice. Má mít šest spojovacích uzlů, které dovolí rozmístit další moduly kolem. Kromě toho se uvažuje také o volně létající laboratoři, která by mohla v případě potřeby kotvit u Pričalu. Pokud spolupráce na ISS skončí v roce 2025, měl by být podle posledních zpráv z února letošního roku k osamostatněnému „ruskému segmentu“ připojen tzv. transformující se, tj. proměnný nafukovací modul, ne nepodobný rozpracovaným nadouvacím modulům americké společnosti Bigelow Aerospace. Měl by být základním obytným prostorem posádky. S podobnými moduly ostatně počítal i jeden z mála ruských komerčních projektů tzv. technologické stanice. V témže roce by měl startoval s pomocí rakety Angara 5 čistě energetický modul, obstarávající elektřinu i pro budoucí sestavu stanice. Podle plánů z roku 2018 by už měly být tyto segmenty budoucí stanice rozpracovány, ale v Roskosmosu se situace mění jako počasí (viz v minulém díle uvedenou informaci o pozastavení vývoje superrakety Jenisej). V Eněrgiji předpokládají, že možnosti rozvoje takové stanice se ukážou po roce 2024, přesný časový plán však neexistuje. I kdyby snad připraven byl, při pohledu na „pružný“ harmonogram startů výše jmenovaných tří nových modulů lze s úspěchem pochybovat o reálnosti Solovjevova projektu. Nejde snad ani tak o technické, jako spíše ekonomické předpoklady realizace. Každý nový projekt, ať už by šlo o stanici na tzv. nízké oběžné dráze kolem Země nebo na cislunární dráze, podobně jako Gateway, si vyžádá radikální navýšení rozpočtu Roskosmosu. Nemluvě o Rogozinově ideji výsadku ruských kosmonautů na Měsíci kolem roku 2030. Ruská vláda však, přestože prezident Putin podepsal pro projekt raket Jenisej a Don investici ve výši 500 miliard rublů, zatím nejeví ochotu tento krok učinit. Podle slov Andreje Ionina, korespondenta Ruské akademie kosmonautiky, je Rusko schopno postavit svou národní orbitální stanici, ale záleží jen na financování. Na takový projekt jsou podle něj třeba stovky miliard rublů, v horizontu 10—15 let pak dokonce triliony. Za vlastní stanici bojují i kosmonauti, např. Sergej Vokov, který třikrát pobýval na ISS. Souhlasí s tím, že to záleží jen na financích, ale připomíná, že jde také o prestiž. „Ostatně ISS prvních deset let fungovala jen díky ruskému segmentu a našim zkušenostem ze stanic Saljut a Mir,“ tvrdí Volkov. Vědecký vedoucí Institutu kosmické politiky Ivan Mojsejev však poukazuje na to, že výstavba ruské národní stanice představuje celou řadu úskalí. Především technických. Upozorňuje například na fakt, že GKNPC Chruničevo ukončilo práce na dalších modulech pro kosmickou stanici v podstatě už před deseti lety. Pokud skončí ISS, bude muset Rusko začít práce a výrobní proces na své stanici od začátku. „Neexistuje přitom žádný plán konstrukčních prací, ba ani žádné návrhy na papíře! Za pár let nelze uvést takové projekty do ,života, na to jsou potřeba desetiletí,“ konstatuje Mojsejev. A dodává, že takovou stanici Rusko potřebuje nejen pro vědecké, ale i pro vojenské účely, např. pro rozvědku.
Tři cesty na rozcestí Na ruském odborném webu Kosmická stuha (Космическая лента) se počátkem ledna v rámci diskuse o národní orbitální stanici objevil analytický článek „Ruská pilotovaná kosmonautika: možné cesty rozvoje“, který nevyznívá moc optimisticky. Konstatuje se v něm, že po ukončení spolupráce na ISS se Rusko přes veškeré debaty o kosmonautice octne v situaci, že jeho kosmonauti nebudou mít kam létat, pokut nebudou uvolněny obrovské finanční prostředky na pilotovanou kosmonautiku. Vzhledem k tomu, že se Američani a další státy včetně ESA soustředí na lunární program a Čína má svůj, navíc se chystá postavit vlastní stanici, nabízejí se Rusku zhruba tři možnosti: 1. Plné upuštění od pilotovaných kosmických letů Ty od samého počátku hrály v SSSR politickou roli. V dnešním Rusku už dávno na prestižní nacionální strunu přestaly hrát a vzhledem k návratu USA na Měsíc budou mít v budoucnu roli marginální. V takovém případě se může Roskosmos pokusit zachovat pilotovanou kosmonautiku s tím, že využije odděleného ruského segmentu od ISS. Byť pak takováto stanice nebude permanentně obyvatelná, zachová možnost čas od času vyslat do kosmu kosmonauty. „A nabídnout Číně výměnu pobytů na jejich a ruské stanici,“ navrhují autoři. Dostavba národní stanice do plně provozuschopné se totiž jeví jako jeden z nejméně věrojatných scénářů. 2. Spolupráce s ostatními státy na americkém programu Artemis a budování cislunární stanice Gateway Teoreticky by tak Rusko mohlo výměnou za dodání už citované přechodové komory a zvažované záchranné lodě získat možnost vyslat na Gateway svého kosmonauta. To by umožnilo neztratit kontakt s přední linií kosmického výzkumu. Cenou za to by však bylo přiznání faktu, že Roskosmos už nemůže s NASA spolupracovat jako rovný s rovným, což Dmitrij Rogozin srdnatě odmítá. Problém lze vidět i v tom, že k případnému výsadku ruského kosmonauta na Měsíci by došlo až po evropských, kanadských a možná i japonských astronautech. A to by asi Rusové neskousli. Jenomže, spolupracujte v širším měřítku s někým, kdo za 22 let existence ISS nedokázal dobudovat ani původně plánovaný vlastní segment! Na druhou stranu se Roskosmos bez spolupráce s NASA na Gateway může obejít. Stačí oprášit koncepci jednomodulární stanice à la Saljut a vyslat ji na dráhu kolem Měsíce. Konec konců, loď PTK, známá jako Federace a dnes zvaná Orel, už finišuje a nosnou raketou může být jak Sojuz 5 či Angara A5, tak k Měsíci Jenisej. To sice neumožní ruským kosmonautům výsadek na Měsíci, ale z vědeckých i prestižních důvodů to usnadní udržet krok s Američany a Číňany. Dva paralelní pilotované programy však Roskosmos neutáhne, takže kromě navýšení rozpočtu v případě sázky na lunární program bude třeba se zříci národní stanice na nízké oběžné dráze. Těžké rozhodování. 3. Čínská varianta Opět je tématem rozsáhlá mezinárodní spolupráce na lunárním programu, zejména na výstavbě stálé základny na měsíčním povrchu. To je podle názoru expertů jediná možnost, jak zůstat v čele pelotonu soupeřícího o Měsíc. Rusko by zde mohlo zúročit své dávné zkušenosti (i z 60. let minulého století) a fakt, že se už posledních deset let konstruktéři tímto tématem znovu zabývají. Optimální by bylo spoluúčastnit se na budování Gateway, ale to se už zdá spíše marginální záležitostí. Druhou možností by podle Rogozina měla být spolupráce se státy hospodářského uskupení BRICS, které tvoří Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika. Podíváme-li se střízlivě na tuto pětici, vychází nám především možnost spolupráce s lidovou Čínou. Nejen proto, že tato země má jasný kosmický, konstruktivní program včetně lunárního, ale i vzhledem k už citovaným ruským licencím apod. Navíc Rusko ve svém Hvězdném městečku vycvičilo první čínské astronauty-instruktory. Takže by bylo na čem stavět. Od úvah, že by Rusko nabídlo výměnné pobyty na družicových stanicích, po společné využití cislunární stanice à la Saljut (kterou z dnešního pohledu Čína nepotřebuje), a tchajkonauti by pak svezli Rusa na Měsíc, se možná přejde k činům. Už nějakou dobu se šuškalo, že Rusové a Číňané začali společně pracovat na technické dokumentaci společné lunární základny. Zmínil se o tom už loni v červnu dokonce zástupce ředitele Eněrgije Vladimír Solovjev a jinými slovy to nedávno potvrdil i Dmitrij Rogozin, když připustil možnost společného osvojení Měsíce. Zdá se, že události dostávají rychlý spád. Dne 12. února totiž ruský premiér Michail Mišustin pověřil Roskosmos úkolem podepsat s Čínskou národní kosmickou agenturou CNSA memorandum o porozumění o spolupráci v oblasti vybudování Mezinárodní vědecké lunární základny. Tu už je jen krůček od podepsání smlouvy o společném postupu v lunárním programu, která by navazovala na smlouvu o spolupráci v oblasti výzkumu vesmíru z roku 2017 na léta 2018—22. Podle informací ruského tisku už podrobnosti dohodli Dmitrij Rogozin a šéf CNSA Zhang Kejian. Program sice zatím nemá jméno, ale má být protiváhou americkému programu Artemis. Ozývají se ovšem i pochybnosti od lidí, jako je už citovaný vědecký šéf Institutu kosmické politiky Ivan Mojsejev. Ten se domnívá, že prohlášení o spolupráci na lunární základně mezi Ruskem a Čínou zůstanou jen na úrovni deklarací. Vzhledem k tomu, že se nyní Čína soustředí na vybudování vlastní orbitální stanice Tchien-kung 3, bude podle Mojsejeva i pro ni obtížné z finančního hlediska držet ve vesmíru dva paralelní programy. Na druhou stranu právě tyto důvody mohou i CNSA vést k užší spolupráci s Ruskem. Toto se domnívá i vedoucí oddělení výzkumu Měsíce a planet univerzitního astronomického ústavu MGU Vladislav Ševčenko, který tvrdí, že sjednocení lunárních programů Číny a Ruska je velmi dobrá varianta, výhodná pro obě strany. Nechme se překvapit. Snad se dozvíme více o záměrech Roskosmosu kolem 12. dubna, kdy se jistě bude v Rusku s pompou vzpomínat na usměvavého pilota, prvního kosmonauta světa Jurije Gagarina, který před 60 lety jako první člověk překročil práh vesmíru. Jeho odkaz by si lunární expedici zasloužil. Každopádně soupeření o Měsíc mezi dvěma konkurenčními uskupeními by mohlo jen povzbudit obě strany k trvalému návratu na Měsíc. Po, dejme tomu, 56 letech? Jenom by mě zajímalo, v jakém pořadí budou kosmonauti z rusko-čínského lunárního modulu po přistání na Měsíci vystupovat. /Stanislav Kužel/
