Kaliningradská oblast je odříznuta od zbytku Ruska, a tak je v některých ohledech poněkud nezvyklá, včetně energetických. Oblast je na rozdíl od zbytku země čistým dovozcem energií, především zemního plynu. K importu se používá především plynovod z běloruského Minsku, ovšem ten je podle odhadů analytiků vytížen na sto procent. Zemní plyn přitom je pro Kaliningrad klíčovou energetickou surovinou a jeho význam poroste. V září byl uveden do provozu první blok nové paroplynové elektrárny Pregolskaja o celkovém instalovaném výkonu 454 MW, zbývající tři bloky budou uvedeny do provozu na začátku příštího roku. Rusko se tak místo náročného rozšiřování plynovodu rozhodlo pro cestu pro zemi poněkud netradiční: zprovoznění importního terminálu na zkapalněný zemní plyn, tedy LNG. Terminál buduje společnost Gazprom ne na pobřeží, ale přímo na hladině Baltského moře. Je totiž navržen jako plovoucí. Se stávajícím plynovodem bude propojen díky na dně položenému potrubí. Dokončení terminálu s importní kapacitou až 2,7 bcm (miliard metrů krychlových) zemního plynu za rok bylo původně plánováno na konec roku 2017, ale bylo přesunuto na konec letošního roku. První testovací dodávku zajistí plavidlo Maršál Vasilevskij dokončené v říjnu 2018. LNG bude pocházet z LNG terminálu v Singapuru. Naložení nákladu proběhlo 16. listopadu. Dodávka jde „proti proudu“; obvykle se dopravuje LNG spíše směrem do Asie, ať už z Atlantiku, nebo například z Perského zálivu. I díky tomu je dodávka zřejmě za příznivou cenu: za prvé tak najde využití loď, která by se jinak vracela prázdná. A za druhé je v současné chvíli v jihovýchodní Asii na trhu jistý přebytek nabídky nad poptávkou. Bude vlastní? Neznamená to, že by Rusové nutně považovali zásobování z Asie za dlouhodobě udržitelné. Země má zemního plynu velké zásoby a pomalu se také připojuje k boomu technologie LNG. Od roku 2017 funguje první exportní ruský terminál na LNG. Leží v arktické části země, na poloostrově Jamal a postavila ho a provozuje soukromá firma Novatek. (Využila toho, že od roku 2013 povolil ruský stát poprvé export zemního plynu jiným entitám než Gazpromu – ovšem jen ve formě LNG.) Jamal je orientovaný především na vývoz na velmi lukrativní asijské trhy, kde jsou ceny zemního plynu vyšší než v Evropě (a výrazně vyšší než v USA). Ovšem během zimních měsíců námořní cesta do Asie z tohoto severského terminálu vede přes Evropu; v době, kdy je shodou okolností poptávka po zemním plynu v této oblasti nejvyšší. Neznamená to, že by nutně musela část dodávek z Jamalu končit v Kaliningradu. Oba terminály provozují různé společnosti, které vlastně nemají důvod spolupracovat jinak než na základě běžných tržních podmínek. Ve skutečnosti samozřejmě může jejich obchodní politiku výrazně ovlivňovat politika Kremlu – ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že ten by trval na spolupráci obou firem v zásobování Kaliningradu. Důležitější spíše je, že Rusko počítá s výrazným nárůstem svých LNG kapacit v příštích letech a desetiletích, a to především v těžko přístupných arktických oblastech, které se podle všeho budou v důsledku změn klimatu nadále zpřístupňovat. Země se bude soustředit především na dodávky do Asie, ale rozhodně nepomíjí ani Evropu. V tomto ohledu je tedy volba zemního plynu jako hlavního paliva pro Kalinigrad logickou volbou.
