Restrukturalizace ekonomik nezahrnovala i změny v řízení vědy a výzkumu

? Všechny země střední a východní Evropy prohlásily pro roce 1989, že chtějí zásadně změnit svůj ekonomický model, restrukturalizovat a modernizovat svůj průmysl, a to na bázi privatizace. K dosažení tohoto cíle zvolila každá země svoji cestu, od kupónové privatizace až po důsledný a průhledný prodej přes burzu, nebo aukčním systémem. Rozpad starých systémů s sebou přinesl ovšem i rozpad dřívějších priorit ve výzkumu a vývoji i systémů založených na podnikových výzkumných ústavech. Jak dnes hodnotíte vývoj v těchto zemích na základě výsledků, kterých dosáhly? Proces transformace zemí střední a východní Evropy měl mnoho společných rysů. Politické systémy, administrativa státu, legislativa i ekonomika musely být změněny v krátkém čase. Neexistoval žádný vzor jak to udělat, neboť i západní země nabízely různá řešení, jak přistoupit k volné ekonomice, kde se lidé, zboží i znalosti pohybují volně. Do toho vstupovaly další faktory, jako je mentalita lidí a nově zvolených politiků. Nebyl čas na opravy procesu, neboť ten probíhal simultánně ve všech zemích. Snad jediným vodítkem, nebo snad rámcem, byly podmínky v negociačních jednáních ke vstupu do EU. Takže nakonec se všichni shodli na těchto základních principech: malá účast státu na organizaci trhu, větší svoboda pro občany v ekonomickém a politickém dění a soutěž politických stran, nezávislost soudní moci, naprostá volnost pohybu osob a zboží i peněz a občanské svobody, což představuje také vlastní odpovědnost za ekonomická rozhodnutí. ? Pokud nemají být země střední a východní Evropy pouze coby závaží na noze EU, tedy ve smyslu podílet se na skutečném technickém rozvoji kontinentu, musejí se zapojit do inovačních programů, tedy zjednodušeně do tzv. Lisabonského protokolu. Zatím co skutečně velcí manažeři firem západní Evropy berou cíle Lisabonu vážně a citují je, veřejnost v zemích východní Evropy je masírována dehonestujícími přívlastky z úst politiků, přirovnávajících Lisabonský protokol k pětiletkám atp. Je tento program mrtvý nebo ne? Součástí transformačních procesů v zemích, o nichž hovoříte, mělo být samozřejmě i nové uspořádání vztahu mezi vědou a podnikáním. Zde jsme však svědky velkých rozdílů v pojetí. Vztahy mezi podnikatelskou sférou a výzkumem jsou slabé, vývoj nových technologií je nízký, což v důsledku znamená, že inovační trendy jsou hluboko pod možnostmi zemí východní a střední Evropy. To je hlavní důvod, proč zde principy lisabonské dohody nemohou fungovat a snadno se stávají terčem vtipů. Cesta ven z této pasti průměrnosti je zásadně v novém systému organizace vědy, zvláště mimo universitní prostředí, ve vyšší podpoře vědy včetně hodnocení osobností universit, v podpoře výzkumu a vývoje zvláště v SME, v zásadní podpoře vzájemné spolupráce výzkumných institucí těchto zemí se zeměmi EU 15 a v zásadní podpoře transferu technologií. Například činností, kterou vykonává náš Franhoferův ústav v Lipsku. ? Navzdory tomu, že země východní a střední Evropy nabízejí stále ještě levnou pracovní sílu, je většina výrobních činností dnes stěhována z Evropy do Číny. Situace se dokonce obrací a bohaté čínské společnosti přicházejí do Evropy a investují právě v těchto zemích, kde hledají tuto levnou pracovní sílu. Jaký je váš pohled na daný proces a jak se mu mohou tyto země ubránit? Čas, kdy jsme mohli vysvětlovat konkurenceschopnost na základě ceny pracovní síly již minul. Budoucnost bude patřit - a to se týká nejenom firem ze střední a východní Evropy – jen těm, kdo dokáží nabídnout více inovací. Evropa nemůže soutěžit s Čínou v ceně pracovní síly, může s ní soutěžit jen na bázi vzdělanosti lidského potenciálu, služeb a inovací. Není to otázka budoucnosti, je to doslova otázka zítřka. Takže v této odpovědi se můžeme odvolat na vaši druhou otázku o Lisabonském protokolu. ? Určitě znáte výsledky hodnocení vědy a inovačního potenciálu České republiky z asociačních protokolů EU a dalších hodnocení. Kdybychom si vzali jako měřítko úspěšnosti takových systémů podpory inovací právě Německo (i když si stěžuje, že k dokonalosti systémů USA má daleko), jaká opatření vidíte pro naše prostředí jako nutná? Zase se vracíme k tomu, že ekonomický model přestavby nezahrnoval i složky, o nichž se bavíme. Tedy vysoké školy a Akademie věd. Proto se ani nedá hovořit o systému. Proto se tak nelichotivě hovoří o Lisabonském protokolu, jehož smysl podniky a instituce nevidí, neboť se nemohou do tohoto systému zapojit. Proto máte deficit v aplikovaném výzkumu, v mezinárodní spolupráci a postavení vědy ve společnosti, zvláště pak zmiňované Akademie věd. Abyste akcelerovali proces podpory inovací, musejí být podpořeny všechny instituce, které se na těchto procesech podílejí. Co se týče aplikovaného výzkumu, myslím, že právě Fraunhoferovy ústavy mohou být určitým vzorem.