Regiony stojí na prahu fytoenergetiky

Ceny primárních surovinových zdrojů pro vytápění rostou. Netýká se to jen plynu, topných olejů, či elektřiny. Převis poptávky po levné a ekologicky přijatelné energii a teple nad jejich nabídkami, vyšší inflace, nespolehlivost importních dodávek některých médií, leckdy překvapivé klimatické výkyvy, stále dražší investiční a servisní náklady a nikoliv naposledy i kolaps cenových vizí spjatých s liberalizací trhů s elektřinou a plynem způsobily, že jak výrobní či komunální sféra, tak jednotlivé domácnosti se stále častěji a intenzivněji zabývají otázkami - jak, čím a za kolik topit do budoucna? Jedním ze zdánlivě reálných východisek se ještě před několika málo lety jevily alternativní zdroje, především dynamická implementace solární techniky pro ohřev TUV a spalování biomasy. Na obnovitelné zdroje „slyšela“ také ČR v etapě vyjednávání o našem vstupu do EU. Dokonce jsme přijali dva ambiciózní plány: radikálně omezit naši letitou energetickou náročnost a do roku 2010 vyrábět 8 % energie z obnovitelných zdrojů. Splnit oba úkoly si vyžádá spoustu času a úsilí. A ani tak nelze na úspěch sázet. Náš vodní potenciál je objektivně limitován, někdejší leader nového energetického peletonu – větrná energetika - v každodenní energetické praxi zaklopýtl a geotermální zdroje mají pro vytápění jen nepatrný, lokální význam. Exploatace koksárenského plynu, metanu z uhelných zdrojů, skládkového plynu aj. zatím nemá šanci výrazně proměnit energetickou bilanci státu. Zbyla jediná naděje – biomasa. Alespoň pro optimisty. Ti dokonce tvrdí, že stojíme na prahu nového energetického a teplárenského oboru budoucnosti – fytoenergetiky. Zdůrazňují, že ve statistickém koláči alternativních zdrojů připadá na biomasu cca 75 %. A pokud její podíl promítneme do budoucích nejméně 8 % na celkové energetické bilanci ČR, pak se o ně rozhodující měrou (6 %) musí zasadit právě cílené pěstování energetických zužitkovatelných rostlin a spalování rostlinného odpadu. Pesimisté připomínají, že nastartovat novou energetickou produkci na bázi ekologicky přijatelného pěstování a spalování biomasy znamená překonat řadu ekonomických, technických i legislativních omezení. I odtud generují stále hlasitější požadavky na vypracování progresivního zákona na podporu výroby elektřiny a tepelné energie z obnovitelných zdrojů. Z pohledu ekonomů je fytoenergetika stravitelné sousto: není bezprostředně závislá na nestálých klimatických faktorech a nevyžaduje souběžnou výstavbu rezervních výkonů jako eolická energie. V ČR momentálně existuje cca 1 mil. ha ladem ležící zemědělské půdy. Využít ji pro řízené pěstování biomasy není složité. Celoroční péče o zemědělskou energii by nejenom vylepšila energetickou bilanci celého státu, ale i jednotlivých regionů. Navíc by se právě v nich vytvořily tisíce nových pracovních příležitostí, zmírnilo by se tempo a objem těžby primárních fosilních zdrojů, citelně by se eliminovaly náklady na jinak nezbytný transport základních surovin do tepláren a k individuálním spotřebitelům po celé republice atd. Promyšlené pěstování a spalování biomasy se přitom nemusí omezit jen na nově zakládané a exploatované porosty. V kotlích na biomasu lze efektivně spálit i všechny odpady spojené s těžbou a zpracováním dřeva a se zemědělskými cyklem. Každá mince má dvě strany. Rubem biomasy jsou především její logistické limity. Nelze ji pěstovat a spalovat na jediném místě. Naopak: její řízenou produkci je žádoucí lokalizovat co nejblíže k teplárnám, a to s ohledem na nezanedbatelné přepravní náklady obřích kvant materiálu. Při současných cenách motorových paliv do 50 km. Na fakturované ceně 1 t biomasy se „neproduktivní“ přepravní náklady mohou podílet až 40 %. Když je biomasa vypěstována a sklizena, vyžaduje bezpečné a ekologicky nezávadné skladování. A protože rozhodující podíl v její spotřebě zatím připadá na velké producenty energie a tepla, ruku v ruce s tím nutno vyladit i optimální cenové kalkulace a efektivně stimulovat proces řízené produkce a exploatace biomasy. Pokud velcí spotřebitelé v minulém období přistoupili k jejímu spalování, pak jedním z rozhodujících impulzů nebyla jejich ekologická orientace či podpora vědeckotechnického rozvoje. Důvod byl nezřídka prostinký: stát každou 1 MWh zelené energie dotoval prostřednictvím tzv. regulované ceny, kupř. v roce 2003 to bylo 2500 Kč. Výrobci energie a tepla, kteří přimíchávali dřevní štěpku do kotlů s uhlím, ušetřili ročně desítky procent fosilního paliva. Zatímco elektrárny a teplárny po subvencované biomase chutě sáhly, ostře protestovali výrobci materiálů pro nábytkáře. Nesystémový přístup se negativně promítl do jejich bilancí. Neregulovaný růst po dřevní štěpce na jedné straně vyhnal vzhůru její cenu a na druhé vyprázdnil sklady základních surovin pro produkci dřevotřísky. Podobné problémy řešil v nedávné minulosti (a leckde se s nimi potýká dodnes) i technicky vyspělý svět za šumavskými a krušnohorskými kopci. Evropským etalonem v řízené produkci a exploataci biomasy je bezpochyby Dánsko. Díky Teplárenskému sdružení ČR se mohla se zkušenostmi skandinávských kolegů seznámit řada českých komunálních politiků a energetiků z regionů. Mnozí z nich se o realizaci podobných projektů (byť se střídavými úspěchy) pokusili sami. S velkými nadějemi se do spalování dřevní štěpky pustili kupř. v Kašperských Horách. Na výtopnu připojili nejenom městské objekty, ale i jednotlivé domy zainteresovaných občanů. Nikdo nepřehlédl, že dílo za více než 86 milionů korun však mohlo vzniknout nejenom díky entuziasmu místní radnice a ekologických nadšenců, ale i 80procentní dotaci od státního fondu životního prostředí. Absence tolik potřebných zkušeností a zejména nemalých investic na startu podobně nadějných projektů – to jsou dosud 2 základní dětské choroby celého procesu řízené produkce a exploatace biomasy v ČR. Když se o vlastní kotelnu na biomasu před časem poprvé pokoušeli neméně přemýšliví občané a radní ve Starém Městě pod Sněžníkem, dostali všem požadavkům na takový projekt – s výjimkou jediného: nezbytné kvóty peněz. Přestože splnili všechna kritéria, jejich projekt doputoval pouze do tzv. zásobníku staveb. Chyběly prostředky a stát jej nepodpořil. Naštěstí, chytré a spořivé entuziasty v regionech to neodrazuje. Teplo z biomasy chtějí také občané z Aše: lidé by chtěli čistší město a nižší účty za teplo. Radnice by pak ve zdroji na kombinovanou výrobu tepla ráda ekologicky zlikvidovala i dřevní odpad, kupř. piliny, prořezy z parků apod. Aktivní byli rovněž v Jindřichovicích pod Smrkem: projekt nové linky na zpracování rostlinných a živočišných zbytků a čistírenských kalů pro lokální vytápění vpravdě snese označení pilotní projekt evropského rozměru. Počítá se se zpracováním 13 000 t biomasy a kalů a výrobou okolo 5000 t paliva. Kamen úrazu? Technicky a ekologicky akceptovatelné zařízení, které nabídne práci bezprostředně 12členné obsluze a přibližně další stovce lidí zpracovávajících biomasu v terénu nelze pořídit pod 70 milionů korun. Pokud podobné investice nepodpoří stát, kde je vzít ve zdejším od centra tolik vzdáleném regionu? A když už jsme se ocitli ve Frýdlantském výběžku, pozastavme se v tomto pozoruhodném ostrůvku zkoncentrované teplárenské odbornosti a nadšení pro biomasu ještě okamžik. Ladem tu leží stovky hektarů zemědělské půdy. Obce i soukromí investoři by ji rádi využili pro pěstování energeticky využitelných rostlin a souběžně tím vyřešili několik palčivých lokálních problémů: od spolehlivých dodávek ekonomicky a ekologicky zajímavé energie a tepla, přes snížení momentální vysoké nezaměstnanosti až po zlepšení péče o místní krajinu. Starostové na Frýdlantsku si nechali vypracovat energetickou koncepci celého výběžku a svou severní výspu hodlají proměnit v region „zelené energie“ z biomasy. První analýzy dokonce ukázaly na ekonomickou přijatelnost i velké centrální výtopny. Co lze tady, na klimaticky složitém severu, spalovat? Od dřeva a zbytků po jeho těžbě až obilí na výrobu bioetanolu. Surovin i rukou pro start nové teplárenské etapy je na Frýdlantsku habaděj. Chybí opět jediné: potřebné investice. Jedním z úkolů nové koaliční vlády bude mj. připravit novou energetickou koncepci státu. Nemůže v ní pominout ani alternativní zdroje, a tedy i proces řízené produkce a exploatace biomasy. Kromě posílení zdrojové vybavenosti naší energetiky a teplárenství, lze takto vytvořit na 15 000 nových pracovních míst. Na druhé straně nelze propadat extrémům: biomasa bude vždy doplňkový regionální energetický zdroj. Kdyby měla při objektivně limitované produkci (od 10 do 20 t.ha-1) průběžně zásobovat standardní 110megawattový blok, musely by k tomu posloužit produkční a zpracovatelské kapacity hned několika okresů v jeho okolí. Kdyby chtěl biomasou pohánět 1000megawattový blok, kupř. ČEZ, pak by jí bylo třeba osít nejméně 5 8750 km2. Jako technicky schůdnější východisko se proto jeví menší produkční zdroje energie a tepla – cca do 20-25 MW. Ve vzpomenuté Skandinávii se takto osvědčily menší, více či méně automatizované výtopny. Peněz ve státní pokladně není nazbyt. To může start fytoenergetiky prodloužit. Regiony však vycítily svou obrovskou šanci a už se jí nezřeknou. A totéž platí pro soukromý sektor. Úloha státu by se proto neměla donekonečna profilovat do podoby štědrého rohu investiční a dotační hojnosti. Měl by plně podpořit myšlenku čisté energie a tepla z biomasy a po vzoru skandinávských zemí vytvořit racionální, stabilní a úplně strukturované podmínky pro rozmach pozitivních regionálních aktivit a soukromých podnikatelských projektů v této sféře. Podpořit individuálního stavitele rodinného domku, jenž jej vybaví kotlem na biomasu, až 30 % celkových nákladů na takové zařízení, bylo a je jistě správné, třebaže výsledná částka se nemůže přehoupnout přes 50 000 Kč. Jenže dnes už to nestačí. Ladem ležící zemědělská půda i nezpochybnitelné schopnosti a potřeby lidí ukazují, že s biomasou pro teplárenské účely jsme s to dokázat více. A to v měřítku celých regionů. /lav/