Provozovatelé fotovoltaických elektráren často tvrdí, že solární panely obsahují tolik cenných surovin, že je jednou (až doslouží nebo se rozbijí) od nich někdo rád odkoupí a rozebere. Že je proto nesmyslné tvořit jakoukoli rezervu pro jejich likvidaci. Na první pohled se tato myšlenka nezdá špatná, ovšem jen potud, než se na problematiku solární recyklace podíváme zblízka a do hry vstoupí tvrdá data a zkušenosti z praxe. Evropská směrnice EU 2012/19/EU vyžaduje od roku 2015 zajistit u solárních panelů při jejich likvidaci 70procentní recyklaci a 80procentní využití. Tj. minimálně 70 % panelů se musí recyklovat na druhotné suroviny a dalších 10 % se může využít kupř. pro výrobu energie. Pouze zbylých 20 % lze zlikvidovat uložením na skládku.
ŠIROKÁ ŠKÁLA TYPŮ I VÝROBCŮ Fotovoltaické panely instalované v ČR pocházejí od různých výrobců. Jsou zastoupeny mnoha typy (monokrystalické, polykrystalické, amorfní, plošné, trubicové atd.) a není jednoznačně dostupné ani jejich zastoupení. S tím souvisí problematika stanovení efektivní recyklace z hlediska „vyzískání fi nančně zajímavých prvků“ (Ag, Cu, Si, Al, vzácné zeminy) a nákladů na odstranění nebezpečných látek. Typický krystalický solární panel (tj. většina panelů instalovaných v ČR) obsahuje největší hmotnostní podíl skla (okolo 70 %). Dalších skoro 15 % hmotnosti tvoří plasty (EVA fólie a tedlar) a 10 % hliníkový rám. Zbylé komponenty pak okolo 5 %. Pro splnění zákonných kvót je třeba zajistit zejména recyklaci skla. To však není v solárních panelech volně přístupné. Jsou na něj nataveny další sendvičové vrstvy (křemíkové články, EVA fólie, tedlar), které lze oddělit jen velmi obtížně. Sklo je proto třeba mechanicky drtit na jemnou frakci a následně ostatní vrstvy odseparovat. Vzhledem k tomu, že se na výrobu panelů používá více typů skel (včetně tvrzeného kaleného), jeho drcení způsobuje rychlé opotřebování a snižování výkonu drtičů, a tím i podstatně vyšší náklady. Směsné sklo působí navíc komplikace při dalším využití ve sklářském průmyslu. Následná separace sendvičových vrstev není zdaleka úplná. Směsné sklo nelze využít jako běžnou surovinu k výrobě nového skla. Musejí se hledat další nové aplikace (kupř. izolační a výplňové stavební hmoty). Celkově lze konstatovat, že náklady na drcení a úpravu skla několikanásobně překračují výnosy získané při prodeji této suroviny. Náklady na zpracování fotovoltaických panelů se v poloprovozních podmínkách naší fi rmy v současnosti pohybují od 4 do 8,50 Kč na 1 kg panelu, v závislosti na typu a kompletnosti panelů.
SOLÁRNÍ PANELY OBSAHUJÍ I NEBEZPEČNÉ LÁTKY Jednou z nich je olovo. To se v panelu objevuje z pájky pro pájení a pájecích past. Pájených spojů je velké množství. Olovo je těžký kov, který se kumuluje v lidském organismu a v životním prostředí. Může způsobit vážné zdravotní obtíže. Kromě vlastních panelů je třeba zmínit i připojovací moduly a měniče napětí. Zde jsou hlavními nebezpečnými součástmi plasty, jež obsahují zpomalovače hoření a desky tištěných spojů. Obě látky, resp. konstrukční části, jsou uvedeny v Příloze II směrnice 2002/96/ES o odpadních elektrických a elektronických zařízení. Jsou považovány za nebezpečné pro lidské zdraví a musí být selektivně odstraněny. Zjišťováním nebezpečných vlastností solárních panelů se ve světě zabývá několik významných vědeckých pracovišť. K hlavním odborníkům patří Dr. Dustin Mulvaney z University of California v Berkeley. Jeho práce vyústila ve spolupráci s organizací Silicon Valley Toxics Coalition ve vytvoření tzv. solar scorecards, které hodnotí nebezpečné vlastnosti panelů jednotlivých výrobců, a to v celém životním cyklu panelu (blíže viz http://solarscorecard. com/2012/). Náklady na separování a ekologickou likvidaci nebezpečných součástí panelu jsou částečně (nikoliv však zcela) kryty výnosy z prodeje hliníku (z rámu) a stopových množství stříbra (z pájky). Celkově je tedy jasné, že recyklace solárních panelů má i po započtení výnosů z prodeje surovin negativní bilanci.
ROVNICE JE JEDNODUCHÁ Recyklace, pokud se má dělat pořádně a splňovat normy, něco stojí. Nelze odhadnout přesně, jaké budou ceny komodit za 20 let, ani jak se vyvinou recyklační technologie. Je ale nanejvýš pravděpodobné, že komplexní recyklace panelů (včetně logistických, skladovacích a administrativních nákladů) bude jen těžko ziskovou činností.
Ing. LUBOMÍR ŠTOLC, ředitel divize technického zabezpečení AQUATEST, a. s., Praha