„Musíme prověřovat staré ideje, ač patří minulosti, neboť je to jediný prostředek k pochopení důležitosti nových idejí a hranic jejich správnosti.“ Albert Einstein „Poznávat lidi, jejichž osud a dílo došly dovršení, je samo o sobě víc než dokument nebo román života, je to spíš příklad.“ Karel Čapek
V archivu portrétů významných osobností v dějinách vědy a techniky se nám nějak „zatoulalo“ jméno českého matematika, pedagoga a historika exaktních věd mezinárodní proslulosti, univ. prof. PhDr. Quida Vettera. Bohužel, tento první český, resp. československý vysokoškolský učitel dějin matematiky a spoluzakladatel světové společnosti pro historii vědy, podobně jak mnoho dalších, vstoupil do stínu zapomnění. Pocházel z intelektuálního prostředí pražské patricijské rodiny. Narodil se 5. června 1881 a po získání gymnaziálního vzdělání studoval matematiku a deskriptivní geometrii na filozofické fakultě. Po absolutoriu v roce 1907 působil coby středoškolský profesor v Lipníku nad Bečvou, Chrudimi a od roku 1914 v Praze. V roce 1913 se stal na základě disertační práce Základy geometrie a vztahy metrické doktorem filozofie. V průběhu první světové války se zúčastnil domácího protirakouského odboje, nicméně souběžně pracoval na habilitačním spise O metodice dějin matematiky. V roce 1919 se na filozofické fakultě Karlovy univerzity habilitoval pro dějiny matematiky, o 5 let později byla tato habilitace rozšířena i na pražskou techniku (ČVUT). V roce 1924 byl jmenován na univerzitě mimořádným profesorem pro dějiny a didaktiku matematiky. Jako první vysokoškolský učitel tohoto oboru v Československu se věnoval zejména starověké matematice babylonské, řecké, egyptské a arabské (např. Jak se počítalo a měřilo na úsvitě kultury, 1926), většinou se však zabýval matematikou českou (Šest století matematického a astronomického učení na Univerzitě Karlově v Praze, 1952; Dějiny matematických věd v českých zemích až do roku 1620, 1958; Vývoj matematiky v českých zemích od roku 1620 do konce 17. století, posmrtně, 1961). V roce 1937 ukončil (dočasně) svoje vysokoškolské působení, když překvapivě přijal uvolněné místo ředitele reálky v Humpolci, rodišti své manželky Anny. Za dva roky však odešel kvůli restrikcím do penze (1939). Po skončení druhé světové války se mu sice podařilo vrátit se částečně do aktivního života – ještě v 50. letech vyučoval na Pedagogické fakultě a patrně i na Přírodovědecké a Matematicko-fyzikální fakultě UK dějiny matematiky, ale ta podstatná část jeho celoživotního úsilí už byla zmařena. Zemřel v Praze roku 1960. Výsledkem jeho celoživotní práce je úctyhodná suma téměř 250 studií, referátů a článků uveřejněných v renomovaných českých, anglických, italských, německých, polských a holandských vědeckých časopisech. Vynikající jazykové vybavení, vlastní badatelská a publikační činnost i rozsáhlé odborné kontakty mu připravily cestu do mezinárodní komunity historiků vědy, jež koncem 20. let zakládala mezinárodní organizaci Académie internationale d´Histoire des Sciences. Měla osobní členství – Quido Vetter byl přijat roku 1929 pod číslem 34 jako dopisující, v roce 1933 pak jako 33. člen řádný. Ve 30. letech se činnosti v Akademii obzvláště věnoval a stal se v roce 1934 viceprezidentem a poté na tři roky i jejím prezidentem. Za vrchol jeho působení v této funkci a zřejmě i života lze asi považovat uspořádání 4. mezinárodního kongresu pro dějiny přírodních věd v Praze v roce 1937. Vedle členství v Akademii byl také členem jiných zahraničních institucí. Patří k našim nejvýznamnějším historikům matematiky a exaktních disciplín vůbec. Byl pilířem pro dějiny přírodních věd a jejich organizaci v českých zemích a z jeho neúnavné práce vzešly vlastně po druhé světové válce všechny důležité instituce, které se tomuto oboru mohly profesionálně i zájmově věnovat. Přesto dosud neexistuje ani bibliografie jeho prací ani podrobnější monografie. Výjimku tvoří několik, většinou příležitostných, časopiseckých prací (L. Nový, F. Balada, K. Mačák, H. Barvíková aj.) Bohumil Tesařík
