Ve sluneční soustavě známe skoro tři čtvrtě milionu planetek a dalších menších těles, ze zbytku vesmíru jen jedno. Přesto ten jeden jediný host z dálného vesmíru nemá ve velké populaci našich „domácích“ planetek obdoby (nebo o ní alespoň nevíme). Astronomický unikát objevil 19. října 2017 havajský teleskop Pan-STARRS1 určený k hledání planetek v blízkosti Země. Toho dne se však v záznamech objevilo těleso velmi netypické už svou drahou. „Padalo“ šikmo k rovině oběhu planet vysokou rychlostí zhruba kolem 25 km/s (cca 90 000 km/h) vůči Slunci. Na první pohled by se snad mohlo jednat o kometu, které mají obdobnou dráhu, ale to se rychle ukázalo jako špatný odhad. Rychlost jeho pohybu je prostě příliš veliká, a ani gravitace Slunce nedokáže těleso s touto rychlostí a na této dráze udržet. Teoreticky si lze představit, že by objekt mohla na současnou dráhu uvést gravitace nějaké neznámé velká planety v naší soustavě, která by se skrývala v temnotě ve velké vzdálenosti od Slunce (řádově několikasetnásobně dále). Ale to je pustá spekulace nepodložená žádnými důkazy, a tak je v tuto chvíli rozumnější předpokládat, že nově objevený objekt patří mezi předpověděné, ale zatím nepozorované planetky uvolněné z jiných systémů. Jejich existence se dá čekat i proto, že z našeho systému takové objekty podle modelů „vyletěly“, především díky působení gravitace Jupiteru. Vítězný doutník? První pozorovaný mezihvězdný poutník dostal katalogové číslo 1I/2017 U1 a jméno ‘Oumuamua. Všimněte si, že katalogové číslo začíná jedničkou: planetka je totiž prvním příslušníkem nově zavedené kategorie „interstellar“, tedy mezihvězdných těles. Snad ještě hůře srozumitelný a vyslovitelný jmenný název pochází z havajštiny, protože ji objevil havajský teleskop, a jde o vytvořenou složeninu, který má označovat posla či průzkumníka z minulosti. (První znak není apostrof, ale zápis rázu, tedy zvuku, který se v češtině nezapisuje – ale v podstatě ho používáme například k oddělení předložky od slova, když se snažíme správně vyslovovat.) ‘Oumuamua bylo již podle prvních podrobnějších údajů zvláštní těleso, a to především díky tvaru. První odhady hovořily o tom, že by poměr jeho délky a šířky mohl být zhruba 5 : 1. To je samo o sobě hodně nezvyklé, protože většina planetek má tvar podstatně bližší kouli. Ale nové výsledky zveřejněné 20. listopadu v časopisu Nature zvláštnost ještě prohloubily: ‘Oumuamua má doslova tvar doutníku s poměrem délky vůči průměru zhruba 10 : 1, ukazují nové výsledky. Podle odhadu vědců řádově stovky metrů dlouhý objekt připomíná tedy nejspíše veliký doutník. Jak veliký? Autoři práce odhadují rozměry na 800 × 80 × 80 metrů, ale tento odhad je hodně přibližný. Není založen přímo na snímcích těles s přiloženým pravítkem, ale určuje se podle toho, kolik světla celkem objekt odráží. A to samozřejmě záleží na tom, jaký jeho povrch je, což na tuto vzdálenost – a navíc u takto rychlého objektu – nevíme přesně. Není tedy vyloučeno, že uváděné rozměry mohou být až o několik set metrů nepřesné. Zajímavé je, že změny jasnosti jsou u našeho galaktického návštěvníka extrémně veliké (desetinásobný rozdíl mezi maximem a minimem), a tak objekt nejspíše bude mít nějaký nepravidelný tvar – když je k nám otočený větší plochou, odráží více světla, když menší, tak méně. I když tedy nevíme, jak je ‘Oumuamua přesně veliký, zdá se, že pravidelně jednou za cca 7 hodin 20 minut se překulí kolem osy rotace, která přitom není totožná s osou podélnou či příčnou. Jednoduše řečeno se nepravidelně „točí“ vesmírem trochu jako hozená kost. Mimochodem, doba rotace je důležitý argument pro doutníkový tvar: kdyby měl mít objekt tvar činky či kosti s velikými klouby na konci, jak se někdy stává (viz díky přistání modulu Philae známá kometa Čurjumov-Gerasimenko), musela by být prostřední část extrémně pevná, alespoň na poměry podobných těles. (A kdyby to měla být kosmická loď, asi by se netočila tak divoce, ale nejspíše kolem své podélné osy, dodejme kvůli nevyhnutným spekulacím.) Pro astronomy je tvar první planetky z jiné části galaxie lákavou záhadou, kterou v tuto chvíli těžko dokážou spolehlivě vysvětlit. Jasné je jen to, že ‘Oumuamua nemůže být tvořen křehkým materiálem a musí být poměrně strukturálně pevný. To u planetek z naší soustavy není nutně pravidelně a některé z nich jsou velmi křehké slepence vodního ledu a dalšího materiálu, které drží pohromadě jen jejich zanedbatelná gravitace. Proč má ale jediná mezihvězdná planetka právě tento tvar a zda to je extrémní náhoda, nebo to je z nějakého důvodu poměrně častý tvar, tak to asi v dohledné době s nějakou rozumnou mírou jistoty vědět nebudeme. I když… V tomto ohledu práce nabízí alespoň trochu optimismu. Autoři na základě předchozích odhadů jiných týmů tipují, že návštěvy podobně velkých planetek původem z jiných soustav možná nejsou tak vzácné, jak bychom si mysleli. V okruhu jedné astronomické jednotky od Země (tj. průměrné vzdálenosti Slunce-Země, tedy koule o poloměru osmi světelných minut) se podle jejich výpočtu nachází vždy jeden takový „návštěvník“, kterého by teoreticky mohly naše přístroje zachytit. Jako obvykle u takto vzácných událostí (koneckonců, vidíme „mimozemšťany“ poprvé) nemáme dost statistických údajů, abychom mohli odhad označit za spolehlivý. Na druhou stranu, teleskopy se zlepšují (‘Oumuamua se zřejmě podařilo zachytit díky nedávnému vylepšení teleskopu Pan-STARRS1, odhadují autoři) a už evidentně mají takové možnosti, aby alespoň některé případné mezihvězdné planetky zachytily. Takže odhad bychom mohli mít poměrně brzy potvrzen, či vyvrácen. ‘Oumuamua už u toho nejspíše nebude. Průlet kolem Slunce ho ještě poněkud urychlil, ohnul jeho dráhu, a poutník už po hyperbole míří znovu pryč od nás. V květnu příštího roku prolétne kolem dráhy Jupiteru, v lednu 2019 pak kolem Saturnu. Pozemské teleskopy ho budou schopny sledovat zřejmě zhruba do poloviny prosince 2017.