Pneumatika může přenášet pouze takovou sílu, která nepřesahuje tzv. sílu adhezní, závislou na kolmém zatížení kola a aktuálních adhezních podmínkách. Pro zjednodušení lze tuto sílu znázornit jako kružnici se středem ve stopě pneumatiky, a tím předpokládat, že je ve všech směrech stejná. Pokud součet vektorových sil působících na pneumatiku nepřekročí v jakémkoliv směru danou adhezní kružnici, je všechno v pořádku. V opačném případě kolo začne prokluzovat a vozidlo přestane sledovat zvolený směr jízdy, popř. se smýká. Automobiloví konstruktéři se proto snažili o co nejefektivnější využití adhezní síly a kola zatěžovali pokud možno stejnoměrně. Důležitým v tomto ohledu bylo vybavení všech kol brzdami, poněkud složitější pak byla opačná funkce s pohonem všech kol. Ten se ještě v 60. letech minulého století spojoval pouze s užitkovými automobily, používala ho vozidla vojenská nebo pracovní a samozřejmě vozidla určená do terénu. Pokud šlo o to získat co největší záběr, šlo o řešení ideální, ale v běžném provozu nevyhovující. Když v 70. letech výkony motorů a s nimi i dosahované rychlosti stoupaly a bylo třeba tento výkon efektivně a také kontrolovaně přenést na vozovku, přišla vhod koncepce automobilu s pohonem všech kol. Jestliže v začátcích řidič připojoval pohon kol druhé nápravy přes zubovou spojku, poté přišly do systému diferenciály, a to jak na nápravách, tak mezi nápravami, které vyrovnávaly rozdíl otáček kol na vnějším a vnitřním poloměru zatáčky. Problém protáčení méně zatížených kol řešily úpravy diferenciálu, které úniku hnací síly bránily. Aby se přebytek tažné síly dostal i na kola druhé nápravy, byly zkonstruovány různé typy spojek. Patří k nim např. její viskózní provedení nebo spojka lamelová, ovládaná elektromagnety či elektrohydraulicky na základě signálů vycházejících většinou z elektronických funkcí ABS, TCS nebo ESP®, které dovedou úspěšně mapovat situaci na kolech i natáčení vozu kolem svislé osy. Vozy s pohonem všech kol jsou dnes významnou součástí automobilového parku. Ve většině případů působí v různých nebezpečných jízdních situacích bez vlivu řidiče, naopak jsou schopny jeho chyby v řízení napravit a mají tak významný podíl na zvýšení aktivní bezpečnosti vozu. A protože dovolují pohyb mimo vozovku, lze je využít i pro další aktivity.
