Proč nemá smysl psát předsedovi vlády

Asociace strojních inženýrů ČR se obrátila na předsedu vlády ČR Mirka Topolánka a na 32 dalších politických osobností s otevřeným dopisem nazvaným Memorandum Asociace strojních inženýrů ČR k nedostatku odborníků v technických oborech. V tomto dokumentu se mj. píše: V současné době se stává nedostatek kvalifikovaných pracovníků brzdou dalšího rozvoje mnoha strojírenských podniků. Na českém trhu práce chybí kvalifikované dělnické i technické profese, a to nejenom pro vlastní strojírenskou výrobu, ale především pro konstrukci a vývoj moderních výrobků... Asociace strojích inženýrů ČR, jako stavovské sdružení inženýrů pracujících především ve strojírenství, se již od svého založení v roce 1991 snaží i navzdory tehdejším scestným tendencím napomáhat rozvoji strojního inženýrství v ČR, a tím i zvyšování odborné úrovně průmyslu... Obracíme se proto na Vás s naléhavou žádostí o podporu našich snah adresovaných nejenom našemu průmyslu, ale především našemu školství. Další část dopisu se týká námětů, jimiž by se školství, především vysoké, mělo zvýšenou měrou podílet na vyšší atraktivitě technických oborů. Hovoří se zde také o aplikovaném výzkumu a vývoji, podílu státu na této politice a poukazuje se na dokument Úřadu vlády nazvaný „Metodika hodnocení výzkumu a vývoje a jejich výsledky v roce 2007“, který je dokladem pokřiveného pohledu na činnost VŠ technického směru. Podepsáni jsou předseda výboru ASI doc. Ing. Daniel Hanus, Ing. Radomír Zbožínek, prezident ASI a Ing. Jan Havelka, předseda Senátu ASI. Kopie dopisu byla předána redakci TT s prosbou, aby byl zveřejněn jako otevřený dopis předsedovi vlády. Autoři memoranda nám jistě prominou, že jsme nezveřejnili plné znění, neboť se domníváme, že psát o těchto všeobecně známých strastech průmyslu předsedovi vlády ČR je zbytečné. EVROPA, JAPONSKO, USA Téměř všechny podniky, které měla redakce TT možnost navštívit, včetně zahraničních na různých kontinentech (nemáme poznatky z Číny), naříkají nad nedostatkem pracovních sil. Opakují se stejná slova, „nikdo nechce studovat obtížné obory, zájem je o advokacii, právo, business, maximálně medicínu, ne o technické obory vyjma informačních technologií.“ V tomto ohledu není ČR výjimkou, na misce vah je zde navíc doba tzv. transformace, která připravila o práci tisíce kvalifikovaných lidí, kterých se zmocnilo zahraničí, případně takto odmítnutí zkušení odborníci založili své inženýrské organizace a dnes účtují podnikům vysoké sazby za služby, bez nichž se tyto neobejdou. Nejvíce postiženou skupinou v ČR je učňovské školství, které bylo „darováno“ lehkomyslně státu. Vláda Václava Klause vyslyšela volání podniků, aby je zbavila povinnosti přispívat na výchovu adeptů nových dělnických profesí. Stalo se, ostatně nebylo z čeho platit. Jde však o ránu do vlastních řad s nedomyšleným dopadem. Velké podniky se sice zbavily odpovědnosti a nákladů (o něž se mohly se státem podělit), ale připravily si tak cestu k jiným vysokým nákladům v budoucnosti. Ale koho to zajímalo, každý maximalizoval svůj zisk. A pro podniky to nebyla lehká doba – viz privatizace kupónovou metodou. Zajímavé je, a to už se opakujeme, že některé podniky nešly s proudem a o své mládí se postaraly. Například management Škody Auto velmi rychle pochopil, že jak v dodávkách elektřiny, tak i v pracovní síle nemůže spoléhat na českou infrastrukturu a založil vlastní elektrárnu i systém vzdělávání od učňů až po vysokoškolské vzdělávání. Ostatně v zahraničí je to dnes obvyklé, o čemž svědčí široce publikované články Čecha prof. Rudolfa Haňky z University v Cambridge. Tu lze považovat za nejlepší v Evropě a stává se výjimkou v přístupu akademického vedení k potřebám průmyslových podniků? Snižuje se tím vědecký věhlas Cambridge? Stěží. Sečteno podtrženo, průmyslové podniky dnes už vědí, že se o výchovu svých budoucích pracovníků musejí postarat samy. V ČR tomu samozřejmě brání zastaralý vysokoškolský zákon a zdecimované české podniky – proto nalézáme na chodbách a v pracovnách rektorů především zástupce zahraničních firem, jež dolují zlato ještě něž bylo vytaveno. A nalézají je. Levně, samozřejmě. Poznámka: Podle Statistického úřadu ČR jsou nelépe placenými absolventy VŠ noví odborníci z oborů informatiky a softwarového inženýrství, jejichž platy jsou až o 30 a více procent nad průměrem nástupních platů inženýrů jiných oborů. FIRST V USA FIRST je zkratkou For Inspiration and Recognition of Science and Technology, ve skutečnosti veřejnou akcí založenou v roce 1989 uznávaným vynálezcem Deanem Kemanem (patenty na infuzní automatické pumpy a stendy), kterého kdysi prezident G. Bush st. požádal, aby s tím „nezájmem o techniku něco udělal.“ Pan Keman, člověk zapálený pro techniku to rozjel po americku a dnes se na fotbalových stadionech schází při soutěžích robotů, Lego league, Tech Challenge nebo Robot desetitisíce mladých lidí soutěžích o prvenství v konstrukci např. zmíněných robotů. (Za účasti už i zahraničních týmů.) Je to prostě BIG. A nese to ovoce, mladí lidé rádi usedají k obrazovkám počítačů a s pomocí nejlepších CAD systémů konstruují a říkají si: vždyť je to tak jednoduché! Prostě, přináší to úspěchy a společně s dalšími akcemi například CAD firmy Solid Works to funguje takřka masově. Princip je v tom, že mladý člověk i bez valného vzdělání sedne k obrazovce a pomocí CAD softwarového nástroje začne dokonce konstruovat závodní auto v kategorii Formule student. Hned se k němu přidají další, šikovný kantor jim poradí, pak se obrátí na sponzory a ti jim umožní auto postavit. Pak závodit. Je pravděpodobné, že polovina konstrukčního týmu, který postupně čítá například 30 lidí, nakonec skončí na vysoké škole. Proto jsou hlavními sponzory FIRST Daimler, Johnson&Johnson, NASA, Autodesk i další velikáni amerického průmyslu a IT technologií. PENÍZE, PENÍZE, SPOLEČENSKÉ OHODNOCENÍ S panem Kemanem jsme se při setkání v USA pohádali. Naše otázka zněla: „Platí strojírenské podniky své zaměstnance tak, aby jejich práce byla stejně atraktivní pro mladé lidi, jako u povolání notáře, právníka, bankovního úředníka, ekonoma-analytika (zvláště pikantní část otázky ve chvíli, kdy spadly všechny akcie na burze v New Yorku a dvě banky ohlásily bankrot) či chirurga a IT odborníka?!“ Pan Keman nesouhlasil s tím, že jde o spojené nádoby. Zájem o technickou práci není prý otázkou peněz. Ale samozřejmě vyjádřil nespokojenost nad tím, že cena na trhu práce neodpovídá tržním principům. Při jeho slovech jsme se cítili jako bychom byli doma, nikoli v Americe. Jak je možné, že při tom nedostatku inženýrů, který panuje v Evropě, Japonsku i USA, není ohodnocení techniků vyšší? Není to jedna z příčin, proč se mladý člověk v prostředí, kde se jeho hodnota měří jen objemem vydělaných peněz, obrátí zády k technické univerzitě se slovy: jen když to nevyjde na medicíně? Jaké najde uplatnění v prostředí, kde je průmyslové zboží nahrazováno levnějším z dovozu a nebo v našem případě v prostředí, kde se průmyslové podniky vzpamatovávají ze šoku minulých let a jejich samostatnost je pochybná? V USA se dobrý inženýr stává strategickým zbožím. MÁ SE O VZDĚLÁNÍ STARAT STÁT ? Ano, zopakujme ještě jednou: má se o vzdělání starat stát? Ta otázka zní nepatřičně, přímo strašně. Povinná školní docházka a plné právo na vzdělání bylo v Rakousku-Uhersku zavedeno v roce 1869 ne proto, že Habsburkové trpěli altruismem, ale z poznání, že mocnářství potřebuje vzdělané lidi pro nově se rozvíjející průmysl. Způsob, jakým se politikové postarali o úpadek českého vzdělávacího systému po roce 1989 (nechceme hodnotit leta předchozí), je ostudný. Tzv. transformační období se opíralo o jiné sloupy než o povolání inteligence k lepšímu řízení podniků a nové vlně invencí, která by dodala národu sebedůvěru a určila mu pevné místo v EU. Namísto toho se neustále musíme srovnávat se zeměmi EU a tvrdit, že to dopadlo ještě dobře – ve srovnání s horšími ekonomikami, které neměly tak dobré základy školství, jako Česká republika, byť s tradicí Rakousko-Uherska. Nyní naše akademická obec jen bezmocně hledí na příklad Cambridgského zázraku (250 inovativních firem v bezprostředním okolí univerzity), tedy na přerod univerzity, která byla a je považována v Evropě za baštu akademismu. Uznejme, že i profesorům v Cambridgi to trvalo leta, než přistoupili na přizpůsobení výuky potřebě průmyslových gigantů, a přiznejme si, že nejde o jednoznačné rozhodnutí. Na druhé straně je nezpochybnitelné, že přes určité nové prvky, které se v našem systému výchovy mladých lidí pro průmyslové podniky objevují, zde není dohodnut žádný směr vývoje takového vzdělávání, který není proto podpořen ani legislativou, jež by novým trendům otevírala dveře dokořán. Naše společnost doposud nedospěla k dohodě, jaký bude podíl státu na výchově mladých lidí, jaký podíl připadne podnikům, za které vysokoškolské studium by měli posluchači platit, neboť jsou posléze placeni nad poměry státem (notáři, soudci) a jaký přínos do společného problému vnášejí ti nejbohatší mezi námi – banky. Proto chápu rozhodnutí ASI napsat předsedovi vlády, jednoho z dalších, kteří podporu vzdělávání jen deklarují – i když je to zřejmě marné. Žijeme přece v zemi, kde i nejvyšší představitel státu zesměšňuje vědu, není-li to ekonomie - i když si potrpí na sporné tituly. JAN BALTUS