Extrémně chudých lidí sice v posledních desetiletích velmi rychle ubývá, přesto necelá desetina musí vyžít s příjmy pod dva dolary za den. Většina z nich žije v subsaharské Africe. A tam se také najde nejvíce zemí, které v posledních desetiletích zaznamenaly jen malý či vůbec žádný hospodářský růst. Nabízí se otázka, proč právě tyto země neuspěly a zda se to někdy může změnit. Z možných odpovědí si můžete vybírat podle libosti, my se dnes budeme věnovat jedné hypotéze, jejíž pravděpodobnost dnešní Středoevropané naštěstí nemohou vyzkoušet na vlastní kůži. Extrémně chudí jsou naší terminologií řečeno většinou „zemědělští podnikatelé“. Tvoří je venkované, kteří se živí tradičním zemědělstvím; uživí v podstatě jen sami sebe a případně svou rodinu. V subsaharské Africe do této skupiny patří podle odhadů zhruba 70 % extrémně chudých. Ekonomické teorie velmi zjednodušeně řečeno říkají, že tito lidé nemohou zbohatnout, protože nevytvářejí žádné nové bohatství. Pokud jim nezbývá nic, co by mohli investovat do dalšího rozvoje, jsou odsouzeni k věčné chudobě. Odtud také pramení představa, že ekonomiky těchto zemí by mohl rozhýbat příliv nového kapitálu zvenčí, ať už v podobě rozvojové pomoci, daru či třeba komerčních investic. Navýšení kapitálu přece musí vést ke zvýšení výnosů… V praxi to takto jednoduše vždy nefunguje. V některých případech i proto, že ekonomové přehlížejí život kolem nás. Nemoci si pom áhají Úspěch podnikání tradičních zemědělců bezesporu závisí především na „živém kapitálu“ – rostlinách, zvířatech a samozřejmě i na pracovních schopnostech jich samotných a také jejich rodiny. Největším nebezpečím pro tento druh „kapitálu“ jsou zdravotní hrozby: nemoci a paraziti. Netýká se to jen úrody či domácího zvířectva, ale také samotných zemědělců; úroda na poli je k ničemu, když ji nemá kdo sklidit. O těchto velmi důležitých zvláštnostech „biologického kapitálu“ čistě ekonomické modely ovšem ve valně většině případů mlčí. Přesněji je zanedbávají. V případě trvalé chudoby to možná je zcela zásadní omyl, upozorňují někteří. Například matematik Calistus Ngonghala, původem Kamerunec, který nakonec zakotvil na Floridské univerzitě, se snaží přesvědčit kolegy o tom, že vliv nemocí a parazitů na ekonomický růst se dá poměrně přesně „spočítat“ a že v řadě případů je dokonce důležitější než vše ostatní. Ngonghala vytvořil v podstatě relativně snadno pochopitelnou kombinaci uznávaných modelů ekonomického růstu a z ekologie převzatých modelů vlivu patogenů na zdraví nějaké populace. Ještě jinak řečeno, na běžný model ekonomického růstu postupně nabaloval další vrstvy, které každá stále podrobněji popisují vliv okolní prostředí na hospodářský vývoj. Třeba pro podmínky současné Evropy takový model nedává vůbec žádný smysl – naší největší „metlou“ je s mírnou nadsázkou řečeno příliš mnoho jídla. Za jiných podmínek může být právě ekologická část modelu podstatně důležitější. Podle Ngonghalova modelu dokonce velmi snadno mohou vznikat systémy, kde růst je nemožný. Jinak řečeno: teoreticky je velmi snadno představitelné, že přírodní podmínky bohatnutí zemědělců prostě nepřejí a neumožňují ho. Ekonomicko- ekologický systém se ustálí v rovnovážném stavu, kdy lidé jsou neproduktivní, protože jim a jejich „živému kapitálu“ se zdravotně nedaří. A to vede k tomu, že žijí v chudobě, často podvyživení, a jsou tedy pro nemoci či patogeny o to snadnější kořist. Život jde dál, ale ekonomický růst se nekoná. Proč by to tak mělo být, je poměrně jednoduché. Některé nemoci či paraziti mají doslova ničivé účinky na místní populaci. Dobře to dokládají historické příklady marných evropských snah o kolonizaci celé řady tropických oblastí. Navíc si patogeny navzájem „pomáhají“. Čím více jich v prostředí je, tím silnější jsou; a tím slabší jsou jejich hostitelé. Chce to ješt ě podrobn ěji Tohle je ovšem jen výsledek teoretického modelu: práce neříká, že ve skutečnosti je to právě takhle a ne jinak. Realita je podstatně méně přehledná než čísla „na papíře“. Model není tak podrobný, aby detailně popisoval situaci třeba ve Rwandě, kterou autoři připomínají jako model státu, který v posledních letech (po známé občanské válce a genocidě) investoval do vytvoření většině obyvatel dostupného zdravotnictví. A který v posledních letech zažil období poměrně silného ekonomického růstu. Autoři před sebou mají poměrně jasně vytyčenou další práci: musí se vytvořit podrobnější modely, tedy hlavně sebrat hodně podrobné údaje z reálných podmínek, na kterých se pak ukáže přesněji, jak dobře model odpovídá skutečnosti (alespoň tedy skutečnosti v daném místě). To není práce, která by se dala udělat od stolu – tak podrobné a spolehlivé statistiky nejsou jen tak k dispozici. Ngonghala nabízí svou odpověď a argumenty, které jsou sice platné jen za určitých podmínek, ale dají se ověřovat a časem třeba upřesnit či zcela zamítnout. Bude to chtít ovšem ještě práci, protože v této podobě stále dosti jednoduchý model poskytuje jen velmi jednoduché odpovědi. Jinak řečeno nedává tak přesné předpovědi pro konkrétní případy; místo toho pouze mapuje obecné zákonitosti, které může přebít nějaký silnější, místní vliv (občanská válka růstu moc nepomůže…). Pokud má ovšem pravdu, v řadě případů může být jednorázová pomoc v podstatě zbytečná. Pokud se nezmění základní podmínky, vše se časem zase vrátí do stadia věčné chudoby. Ngonghala s kolegy proto navrhují, aby se za prioritu považovaly v podobných případech investice do dostatečně efektivního a cenově dostupného zdravotnického systému. Ty podle něj mohou nejspíše změnit výchozí „parametry“ natolik, aby lidé mohli sami postupně zbohatnout. Samozřejmě model použitý v práci popisuje v nejlepším případě jen „výsek“ z reality (v nejhorším je prostě špatný). Chudobě se věnovala celá řada dalších prací a odborníků, jejichž práci je těžké shrnout do pár vět. Ngonghala se ovšem nejen v této konkrétní práci inspiruje „ekologickým“ pohledem a přímo si půjčuje postupy a přístupy z ekologie. Populárně podanou a přitom ne zjednodušenou představu o tomto pohledu na vývoj společnosti si můžete udělat třeba spíše z knih známého amerického antropologa Jareda Diamonda. Není to samozřejmě přístup jediný a jiní odborníci zdůrazňují roli jiných faktorů v přetrvávání chudoby, například vyspělost a stabilitu institucí. Řada z nich má nejspíše pravdu, protože větší či menší roli nepochybně bude hrát celá řada faktorů. Pro samotné chudé státy a případné dárce je ovšem důležité identifikovat ty faktory, které lze nejlépe a nejefektivněji ovlivnit.
