Jako syn Dia a Héry se Héfaistos, dá se říci, narodil do šťastných poměrů. Měl veškeré předpoklady žít dlouhý a šťastný život plný radovánek, o které se olympští bohové rozhodně neochuzovali. Bohužel, měl ale smůlu. Narodil se jako slabý a ošklivý, a to je něco, co se na Olymp nehodilo. Jeho vlastní matka, bohyně Héra, ho proto hned po narození svrhla z Olympu dolů. Naštěstí ho zachránily bohyně Thetis a Eurynomé, které ho vychovaly a zřejmě i přivedly k řemeslu, které rozhodně není pro slabé: ke kovářství. Héfaistos v něm dosáhl takového mistrovství, že Héra byla ochotná zamhouřit oko nad jeho vzhledem, jenž neladil s olympskými standardy, a povolala ho zpět. To, že byl zanedlouho svržen z Olympu znova, tentokráte svým otcem, Diem, už je jiný příběh, který nesouvisí s jeho vzhledem, ale povahou. Protivit se vůli bohů se nevyplácí, a to v žádné době. I přes fatální zranění, které si způsobil druhým pádem z Olympu (údajně si zlomil obě nohy a byl kulhajícím mrzákem), nadále působil jako zručný kovář, který s pomocí Síly (Kratos) a Násilí (Biá) vytvářel mistrovská díla. S podivem je, že nikterak nezanevřel na olympská božstva, která se k němu zachovala tak bezcitně a po zbytek života ho častovala zlými posměšky. Vytvářel pro ně nádherné paláce, šperky i zbraně. Tato díla však nikdy nebyla považována za „umělecká”. Prý za to mohl jeho spíše mdlý duch a nevzhledné tělo. Hlavním základem umění, tak jak bylo tehdy chápáno, je totiž bystrý rozum a sama krása, a ta jako jediná je schopná stvořit další krásu. Za ztělesnění obojího pak bývá považována bohyně Pallas Athéna, s Héfaistem často srovnávaná. Výklad a chápání „krásy” se v průběhu historie lidstva neustále mění. Díkybohu na krásu nemáme a nikdy ani nebudeme mít žádnou definici. Je to věc čistě subjektivní, i když silně podléhající „duchu doby”, jako ostatně i všechno ostatní. Co je ale na kráse krásné, je to, že ji můžete potkat úplně všude, pokud se umíte dívat. Jedním z mých nejsilnějších estetických zážitků z poslední doby byla návštěva kovárny společnosti Žďas ve Žďáru nad Sázavou. Řadu lidí to jistě překvapí, ti, co si tam doslova v potu tváře denně vydělávají na živobytí, si možná i poklepou na čelo. Přemýšlela jsem dlouho o tom, proč mě celý ten provoz i všechny ty staré objekty v něm tak okouzlily. Možná tím, že už jsme všichni zahlceni umělou, dokonale vydesignovanou „krásou” věcí, které nás obklopují. Všechno je čisté, hladké, bezchybné. Úplně obyčejné věci, jako je například železný šrot, se tak mohou pro někoho posunout do kategorie věcí „vzácných a fascinujících”. To ale není všechno, to by bylo příliš jednoduché. Dlouhou dobu lidé věřili, že vše krásné pochází od Boha. Důležité věci (půdu, snubní prstýnky, zbraně…) si nechávali posvětit. Víme ale vůbec, co toto posvěcení znamená? Je to velmi prosté: posvětit věc znamená potvrdit, že slouží svému účelu. To je to podstatné. Pokud pak slouží svému účelu dobře, a to je zajímavé, taková věc je automaticky rovněž krásná. To samé ale neplatí pro věci, které byly vytvořeny a priori proto, aby krásné byly (velmi často se to nepovede), nebo pro věci, které chtějí svým vzhledem lidi obalamutit. Železné ingoty, ze kterých bude vykovaná kolejnice nebo třeba podkovy pro koně, mají svůj jasný a praktický účel, a proto jsou také krásné. Je to ale krása skrytá, bez pozlátka, kterou je třeba ve věcech hledat a kterou, jak praví báje, přehlédli i olympští bohové. Andrea Cejnarová
