Když Jules Verne psal svůj román česky známý jako Na kometě, přistání jeho hrdinů na nebeské „vlasatici“ bylo věcí náhody a národní prestiže. Na nebeském tělese se tehdy sešly různé národnosti a v duchu jeho doby to nebylo zcela šťastné soužití. Francouzi a Angličané se brzy ocitli na kordy, Žid byl předmětem „zaslouženého“ opovržení, protože postava Hakhabuta je jen karikaturou všech rasových stereotypů o Izraelitech. Když se ale uskutečnilo první přistání na kometě v praxi, národnostní otázka naštěstí nehrála žádnou roli. Uskutečnilo se 12. listopadu letošního roku pod vlaječkou Evropské kosmické organizace ESA (ve které pravda spolu s Německem hrají prim Francouzi). Výsadek provedla sonda Rosetta, nazvaná podle slavné Rosettské desky. Jméno má symbolizovat roli komety, která by měla přispět k vyřešení záhad vesmíru, stejně jako slavná jmenovkyně přispěla k rozluštění egyptských hieroglyfů. Její cesta k závěrečnému cíli byla dosti komplikovaná. Mise Rosetta se původně připravovala ve spolupráci ESA a NASA, americká agentura nakonec kvůli rozpočtu z projektu odstoupila. ESA sondu postavila sama, jejím cílem měla být kometa 46P/Wirtanen. Bohužel zhruba měsíc před plánovaným startem došlo k nehodě rakety Ariane 5, která měla vynášet i Rosettu. Nešlo sice o úplně stejnou konfiguraci, ale i tak byly lety těchto nosičů pozastaveny až do vyšetření havárie, a Rosetta tak své startovací okno zmeškala. Vedení letu tedy horečně vyjednávalo s Rusy, zda by Rosetta nemohla odstartovat s jejich Protonem. Rusko dalo najevo ochotu družici vynést, ale nakonec se ESA rozhodla postupovat jinak (mimo jiné i proto, že nebylo jasné, jak sondu naplněnou palivem převážet a zda půjde palivo vyčerpat) a vybrat jiný cíl. Kritériím nejlépe vyhověla nakonec kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko (vlastně by mělo být Gerasimenková, ale pro kosmické objekty se používá jednotné mezinárodní označení). Sonda k ní odstartovala v roce 2004, tedy už před 10 lety. Prožila několik urychlovacích průletů kolem Země a Marsu, dostala se za dráhu Jupitera, navštívila planetky Šteins a Lutetia a od června 2011 strávila 31 měsíců v hibernaci. Solární panely by kvůli velké vzdálenosti od Slunce už nemohly dodávat dostatek energie pro běžný provoz (sonda byla od Slunce až 800 mil. km, nyní se přiblížila na cca 500 mil. km). V provozu zůstaly jen palubní počítač a vyhřívací systémy, které brání zamrznutí Rosetty. Dlouhá cesta byla nezbytná: vyslat sondu ze Země přímo ke kometě, pohybující se po takové dráze takovou rychlostí, je mimo možnosti jakékoliv dnešní rakety. Probuzení z hibernace bylo trochu „napínavé“, protože sonda se po něm krátkou dobu neozývala podle plánu, ale nakonec fungovala bezvadně. V létě letošního roku se přiblížila na dohled k cíli a mohl začít její hlavní vědecký program. Ten kromě sledování komety samotnou sondou představovalo i vypuštění 100kilogramového modulu Philae, který by jako první člověkem vyrobený stroj přistál přímo na kometě a „ohmatal“ ji (viz TT č. 22). V podstatě by se dalo říci, že šlo spíše o bombardování komety než pokus o přistání. Malý modul byl plný vědeckých přístrojů, ale kvůli hmotnostním omezením (sonda Rossetta musela mít na cestu spoustu paliva – tvořilo více jak 2/3 její hmotnosti) neměl prakticky žádný pohon. Rosetta se musela správně nasměrovat, model jednoduše vypustit, a pak čekat. Protože odpoutání proběhlo asi 500 mil. km od nás, kam signál letí 28 min., celý proces musel být automatizovaný. Po spuštění patřičné povelové sekvence už nemělo řídicí středisko možnost, jak do procesu zasáhnout. „Pád“ modulu trval zhruba 7 h a Philae se při něm nepohyboval přímo k povrchu. Měla stále nějakou zbytkovou dopřednou rychlost, která ho po parabolické dráze nakonec dovede na povrch. Vše bylo vypočteno tak, aby rychlost modulu při dopadu vyrovnala rychlost rotace povrchu komety, a dopad byl tedy co nejměkčí. Což bohužel nestačilo a v okamžiku přistání téměř nic nefungovalo, jak by mělo. Philae měl tři různé systémy, které měly zaručit jeho zakotvení na povrchu. První byl reaktivní motor na stlačený plyn na „hřbetě“ stroje, který ho měl přitlačit k povrchu. Ten se přestal hlásit už po probuzení Philae na Rosettě a pro přistání se s ním nepočítalo. Dalším systémem byly tři „harpuny“, tedy vystřelovací kotvy, které se měly uvolnit v okamžiku dopadu na povrch. Vůbec se však neodpálily. Třetí byly ledovcové šrouby, které se měly zavrtat do povrchu. Ty ovšem zřejmě neměly dost času, aby mohly zafungovat: modul se totiž od povrchu komety odrazil jako míč, a to hned dvakrát. Poprvé šlo o veliký skok, který trval zhruba 2 h průměrnou rychlostí pod 0,4 m/s. Další odraz byl malý a krátký, trval jen 7 min. K prvnímu odrazu došlo 12. listopadu v 16.33 našeho času a modul při něm odletěl přibližně kilometr daleko, dostal se přitom až 1 km nad povrch komety. Druhý odraz byl podstatně menší, mělo k němu dojít v 18.26 a o 7 min později už měla být sonda definitivně na povrchu. Připomínáme, že Philae na povrch dopadl rychlostí pomalé chůze (cca 3,5 km/h) a většinu kinetické energie měl při dopadu pohltit podvozek. Následoval ještě menší odraz, trvající jen 7 min a zřejmě jen pár desítek metrů dlouhý. Nepodařené přistání dostalo robotický modul na neznámé místo, o kterém bylo bohužel brzy jasné jen jedno: že má pouhé 3 h světla za pozemský den. Modul stínily balvany či útesy, a to hned z několika směrů. Vedení letu přitom místo přistání vybíralo tak, aby dopadl na místo, kde bude osvětlený 12 či více hodin denně. To by dodalo Philae dostatek energie pro vědecké experimenty i tepla na hibernaci přístrojů modulu, které se musí zahřívat na teplotu alespoň –50 °C. Ani tak se nepočítalo, že by modul byl v provozu neustále; stejně jako Rosetta měl čas od času přejít do hibernace. Modul však neměl energii ani na pravidelné spojení se sondou a po vybití hlavních baterií, tedy zhruba po dvou a půl dnech od odpoutání od Rosetty, se odmlčel. I přes všechny potíže modul zvládl splnit 80 % svého programu. Šlo například o zkoumání struktury místa přistání i celé komety, měření podpovrchové teploty v závislosti na intenzitě slunečního záření a samozřejmě analýzu vzorků povrchových a podpovrchových částí komety. Výsledky mají vědcům pomoci při zkoumání historie naší sluneční soustavy, která se zformovala zhruba před 4,6 miliardy let. Modul Philae se naposledy ozval v 1 h a 36 min v noci na sobotu 15. listopadu. Je sice možné, že se během přibližování komety ke Slunci podaří vesmírné laboratoři nashromáždit ze svých solárních panelů dostatek energie k další komunikaci, ale nedá se s tím počítat. Nyní je v úsporném režimu s otevřenou komunikační linkou. Vědci z řídicího střediska ESA v německém Darmstadtu pro jeho další komunikaci udělali maximum. Dokonce se jim podařilo doručit příkaz, aby se Philae natočil tak, aby maximálně využíval sluneční záření. Modul příkaz stihl i provést, když se otočil o 35° a „vytáhl“ o 4 cm nahoru, ale na víc už nebyl čas a energie. Také se mu podařilo většinu pořízených dat odeslat mateřské lodi Rosetta. Vědci a inženýři hledali dlouho stopy dopadu Philae na snímcích z oběžné dráhy komety. Když se je necelý týden po přistání podařilo najít, ukázalo se, že Phiale se po prvním přistání pohyboval směrem na místní východ. Pohyboval se rychlostí zhruba 0,4–0,5 m/s, tedy téměř přesně polovinou své přistávací rychlosti. Místo, kde se Philae nyní nachází, v době zveřejnění článku stále nebylo známé. ESA však doufá, že další snímky z Rosetty v kombinaci se snímky z paluby Philae brzy pomohou tuto hádanku rozluštit. Mezitím se objevují první vědecké výsledky z letu. Za prvé se podařilo ověřit, že ve slabé „atmosféře“ komety byly přítomny organické sloučeniny. Což jak připomínáme, je terminus technicus pro určité sloučeniny uhlíku, nikoliv nezbytně látky pocházející z živých organismů. Nález organických molekul nijak přímo nesouvisí s existencí života a nedokazuje ho. Mohou se vyskytovat i na asteroidech či v mezihvězdném prachu. Jsou ovšem nezbytné pro vznik a fungování života, alespoň podle našich současných znalostí. Nevíme zatím, o jaké molekuly se přesně jedná, jak byly složité atp., ale jde o zajímavé pozorování, které navíc potvrzuje výsledky americké mise Stardust z roku 2004, jež v kometárním materiálu objevila i jednoduchou aminokyselinu. Zdá se tedy, že komety jsou zřejmě vhodným místem pro vznik molekul, které jsou (patrně) vhodné pro vznik života. Další, co jsme se za krátkou dobu od mise dozvěděli je, že minimálně v místě posledního přistání se nacházel velmi tvrdý led pokrytý vrstvou prašného materiálu. Máme totiž alespoň údaje z přístroje MUPUS, který mimo jiné měří i teplotu povrchu. Ten po přistání na posledním stanovišti sondy naměřil nejprve teplotu –153 °C. A když se poté „vyklopil“, naměřil pokles teploty o zhruba 10 °C za půl hodiny. Mohlo by to být tím, že vychladlá tmavá stěna útesu v blízkosti modulu pohlcovala jím vyzařované teplo, nebo – a to by bylo zajímavější – to znamená, že hrot sondy se dostal do kontaktu s materiálem povrchu, nejspíše velmi studeným prachem. MUPUS se také pokusil proniknout hlouběji pod povrch, ale narazil na vrstvu, do které nedokázal ani na maximální výkon proniknout na více než několik milimetrů (a další pokusy přerušil nedostatek energie). Podle pozemských testů to odpovídá tomu, že materiál musel být pevný jako hladký, dobře „rostlý“ led. Obojí dohromady by podle ESA mohlo (zatím předběžně) znamenat, že kometu tvoří pevný vodní led s vrstvou prachu nahoře. Kometu si však nemůžeme představovat jako ledový balvan. Přístroje Rosetty totiž ukazují, že jádro komety je poměrně porézní. Zdá se tedy, že kometa má poměrně pevnou „slupku“ obklopující měkčí jádro, což by mohl být důsledek pravidelného ohřívání povrchu při průletech v blízkosti Slunce. Není to nečekaný údaj, o kometách typu Čurjumov-Gerasimenko, které se pohybují v blízkosti Slunce, už toho víme poměrně dost, včetně toho, že je z velké části tvoří voda. Ale rozhodně jde o nejpřesnější údaj, jaký jsme kdy z komety dostali. Vědci doufají, že pokud se modul ještě probere, až se kometa dostane blíže ke Slunci a na jeho panely bude dopadat silnější světlo, mohl by MUPUS poslat další údaje, které by domněnky potvrdily, či vyvrátily. Nakolik je tato šance reálná, snad ukážou nějaké další zveřejněné simulace ESA. Zatím bychom byli v tomto ohledu spíše skeptičtí. Samozřejmě sonda Rosetta bude pokračovat. Ta po vypuštění Philae vystoupala na vyšší oběžnou dráhu (pokud se nyní nepleteme, tak až na 50 km od komety). Na vyšší dráze nyní zůstane až do prosince, kdy sestoupí na 20 km. Kromě jednoho průletu ve výšce cca 8 km nad polární oblastí už se nikdy nepodívá tak blízko jako při průletech před vypuštěním Philae, kdy z 10 kilometrů pořídila velmi dramatické fotografie. Bude mít poprvé příležitost sledovat probouzení komety během nejaktivnější části jejího oběhu. Uvidíme, co pro nás 67P přichystá. /jj/