Kde je vize, tam lidé a firmy prosperují Kde je vize, tam lidé a firmy prosperujíPolitikům se má často za zlé, že nemají žádnou vizi, kam chtějí svou zemi dovést. Volební čtyřleté období je dost krátké, aby se něco významného podařilo. Ještě rok po volbách se rozkoukávají a vyhazují přátelé předchozích politiků, mermomocí se snaží všude možně dosadit své známé. To zabere čas. A rok před volbami již nemá cenu něco významného dělat či pálit si prsty. Takže zůstávají dva roky na realizaci nějakých plánů, jsou-li. V podnikovém světě je to podobné. Dost často se stává, že když generální ředitel či ředitel R&D má k šedesátce, udržuje oddělení i celou firmu v chodu tak, jak je, a do nových věcí se nepouští. Nestojí mu za to. Nějak to doklepe. VÝZVY VIZIONÁŘŮ Hezkou ukázkou, jak státník ovlivnil masy lidí a celou zemi byl tzv. program obnovy New Deal, který po velké hospodářské krizi v roce 1933 vyhlásil prezident Roosevelt a oslovil tím celou svou zemi. Nebo Winston Churchill, když mobilizoval Velkou Británii k boji proti Hitlerovi. Naposled to byl prezident Kennedy, vyzval celé Spojené státy americké k dobytí kosmu – tedy k přistání na Měsíci a zahájil tak program Apollo. V té době bylo jen málo potřebných technologií. Mladí inženýři NASA museli vynalézt takřka všechno. Což se jim podařilo díky výzvě prezidenta. A také nevěděli, že se pokoušejí o nemožné. Odborníkům, kteří dostali USA na Měsíc, bylo na počátku mezi 25 a 28 lety. Řídilo je nadšení, nepřipouštěli si, že něco nejde. Dnešní mladí inženýři jsou motorem revoluce v dot.com světě a ve světě materiálového inženýrství, kvantových počítačů a jiných tzv. exponenciálních technologií, které za 5 až 10 let změní tvář světa. Jen jim dávat ty správné výzvy. POTŘEBA PODNIKOVÉ VIZE – KAM CHCE FIRMA DOJÍT Kdysi podnikatel Henry Ford přišel mezi své konstruktéry a řekl jim, že chce, aby zkonstruovali jednořadový 8válec. Oni mu opáčili, že to nejde. On prohlásil: To nevadí, já to chci a já to dostanu. Všechno jde, když se chce. Za dva roky jej měl hotový. Konstruktéři se nadchli a úkol splnili. Lidé potřebují výzvy ve formě vize. Každá firma by měla mít vizi, kam chce dojít během tří až pěti let. Měla by tuto vizi nechat vytvořit mladými lidmi, kteří se nebojí. Měla by ji široce komunikovat se všemi zaměstnanci, aby si ji „zvnitřnili“. Aby jim mohla poskytovat energii. Firma by měla mít stanovenu určitou filozofii, z níž vychází celé její zaměření a konání. Z ní pak vychází tzv. mise, která je jakýmsi prohlášením firmy pro veřejnost. Pak by měla mít vizi, která ukazuje nějaký důležitý cíl na horizontu. Nemusí být úplně zřetelná a vyjádřená čísly, ale může. Něco jako „Staneme se lídrem v našem oboru do tří let“. Pak by měly být stanoveny tzv. strategické cíle, které naplní vizi. Tedy co se musí stát, aby se firma stala v oboru lídrem. Potom se musí ke každému strategickému cíli napsat přesný scénář – prováděcí „kuchařka“, co přesně se musí dít, aby se strategický cíl naplnil. Tedy co, do kdy, kdo je za to zodpovědný, kolik to bude stát, kdo s kým bude spolupracovat, jaké budou měřitelné výstupy. Tomuto plánu se říká strategie, která je obvykle na kalendářní rok, a taktika, která se stanovuje na kvartály. Operační řízení je pak měsíční nebo týdenní a je už každodenním naplňováním taktiky a strategie. Pokud má firma takhle nastavenou vizi a strategické cíle, pak mohou její zaměstnanci čerpat energii z těchto cílů, zvláště pak, když jsou výsledek a odměna dosažitelné. Přesně v duchu zásady, že salám se má dát psovi a mrkev oslovi na dosah. LINIE SUPER-UVĚŘITELNOSTI Každý z nás má svou „vnitřní linii uvěřitelnosti“. Když slyšíme nějakou věc, která je uvedena způsobem, který ji řadí pod tuto linii, rychle ji odmítneme. Jestliže teenager odvedle vypráví, že poletí na Mars, nikdo ho nebere vážně. Jestli totéž řekne Richard Branson, Lary Page či Jeff Bezzos a Elton Musk, tak se většina lidí zeptá: kdy to bude? Když tedy slyšíme prezentovat myšlenku nad linií uvěřitelnosti, okamžitě ji přijmeme za svou a při dalších úvahách z ní vycházíme. Výzvy by měli pronášet lídři s velkým kreditem. Je velmi zajímavé, jak moc záleží na tom, kdo výzvu pronáší. Když výzvu či svůj plán pronese tzv. obyčejný či málo známý člověk, nic se nestane. Například jeden ze zakladatelů Singularity University a autor skvělé knihy Hojnost: Budoucnost je lepší, než si myslíte, Peter Diamandis, založil mezinárodní soutěž na nové způsoby kosmické dopravy pod názvem XPrize. Když Peter Diamandis vysvětlil své plány na podporu soukromých osob v kosmonautice a letectví odborníkům v agentuře NASA, nakonec je pro tuto myšlenku – udělovat nejlepším projektům na kosmické lety cenu deset milionů dolarů – získal. Jak to udělal? V roce 1996, inspirován autobiografií Charlese Lindbergha, získal skupinu Luisianů, avšak místo 10 milionů dolarů jen částku 500 000 dolarů. Pak se mu podařilo získat přední vědce NASA a ředitele NASA i 20 bývalých astronautů. Byl to soubor nejlepších expertů na vesmír, který doplnila náměstkyně federálního úřadu pro letectví (FAA). K nim na pódium při tiskové konferenci přibyli vnuci Charlese Lindbergha. Peter Diamandis a všichni zúčastnění přednesli nadšené emotivní projevy. Všichni novináři tehdy věděli, že tým vedený Diamandisem tolik peněz cenu nemá, ale nikomu to nevadilo. Autority byly zárukou toho, že se projekt podaří. Chybějící peníze nakonec poskytla rodina Ansariových. Tedy jestli o vizích na úrovni státu či firmy bude mluvit člověk, který není zapálený, je opatrný či nějak nevěrohodný až zdiskreditovaný, nikoho nezíská a nenadchne. A při tom má-li se naše zem, i celý svět někam pohnout, potřebujeme vizionáře, kteří budou vyhlašovat smělé cíle. Pak se dá tvořivost do pohybu a naplní se sen lidí kolem Singularity Univerzity a do roku 2030 díky exponenciálním technologiím nebudou lidé umírat nedostatkem nezávadné pitné vody, nekvalitního jídla, ubude bídy, válek a konfliktů a svět se stane dobrým místem k žití pro všechny. PhDr. Karel Červený MSc., MBA Talent Innovation
