Pohnutou historii pozoruhodné budovy Veletržního paláce v Praze Holešovicích, vnímané jako klíčový exponát Sbírky moderního a současného umění, shrnuje výstava Národní galerie v Praze. Bude otevřena do 27. července.
„Ve středu 14. srpna 1974 prováděla strážná objektu kolem deváté večer pravidelnou pochůzku, a při tom ve 4. patře zjistila zápach kouře. Nejprve usoudila, že se jedná o pálící se elektrické vedení, a proto hledala elektrikáře, který měl ten večer pohotovostní službu. Podařilo se jí ho najít v kině Veletrhy v podzemním podlaží paláce. Když spolu vyjeli nahoru a vyšli z výtahu, pozorovali kouř, unikající škvírami z jedněch dveří a po jejich otevření jim už – jak říkají hasiči – šel oheň naproti.“ Tak zachycuje historický zápis v archivu pražských hasičů vznik obrovského požáru. Co nezničily plameny, dokonala voda. Vyšetřování vyloučilo vliv elektrické instalace nebo úmyslné zapálení a za příčinu bylo označeno samovznícení fermeže, čili nedbalost. Škoda se odhadla na 224 milionů korun. Veškerou dokumentaci zabavila hasičům VB a případ byl veden jakou utajovaný.
Stavba úchvatně jednoduchá
Veletržní palác je součástí českého architektonického dědictví, jako významná stavba raného funkcionalismu. I dnes působí silně emotivně jeho úchvatně jednoduchá, zcela bezozdobná architektura. Zvnějšku založená na kontrastu dvou nestejně velkých částí – delší nabízí prosté střídání souvislých pásů parapetů a oken, kratší představuje jen holou stěnu prolamovanou čtvercovými okny s prostým křížovým dělením. Příběh Veletržního paláce se začal psát v roce 1924, kdy společnost Pražských vzorkových veletrhů (PVV) přes svou dceřinou společnost vyzvala k účasti v architektonické soutěži na vytvoření nové veletržní čtvrti Prahy, nazvané Veletržní City, 6 architektů: Aloise Dryáka, Josefa Fuchse, E. Kotka, Miloše Vaněčka, Františka Rothmayera a Oldřicha Tyla. Byli to tvůrci z různých generací, představovali různé pojetí architektury – od dekorativismu až po funkcionalismus. Jistě není bez zajímavosti, že se dodnes nepodařilo odhalit, kdo to vlastně byl E. Kotek. Porota rozhodovala ve dvou kolech. Z prvního vybrala architekty Dryáka, Tyla a Fuchse, z druhého byl vybrán společný návrh Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse. A ti hned v roce 1925 navrhli první palác, který se také okamžitě začal stavět. Stavba byla svěřena vynikající firmě Karla Skorkovského, jenž sám patřil k předním statikům betonových konstrukcí a spolupracoval se Stanislavem Bechyně. Díky tomu Praha dostala v prvním Veletržním paláci dílo ukazující názorně eleganci a subtilnost železobetonové skeletové stavby. Ovšem veletrhy se konaly i v době, kdy se palác stavěl – jednak na starém výstavišti, jednak na nově vzniklém Novém výstavišti, jež bylo v místech dnešního Parkhotelu, které bylo vybaveno zajímavými dočasnými pavilony.
První veletrh v roce 1928
Veletržní palác byl, částečně, dokončen k 10. výročí vzniku Československa. Již v září 1928 se v něm konal aspoň ve třech podlažích první veletrh, a při té příležitosti byla také poprvé, byť velmi krátce, veřejnosti představena Slovanská epopej Alfonse Muchy. V průběhu roku 1929 se palác ještě dokončoval a postupně začal sloužit celý – nejen pro veletrhy, které se konaly pravidelně na jaře a na podzim. Byla v něm i řada restaurací, dále největší pražské kino a v jeho malé dvoraně se konaly také výstavy umění. Tak fungoval Veletržní palác v podstatě až do roku 1951, kdy byly PVV zrušeny. Proměnil se v kancelářskou budovu, v níž sídlily podniky zahraničního obchodu. V roce 1974 Veletržní palác vyhořel. A následujících 5 let Praha řešila problém, co s ním. Silné byly tlaky na jeho zbourání, protože ohněm a vodou poškozená železobetonová konstrukce se zdála být neopravitelná. Ovšem velké byly i snahy opačné, které chtěly uchovat jednu z prvních staveb svého druhu u nás nejen v Praze, stavbu, kterou trochu závistivě studoval i slavný Le Corbusier. Postupem času se ukázalo, že vyhořelou stavbu lze rekonstruovat. Pak začaly další diskuse o tom, k jakému účelu by měla sloužit. Nápadů bylo mnoho: Nemocnice. Studentská kolej. Obchodní dům. Kancelářská budova nebo Muzeum revolučního dělnického hnutí. Postupně vykrystalizovala myšlenka rekonstruovat Veletržní palác pro sbírky umění 20. století Národní galerie v Praze.
Palác jako exponát
„Stavba byla v roce 1980 Národní galerii skutečně přidělena,“ říká Helena Musilová, ředitelka Sbírky moderního a současného umění, která ve Veletržním paláci sídlí. Palác je sám o sobě pro tuto sbírku exponátem. Rekonstrukce trvala dlouho. Nejprve se spáleniště dlouho vyklízelo, mnohokrát se proměňoval projekt. Stavba byla v první etapě dokončena v roce 1993 a v roce 1995 se pro veřejnost otevřela tři podlaží stálých expozic. V nich se představilo nejen výtvarné umění, ale také architektura, design a scénografie. Expozice byla dokončena v roce 2000. Kurátoři výstavy Jakub Potůček a Radomíra Sedláková objevili při studiu dochovaného archivu Pražských vzorkových veletrhů mnohé nové skutečnosti. Třeba o tom, že se soutěží na palác pravděpodobně manipulovalo. Nebo rozpočty stavby, které způsobily, že palác byl pro svého stavebníka zdrojem neustálých finančních potíží. Nebo o tom, že se tu poprvé představila televize, kterou ovšem výrobci rozhlasových přijímačů odsoudili jako cosi, co nemá budoucnost. Nalezly se také nové fotografie ze života veletrhů, a to včetně jediného snímku, dokumentujícího smutnou historii Nového výstaviště za 2. světové války, kdy sloužilo jako shromaždiště židovských transportů. /ks/