Chodívám teď v uličkách města pražského a mám den ode dne větší dopal, že se vše bourá. Ať si mluví moderna architektury, nevím co – přirostou jisté kameny k srdci a marně se ptám, kde je ona objektivní definice, onen názor, který by spojoval všechno, jak lásku k pokroku i lásku k rodné půdě a tak i umělecké přesvědčení. Z dopisu malíře Antonína Slavíčka profesorovi historie Jaroslavu Gollovi v roce 1901. Asanace je stavební úprava měst, aby se dosáhlo lepších zdravotních poměrů. Hlavními podmínkami zlepšení zdravotního stavu velkých měst je vybudování soustavné kanalizace a zavedení zdravé pitné vody. Kromě toho nutno regulovati vodoteče a vysušiti bažiny v okruhu velkých měst. Dalším zdravotním nedostatkům lze čeliti výkupem a zbořením starých a nehygienických domů a založením nových čtvrtí. Nové regulační plány navrhují proto nejen nové ulice široké a vzdušné, ale i vylučují z obydleného obvodu měst velké průmyslové závody. Ottův slovník naučný/Dodatky, díl první, svazek první A-Bo, Praha 1930) Nedávno jsme si připomněli, že před 120 lety se začal masivními demolicemi realizovat tzv. asanační zákon. V jeho rámci bylo v Praze zbouráno židovské ghetto v Josefově a část Starého i Nového Města včetně dnes již legendárního Podskalí. Byla to jedna z největších rekonstrukcí historické zástavky v Evropě. Stalo se tak na samém konci 19. století, kdy panovalo mezi lidmi nadšení pro vše nové a moderní. Výrazem „asanace“ se označuje radikální přestavba centrálních částí Prahy. Nově vzniklá zástavba představovala na svou dobu vysoký standard. Z dříve chudinské „středověké“ čtvrti se stala luxusní zóna secesních domů, ovšem za cenu ztráty řady unikátních a ve světě ojedinělých kulturních památek. K podobným „asanacím“ došlo i v jiných evropských městech (např. ve Vídni, Hamburku, Bruselu, Neapoli, Stuttgartu a zejména v Paříži). Hlavním cílem bylo vybudovat nové reprezentativní obchodní a obytné části v samém jádru města v sousedství Staroměstského náměstí. Město toužilo po širokých bulvárech vídeňského nebo pařížského formátu, namísto úzkých středověkých uliček. Kořeny asanace jsou však již starší. Jedním z přelomových momentů předjímajících věci bylo rozhodnutí pražských radních z roku 1866, že již nadále nebude využíváno opevnění města. Na to navazovalo vyjádření Spolku architektů a inženýrů v Království českém v roce 1873. Mimo jiné definuje, jak mají být stavěny ulice, jak má být hospodařeno s pitnou vodou či nakládáno s odpadky. Architekti psali rovněž o potřebě vybudování nových nábřeží a regulaci Vltavy. S prvními přípravami asanace se začalo v roce 1882, kdy byl poprvé předložen k projednání vlastní projekt Finis ghetto architektů A. Hurtiga, M. Strunce a J. Hejdy, který zvítězil ve veřejné soutěži a původně předpokládal i vybourání skoro celého Starého Města. Konečný plán byl přijat jako zákon o rok později (vstoupil v platnost 7. dubna 1893), kdy také zahájila činnost magistrátní asanační kancelář. Následující průtahy byly způsobeny rozsahem zatracovaného i obdivovaného projektu a odmítavými postoji části Pražanů, ale také jeho stavebně-projekční náročností a vysokými náklady. Celý obvod asanace, rozdělené do 38 částí, měl rozlohu 380 000 m2 a postihl přes 600 domů. Jeho součástí bylo rovněž zbourání několika synagog (např. Velkodvorské, Cikánovy či Nové) a přebudování systému ulic (jejich srovnání a rozšíření). Zůstalo pouze 6 synagog (Klausová, Maiselova, Pinkasova, Staronová, Španělská a Vysoká synagoga), Židovská radnice a Starý židovský hřbitov. Součástí jiného plánu bylo i směřování dnešní Pařížské ulice – nově z Václavského náměstí skrze Letenskou pláň až k nejvyššímu sněmu. Tento záměr však nedostal podporu od místního obyvatelstva, a tak je dnešní Pařížská vedena ze Staroměstského náměstí na Čechův most. Tento záměr měl napodobit Avenue des Champs-Elysées v Paříži. Samotné vystěhování a bourání ovšem začalo až před 120 lety v roce 1896, kdy městská rada přikročila k organizaci vyvlastňovacího řízení s majiteli realit v prvních čtyřech asanačních skupinách. Již od počátku realizace asanačního zákona se začaly v tisku a na schůzích nejrůznějších spolků objevovat protesty vyjadřující odmítavý postoj části široké veřejnosti i duchovních elit, zformovaný od roku 1900 do silného hnutí Za starou Prahu. Jejím záměrem bylo, aby zůstaly zachovány pražské památky a nebylo zbořeno úplně všechno. Prvním mementem bylo zboření krásného měšťanského domu Jana Melantricha s renesanční fasádou a malebnou lodžií v nádvoří. Patrně nejvýraznějším a výbušně laděným byl tzv. Velikonoční protest z dubna roku 1896, napsaný Vilémem Mrštíkem. Mimo jiné zde prohlašuje, že Praha přijde o svůj malebný ráz, který nahradí „tupé činžáky vkusu odporného“. Bratři Mrštíkové společně s malířkou Zdenkou Braunerovou, ale i s řadou dalších umělců, vědců, politiků a jiných významných osobností (A. Jirásek, O. Březina, F. X. Šalda, M. Aleš, J. V. Myslbek), se v následujících letech proti „nevzdělanosti tehdejších pražských radních a strůjců asanace“ významně angažovali a ve svém příkrém odsudku Bestia triumphans ještě přitvrdili. Podle názoru současných odborníků není ani dnes jednoduché asanaci hodnotit. Náš přední historik architektury, odborný publicista a vysokoškolský učitel Zdeněk Lukeš k tomu uvádí: „Pohled je z dnešní perspektivy již opravdu smířlivější, byť dnes by to patrně již nikdo takhle neudělal. Ale musíme si uvědomit, že tehdy byla zcela jiná situace, navíc řadu těch nových domů hodnotíme jako velmi cenných.“ Bohumil Tesařík
