Dne 23. ledna uplynulo 125 let od založení České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění (ČAVU), předchůdkyně dnešní Akademie věd České republiky. Toto významné jubileum si budeme připomínat několika slavnostními akcemi, výstavami a přednáškami během celého roku 2015. Zakladatelem a prvním prezidentem ČAVU byl Josef Hlávka, architekt, stavitel, politik a mecenáš. Na činnost této instituce později navázala Masarykova akademie práce nebo Československá akademie věd. „Názvy se mění, hlavní myšlenky a ideály zůstávají. Právě díky nim současná Akademie věd České republiky oslavuje již 125 let výzkumu, pokroku a nadšení pro vědu ve všech jejích podobách. Kulturní, vzdělávací a společenské akce, které představí Akademii věd v historické i moderní podobě, odhalí návštěvníkům zajímavé souvislosti a umožní jim nahlédnout pod pokličku vědeckého bádání,“ říká prof. Jiří Drahoš, předseda Akademie věd ČR. Kr álovská společn ost nauk Nejstarší předchůdkyní dnešní Akademie věd České republiky se stala soukromá učená společnost, která vznikla v Praze mezi učenci žijícími ve službách zdejších šlechtických salónů na přelomu 60. a 70. let 18. století. V letech 1784–1790 se začala označovat jako Královská společnost nauk (KČSN). Hovořilo se v ní německy i česky, ale v průběhu doby se v ní výrazněji prosazoval český živel. Nenaplňovala však představy o vhodné organizaci vědecké práce a tak se pozornost tehdejších významných představitelů vědy začínala upínat jiným směrem. Po roce 1818 se zejména v důsledku čilých aktivit hraběte Kašpara M. Sternberga a později Františka Palackého zdálo, že se hlavním centrem vědeckého výzkumu stane pražské Národní muzeum. V druhé polovině 19. století se však tato instituce – podobně jako ostatní velká muzea v Evropě – začala koncentrovat přednostně na dokumentační a sbírkovou činnost. Se souhlasem císaře Františka Josef a I. Smělou vizi České národní akademie věd představil Jan Evangelista Purkyně. Její přínos spočíval zejména v důrazu na systematickou práci dobře vybavených vědeckých ústavů i v přesvědčení, že vědě je třeba zajistit faktickou (tedy i finanční) nezávislost na církvi i na státu. Jednání o vzniku (jazykově české) akademie poté inicioval stavitel, architekt a mecenáš Josef Hlávka, když se anonymně zavázal věnovat budoucí akademii 200 000 zlatých. Později se stal také jejím prvním předsedou (1890–1908). Zřízení České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění povolil a její stanovy schválil císař František Josef I. 23. ledna 1890. Tento den je tedy datem vzniku instituce, která zpočátku sídlila v nově postavené budově Národního muzea v čele Václavského náměstí a zahájila svou činnost 18. května 1891. Dělila se na čtyři třídy: filozofie, společenské vědy a historické obory; přírodní vědy; filologické obory; výtvarné umění, hudba a literatura. Po vzniku Československé republiky (1918) byla akademie přejmenována na Českou akademii věd a umění (ČAVU). V roce 1923 byla otevřena možnost řádného členství i pro ženy a o pět let později se přírodovědná třída rozdělila do pěti sekcí (matematicko- fyzikální, chemicko-mineralogicko- geologická, biologická, lékařská a technická). ČAVU se stala výběrovou učenou společností, jejíž role spočívala v domácí i zahraniční reprezentaci československé vědy, ve vydávání publikací a v redistribuci vědeckých stipendií a podpor jak ze státních prostředků, tak i ze soukromých nadací a fondů. Odborná práce se v ní soustředila do odborných komisí, postupně se ale začaly prosazovat zárodky budoucích ústavů. Souběžně s ČAVU připadala ve vědeckém životě v letech 1918–1945 významná role i KČSN, která se tehdy již bohemizovala, Masarykově akademii práce (MAP) a Československé národní radě badatelské (ČSNRB). Záhy po válce některé odborné útvary ČAVU začaly přerůstat ve vědecké ústavy (1946 Ústav pro jazyk český, 1946–1950 Ústav pro nukleární fyziku, 1947 Badatelský ústav matematický, 1947–1948 Ústav pro českou literaturu), zatímco dalších sedm ústavů se postupně tvořilo v rámci tzv. Ústředí vědeckého výzkumu, založeného v roce 1949 (ústav biologický, chemický, fyzikální, geologický, matematický, astronomický a polarografický). Obě struktury se pak společně s výzkumným zázemím KČSN, MAP a ČSNRB začlenily v roce 1952 do nově zakládané Československé akademie věd (ČSAV), kam přešla i badatelská zařízení, jež pracovala dosud pod ministerstvem školství, věd a umění (Státní ústav archeologický, Státní historický ústav vydavatelský, Orientální ústav, Slovanský ústav aj.). Větší míra rozhodovací autonomie Ve srovnání s vysokými školami si vědecká komunita v ČSAV uchovávala alespoň formálně větší míru rozhodovací autonomie, a tak mohla v padesátých letech poskytovat azyl i vědcům vyhnaným z vysokých škol (např. literární vědec Václav Černý nebo filozof Jan Patočka, v roce 1958 chemik Otto Wichterle). Jako jinde ve společnosti, i zde byly rozhodovací mechanismy plně pod kontrolou totalitního režimu a jeho byrokraticko- direktivních metod řízení. Na ČSAV dopadlo obzvlášť tíživě období normalizace. Vedení KSČ se jí mstilo za vůdčí roli, kterou hrály týmy ze společenskovědních ústavů ČSAV v reformních snahách tzv. pražského jara 1968. Jeden z hlavních autorů politického manifestu Dva tisíce slov z června 1968, vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterle, se stal po pádu komunistického režimu posledním předsedou ČSAV (v letech 1990–1992). Za jeho vedení začala účelná přestavba vědecké organizace. ČSAV zanikla k 31. prosinci 1992 a k témuž dni vznikla Akademie věd České republiky, která se dnes hlásí nejen k odkazu ČAVU, ale i dalších předchůdcovských institucí.
