Jeho podmanivý zvuk zaznívá například ve znělce známého britského seriálu Vraždy v Midsomeru, kde tvoří hlavní melodii a v bezpočtu dalších filmů, aniž mnozí diváci tuší, co se za ním skrývá. „Pokaždé, když jsem slyšel hudbu Tenkrát na Západě od Ennia Morriconeho, vždy jsem věřil, že to byl ženský hlas... Jaký omyl. V této skladbě slyšíme ‚theremin‘. Podle Wikipedie je theremin jedním z nejstarších elektronických hudebních nástrojů, který sestrojil v roce 1919 Lev Sergejevič Těrmen. Je to první hudební nástroj, na který se hraje, aniž by se ho hráč jakkoli dotýkal. Hra na theremin je proto výjimečně náročná...“ – píše v úvodu k hudební prezentaci toho nástroje na youtube anonymní pisatel. Oč se jedná? Theremin je tvořen dřevěnou skříní se dvěma anténami a je ovládán pouze pohybem paží, dlaní a prstů. Vzdálenost ruky od příslušné antény ovlivňuje vlastnost zvuku. Pravá ruka ovládá výšku tónu (frekvenci), levá jeho sílu (amplitudu). Zvuková barva thereminu je podobná zvuku smyčcových nástrojů nebo lidskému hlasu. Zdárné dítko rodící se elektroniky Nahlédneme-li dovnitř původně objemných skříní těchto nástrojů v jejich počáteční éře, nalezneme v nich pochopitelně elektronky. Rok 1919 totiž v jejich vývoji měl za sebou již první zdárné krůčky, které naznačovaly nové naděje, zejména pro rozvíjející se radiotechniku. Již v roce 1904 anglický elektrotechnik John Ambrose Fleming (1849–1945) vynalezl dvouelektrodovou elektronku, takzvanou diodu, která sloužila jako detektor modulovaných kmitů. V roce 1906 pak americký elektrotechnik Lee de Forest (1873–1961) vynalezl elektronku se třemi elektrodami – takzvanou triodu. Ta znamenala rozhodný krok k širokému rozvoji v nejednom oboru. Právě tato technicky revoluční doba ovlivnila řadu vynálezců, mezi nimi i mladého ruského fyzika a violoncellistu Lva Sergejeviče Těrmena (1896–1993). V západní Evropě a Spojených státech byl znám jako Leo (či Leon) Theremin. Odtud i název hudebního nástroje, který patentoval v USA v roce 1928. Neobyčejn ě pestrý životopis Těrmen absolvoval vojenskou službu jako podporučík Radiotechnického pluku, po bolševickém převratu se stal náčelníkem Carskoselské radiostanice. V roce 1920 přešel do laboratoře profesora Ioffeho ve Fyzikálně-technickém ústavu. Tam si povšiml, že kapacita lidského těla může ovlivňovat frekvenci elektronkového oscilátoru. S využitím tohoto jevu zkonstruoval monofonní hudební nástroj, který nazval etherphone a pro který se později ujalo označení theremin či též termenvox. Ve 20. letech svůj nástroj předváděl v Sovětském svazu a dalších evropských zemích. V roce 1928 odešel do USA, kde se věnoval vývoji elektronických hudebních nástrojů i dalších přístrojů a podle některých zdrojů také vyzvědačské činnosti. (Po emigraci do USA řídil vlastní výzkumný ústav a podílel se na výzkumu barevného televizního signálu.) V roce 1938 se vrátil zpět do Sovětského svazu. Podle některých zdrojů se ovšem jednalo o únos agenty NKVD. Krátce poté byl zatčen, uvězněn v Butyrské věznici a obviněn z účasti na vraždě Sergeje Kirova. Tento významný ruský bolševik patřil ve 30. letech k nejoblíbenějším sovětským vůdcům vůbec a byl mnohem populárnější než Stalin. Na krátký čas se poté ocitl v gulagu na Kolymě, která byla za Stalina nejznámějším regionem sovětských pracovních táborů. Po zjištění jeho schopností si jej však v roce 1940 k sobě vyžádal legendární sovětský letecký konstruktér Andrej Tupolev, působící v té době v sibiřském Omsku. Zde také Těrmen vyvinul odposlechové zařízení Buran, tajně nainstalované na velvyslanectví USA v Moskvě. Za jeho vývoj mu sovětská vláda jako jedinému odsouzenému vězni udělila Stalinovu cenu prvního stupně. V roce 1946 požádal o penzi a až do svého úmrtí v roce 1993 pracoval na Lomonosově univerzitě v Moskvě jako mechanik v laboratoři akustiky. Zemřel v úctyhodných 97 letech. Unikátní zvuk Těrmen svůj bezdotykový jednohlasný hudební nástroj představil v roce 1920 na moskevském elekrotechnickém kongresu. Několik roků poté šířil jeho slávu v renomovaných sálech po celém světě, kde vždy uchvátil veřejnost. Jen málokterý nástroj dějin populární hudby má tak netradiční konstrukci jako theremin. Hraje se na něj bez jediného dotyku a vzezřením zdaleka nepřipomíná nic tradičního v této oblasti. Hudebník stojí před nástrojem a pohybuje rukama v blízkosti dvou antén, které tvoří kondenzátor mezi jeho rukama a anténami. U prvních nástrojů byla zvuková barva neměnná, u novějších nástrojů ji často lze regulovat. Zvukový projev thereminu je velmi charakteristický. Je pro něj typické glissando a vibrato. Staccato lze zahrát také, ale je to velmi obtížné. Základní princip thereminu Základem nástroje je hlavní anténa a dvojice generátorů. Jeden z nich je naladěn na konstantní ultrazvukový tón (170 kHz), druhý má frekvenční rádius mezi 168 kHz a 170 kHz. Hráč přiblížením ruky k anténě usměrňuje elektrické pole kapacitou vlastního těla a způsobuje rozladění druhého oscilátoru. Výsledkem je slyšitelný rozdílový tón. Zvukový signál je veden do obvodu, který ovládá amplitudu signálu. Je řízen třetím oscilátorem s vlastní anténou určenou pro levou ruku. Zvuk je pak veden k reproduktorům. Pozdější modely byly vybaveny i druhou anténou, kterou se dala ovládat hlasitost. Zvuk thereminu má sinusový charakter, pro hrubé přiblížení se používá srovnání se zvukem houslí. Hra na nástroj vyžaduje velkou píli a talent, zejména kvůli obtížné intonaci. Kromě občasného využití ve vážné hudbě se theremin objevuje především v hudbě experimentální, populární a filmové. Zvláště oblíbené bylo jeho používání v polovině 20. století v hudbě k hororům a fantastickým filmům. Theremin používají ve svých skladbách i někteří skladatelé vážné hudby a dalších žánrů. Milan Bauman
