Polární čepičky znepokojují klimatology

Vzestup hladin oceánů je uváděn jako jeden z důsledků globálního oteplování. Ale tato záležitost bývá zmiňována spíše jako druhotná. Častěji jsou rozebírány pravděpodobné změny v zemědělství a biodiverzivitě, nárůst frekvence a intenzity přírodních pohrom nebo šíření nemocí rovníkového pásma do oblastí, kde byly dříve neznámé. V poslední době se však množí varovné signály o vývoji ledových čepiček zemských pólů. Je známo, že ledovce Grónska a Antarktidy obsahují největší zásoby sladké vody na Zemi. Je také ověřeno, že v geologické historii v době globálního oteplování tyto polární ledovce tály a zvedala se hladina oceánů, zatímco v dobách ledových narůstaly a hladina oceánů se přiměřeně snižovala. Před 20 000 roky, v době vrcholící doby ledové, byla hladina Atlantiku o 120 m níže, než je v současnosti. Británie byla spojena s pevninou, Lamanšský průliv neexistoval. Ještě před 10 roky se gigantické objemy ledu na pólech považovaly za poměrně stabilizované. I přesto, že se v Grónsku oteplilo o 4 °C. Na druhém pólu v Antarktidě se však ochladilo. To vedlo mnohé vědce k úvaze, že během jednoho až dvou století zvyšování hladin oceánů nehrozí, i kdyby nastalo větší oteplení. Zatím roste hladina moří o zhruba 3 mm ročně a zpráva IPCC v roce 2007 uváděla odhad vzestupu mezi 18 až 59 cm za 100 roků. Autoři zprávy ale upozornili, že odhad neobsahuje všechny efekty změn na ledovcích, protože v publikované literatuře není dostatek informací o tomto fenoménu. Proto IPCC vzestup hladin oceánů nezahrnul do svých prognóz. Ledovce postupně mizí Satelitní snímky potvrzují, že se změny grónských ledovců zrychlují. V posledních letech se tání největšího ledovce Jakobshavn Isbrae 3krát zrychlilo a ustupuje o 15 km ročně. Obdobná je situace i na jiných ledovcích. Na celé ledové ploše grónských ledovců lze v létě pozorovat malé jezírka vody, která se v ledovci ztrácejí. Složitější je situace v Antarktidě. Hlavní masa „Bílého kontinentu“ nevykazuje nápadné změny. Podle názoru některých vědců led dokonce spíše mírně narůstá dík rostoucímu sněhovému příkrovu. Ale na Antarktickém poloostrově, který leží východně od centrální oblasti a dále od pólu, ledovce v posledních rocích v létě mizí. Poloostrov je velký přibližně jako Grónsko. Tyto jevy nepostačují pro sestavení prognózy. Poznatky jsou krátkodobé a nejsou kompletní pro modelování dynamiky procesu. Nelze kvantifikovat vliv většího sněžení na růst hmoty ledovců a nelze vyloučit, že zrychlování a zpomalování toku ledu ledovců nemá nic společného s globálním oteplováním. Mnozí experti však zastávají názor, že voda prosakující ledovci, zejména v Grónsku, pod nimi tvoří jakési mazivo, které urychluje posun po skalním podloží na břeh oceánu a odlamovaní ker plovoucího ledu. Není zatím možno rozhodnout, zda k rozpadu ledovců bude docházet postupně či náhlým rozkladem. V roce 2002 glaciology vzrušila zpráva, že se ve Weddelově moři odlomil Larsenův ledový šelf v rozloze 3200 km2 s hmotností 500 miliard tun. To nikdo nepředpokládal. Teoreticky by objem vody v grónských ledovcích zvýšil hladinu oceánů přibližně o 7 m a ve stejném řádu by k vzestupu hladiny přispěla voda z ledového příkrovu západní Antarktidy. Názory klimatologů jsou v této záležitosti velmi rozdílné. Jeróme Chappelaz z francouzské glaciologické laboratoře (LGGE) je přesvědčen, že pokračování tání grónského ledovce dosavadním tempem zvýší hladinu Atlantského oceánu o 1 m. V lednu 2007 publikoval prof. Stefan Rahmstorf z renomovaného německého výzkumného institutu PlK v žurnálu Science korelaci mezi teplotou a hladinou oceánů za posledních 120 roků. Vyšlo mu, že každý stupeň oteplení vyvolá zvýšení hladiny o 3,4 mm za rok. Pokud bychom tento údaj dosadili do prognózy IPCC ve scénáři „ekonomika jako dosuď“, pak by v roce 2100 hladina oceánů stoupla o 1,4 m. Eric Ringot z NASA považuje vzestup o 2 až 3 m za velmi pravděpodobný. A guru klimatologů James Hansen, který zvonil na poplach už v roce 1980, zdůrazňuje, že vzestup hladin o 5 m za 100 roků proběhl v přírodě bez vlivu člověka několikrát, takže s touto hodnotou by se mělo počítat. Důsledky vzestupu hladin moří popsal Stefan Rahmstorf ve své studii. Přirovnává je následkům tsunami. V případě New Yorku by vzestup o 1 m zaplavil metro a technologická zařízení umístěná většinou v suterénech. Způsobil by i další obrovské ekonomické škody na městské infrastruktuře. Polovina lidské populace žije na ohrožených pobřežích. Škody při vzestupu hladin moří o 2 až 3 m by daleko překročily škody 2. světové války a došlo by také ke znehodnocení obrovských ploch úrodné půdy, což by principiálně ohrozilo přežití lidstva. K tomu profesor Rahmstorf dodává, že i při pravděpodobnosti 1 : 1 00, že se to stane, musíme udělat všechno pro odvrácení takové situace.