Vzestup hladin oceánů je uváděn
jako jeden z důsledků globálního
oteplování. Ale tato záležitost bývá
zmiňována spíše jako druhotná. Častěji
jsou rozebírány pravděpodobné
změny v zemědělství a biodiverzivitě,
nárůst frekvence a intenzity přírodních
pohrom nebo šíření nemocí rovníkového
pásma do oblastí, kde byly
dříve neznámé. V poslední době se
však množí varovné signály o vývoji
ledových čepiček zemských pólů.
Je známo, že ledovce Grónska
a Antarktidy obsahují největší zásoby
sladké vody na Zemi.
Je také ověřeno, že v geologické
historii v době globálního
oteplování tyto polární ledovce
tály a zvedala se hladina oceánů,
zatímco v dobách ledových
narůstaly a hladina oceánů se přiměřeně
snižovala. Před 20 000
roky, v době vrcholící doby
ledové, byla hladina Atlantiku o 120 m
níže, než je v současnosti. Británie byla
spojena s pevninou, Lamanšský průliv
neexistoval.
Ještě před 10 roky se gigantické
objemy ledu na pólech považovaly za
poměrně stabilizované. I přesto, že se
v Grónsku oteplilo o 4 °C. Na druhém
pólu v Antarktidě se však ochladilo. To
vedlo mnohé vědce k úvaze, že během
jednoho až dvou století zvyšování hladin
oceánů nehrozí, i kdyby nastalo
větší oteplení. Zatím roste hladina moří
o zhruba 3 mm ročně a zpráva IPCC
v roce 2007 uváděla odhad vzestupu
mezi 18 až 59 cm za 100 roků. Autoři
zprávy ale upozornili, že odhad neobsahuje
všechny efekty změn na ledovcích,
protože v publikované literatuře
není dostatek informací o tomto fenoménu.
Proto IPCC vzestup hladin oceánů
nezahrnul do svých prognóz.
Ledovce postupně mizí
Satelitní snímky potvrzují, že se změny
grónských ledovců zrychlují. V posledních
letech se tání největšího ledovce
Jakobshavn Isbrae 3krát zrychlilo a ustupuje
o 15 km ročně. Obdobná je situace
i na jiných ledovcích. Na celé ledové ploše
grónských ledovců lze v létě pozorovat
malé jezírka vody, která se v ledovci
ztrácejí. Složitější je situace v Antarktidě.
Hlavní masa „Bílého kontinentu“ nevykazuje
nápadné změny. Podle názoru
některých vědců led dokonce spíše mírně
narůstá dík rostoucímu sněhovému
příkrovu. Ale na Antarktickém poloostrově,
který leží východně od centrální
oblasti a dále od pólu, ledovce v posledních
rocích v létě mizí. Poloostrov je velký
přibližně jako Grónsko.
Tyto jevy nepostačují pro sestavení
prognózy. Poznatky jsou krátkodobé
a nejsou kompletní pro modelování
dynamiky procesu. Nelze kvantifikovat
vliv většího sněžení na růst hmoty
ledovců a nelze vyloučit, že zrychlování
a zpomalování toku ledu ledovců
nemá nic společného s globálním oteplováním.
Mnozí experti však zastávají
názor, že voda prosakující ledovci,
zejména v Grónsku, pod nimi tvoří
jakési mazivo, které urychluje posun
po skalním podloží na břeh oceánu
a odlamovaní ker plovoucího ledu.
Není zatím možno rozhodnout, zda
k rozpadu ledovců bude docházet
postupně či náhlým rozkladem. V roce
2002 glaciology vzrušila zpráva, že se
ve Weddelově moři odlomil Larsenův
ledový šelf v rozloze 3200 km2 s hmotností
500 miliard tun. To nikdo nepředpokládal.
Teoreticky by objem vody v grónských
ledovcích zvýšil hladinu oceánů přibližně
o 7 m a ve stejném řádu by k vzestupu hladiny
přispěla voda z ledového příkrovu
západní Antarktidy. Názory klimatologů
jsou v této záležitosti velmi rozdílné. Jeróme
Chappelaz z francouzské glaciologické
laboratoře (LGGE) je přesvědčen, že
pokračování tání grónského ledovce dosavadním
tempem zvýší hladinu Atlantského
oceánu o 1 m. V lednu 2007 publikoval
prof. Stefan Rahmstorf z renomovaného
německého výzkumného institutu PlK
v žurnálu Science korelaci mezi teplotou
a hladinou oceánů za posledních 120
roků. Vyšlo mu, že každý stupeň oteplení
vyvolá zvýšení hladiny o 3,4 mm za rok.
Pokud bychom tento údaj dosadili do prognózy
IPCC ve scénáři „ekonomika jako
dosuď“, pak by v roce 2100 hladina oceánů
stoupla o 1,4 m. Eric Ringot z NASA
považuje vzestup o 2 až 3 m za velmi pravděpodobný.
A guru klimatologů James
Hansen, který zvonil na poplach už v roce
1980, zdůrazňuje, že vzestup hladin o 5 m
za 100 roků proběhl v přírodě bez vlivu
člověka několikrát, takže s touto hodnotou
by se mělo počítat.
Důsledky vzestupu hladin
moří
popsal Stefan Rahmstorf ve své studii.
Přirovnává je následkům tsunami.
V případě New Yorku by vzestup
o 1 m zaplavil metro a technologická
zařízení umístěná většinou v suterénech.
Způsobil by i další obrovské
ekonomické škody na městské infrastruktuře.
Polovina lidské populace
žije na ohrožených pobřežích. Škody
při vzestupu hladin moří o 2 až 3 m
by daleko překročily škody 2. světové
války a došlo by také ke znehodnocení
obrovských ploch úrodné půdy, což by
principiálně ohrozilo přežití lidstva.
K tomu profesor Rahmstorf dodává,
že i při pravděpodobnosti 1 : 1 00, že
se to stane, musíme udělat všechno
pro odvrácení takové situace.