Evropa si opatrně vyzkoušela návrat z vesmíru. Ve středu 11. února odpoledne našeho času z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně vyletěl do vesmíru experimentální „miniraketoplán“ IXV (Intermediate eXperimental Vehicle). Jde o malý ověřovací stroj zhruba rozměrů osobního auta, na kterém se zkouší technologie vícenásobně použitelných kosmických dopravních prostředků. Bezpilotní stroj při letu nepoužívá křídla, k vytvoření vztlaku během průletu atmosférou využívá tvaru trupu, k manévrování malé aerodynamické plochy a stabilizační trysky. Kvůli obtížím v komunikaci mezi raketou a pozemní kontrolou byl nakonec start posunut na 14:40. Raketa Vega i s raketoplánem IXV nakonec odstartovala. Vše probíhalo podle plánu. Zhruba v 16.20 se pak stroj vrátil na zem, když přistál do Tichého oceánu. Odtud bude déle než měsíc cestovat do Evropy. Miniraketoplán měl za sebou jen jeden velmi krátký let, či spíše pád: v červnu 2013 byl „shozen“ z vrtulníku nedaleko pobřeží Sardinie. Při letu, či spíše pádu, se zkoušel systém uvolnění padáku, plováků a signalizačního zařízení. Objevily se drobné potíže při naplňování plováků, ale nešlo údajně o nic vážného či neřešitelného, a tak program pokračoval podle plánu únorovým letem, při kterém se poprvé podíval do vesmíru. IXV se od rakety oddělil zhruba po 18 min letu, vystoupal do výšky 412 km a po 102 min od startu a zhruba 32 400 km se na padáku snesl do Tichého oceánu. Základním úkolem letu byl sběr údajů o parametrech letu i chování stroje. IXV je vybaven zhruba třemi stovkami senzorů na povrchu i uvnitř trupu. Kromě ověření možností řízení stroje také prošla první ostrou zkouškou i jeho tepelní ochrana. Teplota na povrchu miniraketoplánu při průchodu atmosférou dosahovala zhruba 1700 °C (ochranu mu poskytují panely vyrobené z uhlíkových vláken uložených v keramické matici). Evropa zatím nemá prakticky žádné zkušenosti s návratovými vesmírnými prostředky. ESA má za sebou jen jeden malý experiment s lodí ARD (Atmospheric Reentry Demonstrator), který se uskutečnil v roce 1998 – tedy v době, kdy například ČR ještě vůbec nebyla členem. (Mimochodem, ČR se na programu IXV nijak nepodílí, náš příspěvek do ESA je stále velmi malý a naše účast v programech velmi omezená – a vinu na tom má i fakt, že stát se vlastně nerozhodl, kdo za něj má s ESA jednat, a kompetence mají zcela nelogicky a nefunkčně rozděleny ministerstva dopravy a školství.) Hlavní motivací programu IXV je snaha o vytvoření levnějšího dopravního prostředku do vesmíru – zařízení, které by se dalo využít vícekrát a nemuselo se tedy stavět pro každý let znovu. Jak ale ukázal program raketoplánů, víceúčelovost neznamená automaticky nižší cenu (a vlastně to může být i naopak). ESA uvádí, že IXV nezopakuje některé chyby raketoplánů, například bude přistávat na padáku, aby nemusel nést podvozek a systém pro přesné přistání. Ale zároveň také uvádí, že výsledky by mohly být využity pro připravovaný program PRIDE (Program for Reusable In-orbit Demonstrator in Europe), který je raketoplánu velmi podobný, včetně třeba právě přistání (v podstatě tak mát jít o menší verze tajemného amerického miniraketoplánu X-37B). Na druhou stranu, technologie by mohla být nasazena i v nových rodinách třeba vícenásobně využitelných raketových nosičů či nákladových lodí – proto také nepoužívá křídla. Představme si i nosič, který miniraketoplán vynesl na jeho první pouť vesmírem. Je jím „lehká“ evropská raketa Vega, která poprvé vzlétla z kosmodromu ve Francouzské Guyaně v roce 2012. Je to malý nosič určený pro tělesa o hmotnosti 300 až 2500 kg v závislosti na typu oběžné dráhy. Na tzv. polární dráhu (po ní dané těleso létá nad póly) ve výšce 700 km se uvádí nosnost 1500 kg. Raketa začala vznikat v roce 2003, hlavním dodavatelem technologií je Itálie, přesněji firma ELV. Zatím jediným zákazníkem na lety s těmito raketami je evropská ESA, která má předplacených 5 vědeckých letů (IXV je jeden z nich). ELV chce během nich ukázat, že dokáže stroj provozovat spolehlivě a bez překračování rozpočtu, aby si pak pro sebe získala část trhu s dopravou do vesmíru. Chce využít i nepřehledné situace v Rusku a také na Ukrajině, která komplikuje výhledy provozování původně levných malých nosičů ze zemí bývalého SSSR, jako je rusko-ukrajinský Dněpr. A pomáhá jí i to, že americká firma SpaceX se nyní soustředí na svou těžší raketu Falcon 9 a provoz malého nosiče Falcon 1 v současnosti omezila. I když jsou její výkony poměrně nízké, Vega by si mohla najít místo i na trhu s telekomunikačními družicemi (tedy těmi, které se pohybují na nízkých oběžných drahách, nikoli u velkých geostacionárních družic, které jsou ještě výrazně hmotnější). Tento typ satelitů je dnes obvykle těžší, než kolik činí nosnost rakety Vega, a to i o několik tun. Ovšem velkou část hmotnosti tvoří palivo pro motory, které satelit udržují na oběžné dráze. I v tomto oboru si ovšem stále větší pozornost získávají zlevňující a stále spolehlivější elektrické pohony (tj. především iontové motory), což by spolu s pokrokem v elektronice mohlo teoreticky některé satelity „zeštíhlit“ až na hmotnost vhodnou pro případné silné varianty Vegy. Myslí si to alespoň výrobce, který doufá, že raketa by tak mohla dosáhnout na velmi výnosný segment trhu, a výrobce tento argument chce samozřejmě využít k lobování za prosazení programu rozsáhlé modernizace stroje v rámci ESA. Vzhledem ke struktuře rozpočtu ESA nejspíše uspěje jen v případě, že na projekt výrazně přispěje přímo Itálie. Do projektu Vega se v každém případě daly už poměrně značné prostředky, takže tlak na jeho další vývoj bude poměrně značný.
