Vědecké časopisy mají být zárukou kvality. Na světě je však celá řada „odborných“ periodik, které existují primárně právě proto, aby v nich vycházely práce vědecké jen zdánlivě. Na řadě míst Země jsou vědci z velké části hodnocení podle počtu vydaných vědeckých článků (obvykle samozřejmě v kombinaci s jinými ukazateli). Počet publikací by měl i laikovi naznačovat, jak moc kolegy vědce zajímá jeho práce a jak je přínosná. Vědecké časopisy, ve kterých práce vychází, si totiž v principu mají k otištění vybírat jen zajímavé a přínosné články. A tím de facto provádějí jakousi kontrolu kvality práce vědců i třeba za stát nebo jiné poskytovatele grantů či jiné finanční podpory. Jenže je to jen princip. Vědecké časopisy by se neměly nechat zaplavovat balastem a soustředit se jen na důležité věci, ale ve skutečnosti kromě seriózních vědeckých časopisů (které mají různě vysoké nároky) existuje celá skupina titulů, jimž o kvalitu nejde vůbec. V podstatě se jen vědecky tváří a vydají prakticky cokoliv – třeba texty z velké části ukradené z jiných prací. Autoři, kteří potřebují vykázat nějakou činnost, jim zaplatí a mají zaručenou publikaci. Hlavně díky práci Jeffreyho Bealla z Coloradské univerzity existuje alespoň jakýsi seznam nakladatelů této pochybné literatury (http://scholarlyoa.com/publishers/). Nedělá si sice nároky na úplnost a naprostou přesnost, ale je to jistě lepší než nic. Nyní se ještě dva další akademici (Cenyu Shen a Bo-Christer Björk) pokusili Beallův seznam proměnit v něco víc a skupinu těchto pochybných časopisů zmapovat. Jejich výsledky se objevily v časopise BMC Medicine. Vydavatelé zahrnutí na seznamu hanby podle autorů vydávají či vydávali celkem neuvěřitelných 11 873 časopiseckých titulů (zhruba dvě třetiny z nich považují za „aktivní“, protože se v nich objevují nové články). Takové množství literatury nedokázali Shen a Björk samozřejmě probrat celé, a tak si vybrali co možná nejreprezentativnější vzorek z těchto textů. Pokud je metoda přesná, celkem mohlo za rok 2014 vyjít na světě zhruba 420 000 podvodných článků. Největší část textů (162 000) vyšla v časopisech, které nebyly zaměřeny na jeden konkrétní obor. Z oborových titulů jsou nejsilněji zastoupeny technické (97 000 článků) a biomedicínské (70 000 článku). Vydavatelům se zřejmě daří: v roce 2010 podle analýzy v podvodných vědeckých časopisech vyšlo celosvětově zhruba 53 000 článků. Průměrná cena za vydání jednoho článku byla cca 178 dolarů, takže celkem si celý sektor mohl přijít zhruba na 75 milionů dolarů (1,8 miliardy korun). Většina redakcí časopisů sídlila v Asii, hlavní „velmocí“ je Indie s podílem cca 27 procent z celkového množství. Ze stejné země také pochází většina autorů (cca 35 procent) a silně zastoupeny jsou i další rozvojové a rozvíjející se země. Z Asie a Afriky bylo tak celkem 75 procent autorů kontrolovaných článků. Z Evropy (autoři nerozlišovali jednotlivé země) to bylo celkem 8,8 procenta. Existence podvodných časopisů není nic překvapivého. O systematických podvodech třeba v čínské vědě se mluví už delší dobu. Jde zřejmě v první řadě o celkem logický důsledek rychlého růstu vědeckých rozpočtů těchto zemí, které často nemají s podporou vědy velké zkušenosti a často mají i poměrně malé množství zkušených vědců. Rychlost, s jakou obor podvodných časopisů narůstá, jen ilustruje, že pro tyto státy nejde o zanedbatelný problém.
