V dobách Rakouska-Uherska byly české země dílnou monarchie. Historicky vzato máme v krvi řemeslnou zručnost, technické myšlení a schopnost vyrábět. Není tudíž náhodou, že Česká republika patří v rámci Evropy k zemím s nejvyšším podílem průmyslové výroby na hrubém domácím produktu. Schopnost technicky myslet je naší konkurenční výhodou. Řada firem postupně přesouvá vývoj a výrobu technicky náročných zařízení do naší republiky. Zde se však setkává s nedostatkem mladých lidí, kteří mají dostatečné technické vzdělání a umějí se domluvit alespoň dvěma světovými jazyky. Co děláme špatně, že se nám nedaří rozvíjet naše technické tradice a těžit z nich? Na otázku asi nelze odpovědět jednoznačně. Odpověď se snažím hledat z pozice člověka, který 25 roků vyučuje na technické univerzitě, pracuje na grantech i výzkumu pro partnerské firmy. Z jiné pozice bude pohled na problematiku technického vzdělávání zcela určitě odlišný. České školy získávají veřejné finanční prostředky zejména v závislosti na počtu studentů. Proto se každá škola důkladně rozmýšlí, zda má posluchače vyloučit ze studia či zda ho má nechat projít. Nechat projít znamená, že studenty vychováváme k lenosti a nezodpovědnosti. Proč bych se snažil, když stejně nějak prolezu? Změňme financování českého školství tak, aby byla dominantní kvalita. Dobrým nástrojem ke sledování kvality může být státní maturita, nezávislé testy jazykových kompetencí, podíl posluchačů pokračujících ve studiu či zaměstnaných do dvou měsíců od maturity. Důraz na kvalitu bude mít pozitivní vliv také na složení profesorských sborů. Je řada základních a středních škol, které zaměstnávají učitele v důchodovém věku bez potřebné kvalifikace, protože jsou kamarády ředitele. Proč by ředitel zaměstnával šikovné mladé kantory, kteří se mohou brzy stát jeho konkurenty? Je lépe požádat ministra školství o prodloužení výjimky k zaměstnávání učitelů bez kvalifikace… Ve střední Evropě je vzdělání tradičně bezplatné (včetně takových zemí, jakými jsou Rakousko či Dánsko). Bezplatné vzdělávání má umožnit studium všem mladým lidem bez ohledu na jejich sociální původ. Tento přístup má však i své stinné stránky: a) Studenti si příliš neváží vzdělání, které dostávají zadarmo. Nejsou nároční na své učitele a na kvalitu vzdělání, které dostávají. Pokud by jim mělo poskytované vzdělávání pomoci získat takové zaměstnání, které jim bude garantovat bezproblémové splacení půjčky na studium, budou náročnější jak sami na sebe, tak na své učitele. Je tedy přirozené, že odpor ke školnému přichází ze všech stran. b) Studenti si nevybírají specializaci studia s ohledem na své uplatnění po absolvování školy. Jelikož je vzdělání bezplatné, nemusejí uvažovat o budoucích příjmech, které jim umožní splatit náklady na studium. Pokud vystudují specializaci, o kterou není mezi zaměstnavateli zájem, postará se o ně přeci štědrý sociální systém… Výuka technických disciplín v posledních desetiletích nezaznamenala výraznou změnu. Pořád stejně učíme strojařinu, elektrotechniku, informatiku, stavebnictví. Svět se ale stal mezioborovým. Rovněž studenty zajímá propojení více oborů k aplikacím v konkrétních oblastech praktického života. Na naší fakultě patří mezioborová studia mezi ta nejpopulárnější: » Biomedicínské obory využívají elektrotechnické disciplíny (elektroniku, komunikační a výpočetní techniku) v oblasti lékařství. » Kombinace jazykového vzdělávání a elektrotechniky vychovává specialisty pro oborové překlady, tlumočení a administrativu nadnárodních elektrotechnických firem. » Kombinace sociologického, právního a elektrotechnického vzdělávání vychovává odborníky na oblast kybernetické bezpečnosti a kybernetického práva. » Kombinace uměleckého a elektrotechnického vzdělání zpřístupňuje umělcům elektronické nástroje pro zpracování zvuků, obrazů a multimediálních záznamů; elektronické nástroje tak pomáhají otevřít tvorbě umělců nové světy. Je-li mezioborové studium tak žádané na univerzitní úrovni, proč bychom ho nemohli v rozumné míře zavést i ve středním školství? Řada zaměstnavatelů již ztratila s českým školstvím trpělivost a vzala spravedlnost do vlastních rukou. Začala tak vznikat nejen firemní učiliště, ale také firemní vysoké školy. V čem je nebezpečí tohoto přístupu? Absolvent firemního školství je těsně vázán na firmu, která vzdělávání poskytla. Pokud toto vzdělání není dostatečně široké, stává se absolvent závislým na firmě. Na druhou stranu se i firma uzavírá sama do sebe; absolventi nezávislých škol by jí přinesli nové, nezávislé myšlenky a pohledy. Proto podporujme širokou spolupráci stávajících škol a firem. Firmy mohou pomoci s budováním školních laboratoří, s přednáškami svých odborníků. Školy mohou umožnit vypisování maturitních, bakalářských a diplomových prací firmami. Neméně důležité jsou odborné praxe studentů ve firmách. Češi jsou mistry analýz a akčních plánů. Problém pak nastává vždy s realizací. Myšlenka podpory technického vzdělávání je zde přítomna již více než deset roků. Problémem je však to, že nikdy nebylo přistoupeno k činům: » Nedošlo k výrazné preferenci technických oborů v rámci financování škol. » Nejsou vypisována vládní stipendia pro nejlepší studenty technických oborů. » Neexistuje mezinárodní program pro podporu technických studií talentovaných cizinců. » Stát daňově nezvýhodňuje firmy, které aktivně podporují technické vzdělávání ve státních školách. Jistě existuje v Evropě řada zemí, které mají s podporou technického vzdělávání zkušenosti. Inspirujme se v těchto zemích a začněme něco dělat. Samotné vyhlášení roku technického vzdělávání totiž samo o sobě ničemu nepomůže. Prof. Zbyněk Raida, Vysoké učení technické v Brně, Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
