Rozeznání osob podle jejich otisků prstů, sítnice, krevního řečiště nebo jen způsobu pohybu – obecně tzv. biometrických parametrů – je velkým hitem elektronické bezpečnosti. Pokud máme věřit výrobcům, bude se jejich použití jen rozšiřovat. I když to není vůbec jisté, je jasné, že přesnost i praktická použitelnost se stále zlepšují. Věřili byste například, že vás už dokáže počítač identifikovat na více než 10 m podle obrazu duhovky ve zpětném zrcátku auta? Předvedli to výzkumníci z biometrické laboratoře CyLab na Univerzitě Carnegie Mellon ve Spojených státech. Jejich technologie není v principu nic nového, rozeznávání lidí podle skenu duhovky se vyvíjí desítky let a používá se i v praxi, například imigračními úřady Spojených arabských emirátů. Zajímavé je spíše to, do jaké míry se ji dnes už podařilo vyladit (a to samozřejmě nejen tomuto týmu, ale i řadě dalších). Duhovka každého z nás obsahuje náhodné a velmi složité vzorce, které jsou v drtivé většině případů naprosto odlišné (shody se asi jistě mohou najít, záleží na podrobnosti analýzy). Přitom je v podstatě dobře chráněná uvnitř oka, a tak změny na duhovce jsou podstatně vzácnější než například na oční sítnici. Na Carnegie Mellon používají rozeznávaní duhovky v situaci, která je typickým příkladem silniční kontroly: policisté dají řidiči znamení, aby zastavil u krajnice. Ten poslechne, podívá se do zpětného zrcátka, aby zjistil, co přesně se děje, a to stačí. Kamera v policejním voze to zachytí, pořídí snímek duhovky a ověří ji podle seznamu hledaných či trestaných osob. Policista by tak měl už před vystoupením z vozu mít informace nejen o autě podle poznávací značky, ale i o člověku za volantem. Využití by se samozřejmě mohlo najít i jinde. Dá se předpokládat, že na ostré nasazení si ještě nějakou dobu počkáme. Ale jak jsme říkali na začátku, tento výzkum dnes je v kurzu a někdo z mnoha hráčů v oboru pravděpodobně uspěje. Což znamená, že nemusí být tak daleko doba, kdy bude technicky možné určovat totožnost lidí bez jejich vědomí a spolupráce, byť třeba jen na vzdálenost pár metrů. Stejně důležité ovšem je, že podle evropského práva není možné sbírat takové údaje bez souhlasu dané osoby a dalších informací (kdo je sbírá, za jakým účelem atd.). V tomto případě jsou překážky nasazení podobných systémů jasně definované a velmi hluboko zakořeněné v našem právu. Pokud tyto technologie skutečně ve veřejnosti vzbuzují takové obavy, jak naznačují průzkumy, měli by si Evropané dávat dobrý pozor, aby to tak zůstalo.
