Kogenerační systémy v české energetice a teplárenství úspěšně fungují desítky let. Jak aktuálně obstojíme v evropském měřítku? Projektově, technicky, investičně, legislativně, provozně…? Využívají tuzemské firmy všechny možnosti pro další rozvoj a uplatnění kogenerace? Vlastní technologie kombinované výroby elektrické/mechanické energie a tepla (kogenerace) je pouze částí energetických a teplárenských celků. Tato problematika je velmi široká a myslím, že k jejímu komplexnímu hodnocení nejsem jako zástupce provozovatelů a výrobců menších zdrojů zcela oprávněný. Podíl výroby elektřiny v kombinované výrobě je u nás mírně nad průměrem EU. Podle údajů Eurostatu průměrný podíl hrubé výroby elektřiny v kogeneraci ve 27 státech EU v roce 2011 činil 11,2 % z celkové hrubé produkce. V ČR byl 12,8 %. To však neznamená, že již není co zlepšovat a podíl výroby v kogeneraci není možné zvyšovat. Evropská legislativa zavedla v roce 2004 požadavek na tzv. vysoce účinnou kombinovanou výrobu, kdy jsou srovnávací kritéria s oddělenou výrobou elektřiny a tepla pro výpočet úspory primární energie postupně zpřísňována. To vytváří tlak na modernizaci starších technologií a používání moderních technologií v nových aplikacích. Problémem modernizace starších zdrojů není nedostatek znalostí, jak navrhnout technické řešení, ale ekonomika provozu a stabilita podmínek po dobu životnosti zařízení. Pokud se týká nových instalací, v dnešní době se jedná většinou o instalace s elektrickými výkony v řádech od desítek kW až po několik MW. Především jde o technologie využívající zemní plyn a alternativní zdroje. Tyto menší instalace nemají u nás tak dlouhou tradici jako technologie velkých tepláren. Z toho pak pramení určitá nedůvěra z hlediska vhodnosti instalace. Občas se setkávám s nevhodně provedeným návrhem jejich výkonu. Myslím, že z hlediska znalostí a využívání těchto technologií stojíme v evropském měřítku nad průměrem. Přesto nám zbývá poměrně velký potenciál pro další zvyšování podílu kogenerace při výrobě elektřiny a tepla. ČR má objektivně limitované podmínky pro naplnění lisabonské směrnice „20-20-20“. Může kogenerace naše pozice do budoucna zlepšit, tváří v tvář nyní rozpracovávaném energetickému konceptu EU do roku 2030? Kombinovaná výroba není žádnou zázračnou technologií. Pokud ji srovnáme s výrobou elektřiny v klasické velké tepelné elektrárně, jejím přínosem je snížení ztrát energie, a tedy vyšší úroveň využití energie paliva. Díky vhodnému návrhu velikosti zdroje se zohledněním využitelnosti vyrobeného tepla je vznikající teplo maximálně využito a není potřeba je mařit. Využití kombinované výroby dnes díky dostupným technologiím přináší další posun zdrojů směrem k odběratelům energie, a tím dochází i ke snížení ztrát souvisejících s transportem energie. Celkové snížení ztrát energie pak kladně ovlivňuje množství uvolňovaných znečišťujících látek i CO2 do ovzduší a další pozitivní efekty. Přes jejich význam jsou úspory primární energie podle mého názoru v pozadí oproti cílům snižování emisí CO2 a zvyšování podílu alternativních zdrojů. Za úsporami primární energie je třeba vidět celý proces od přeměny energie paliv přes distribuci energie až po její využití. V současné době dochází často ke zúžení pohledu pouze na koncový článek celého řetězce, tedy na využití energie v místě spotřeby. Kritici evropské energetické koncepce kritizují přemíru nejrůznějších dotací na jednotlivé druhy výrob energie. Lze se za dané situace na evropském a českém energetickém trhu obejít bez dotací (alespoň výhledově) v kogeneračních systémech? Co a jak by měl vykonat k optimalizaci situace nový koaliční kabinet? Na straně jedné byla poměrně nákladně oddělena výroba, distribuce a obchod s elektřinou za účelem vytvoření tržního prostředí. Podobná situace nastala i v oblasti dodávek zemního plynu. Na straně druhé podpora různých druhů výroby elektrické energie tento trh ničí. To však není záležitost pouze České republiky. Produkce elektřiny je u nás v celoevropském měřítku poměrně malá. Proto je i dopad kroků v rámci ČR z tohoto pohledu poměrně malý. Z hlediska evropské politiky je důležité prosazovat kroky, které tržní prostředí s elektrickou energií nebudou dále ničit. Pokud se vrátím k problematice podpor, investice do kogenerace při současných cenách silové elektřiny a omezených možnostech tržního využití výhod, které decentrální zdroje s predikovatelným a regulovatelným provozem mohou přinášet, není bez čerpání finanční podpory ekonomicky realizovatelná. A stejně tak je problematická i investice do jiného nového stabilního zdroje elektřiny. Podívejme se na diskuse okolo nových bloků JE Temelín. Bez garance výkupní ceny elektřiny či jiné formy podpory se stavět pravděpodobně nebude, neboť při dnešních cenách silové elektřiny by to bylo neekonomické. Pokud chceme různé zdroje energie a různé formy úspor energie podporovat (což svůj význam jistě má), je třeba dívat se na celou problematiku komplexně. Volit vhodné formy podpor a nastavení podmínek. Technologie, které jsou investičně náročné, ale s nízkými provozními náklady, by měly být podporovány především investičně a naopak. Zcela nevhodné je, pokud jednotlivé zdroje nebo technologie mezi sebou soupeří pouze na bázi výše nastavení podpory. Paradoxně dnes může docházet k náhradě jedné podporované technologie jinou podporovanou technologií jen proto, že ta druhá má zrovna vhodnější ekonomické podmínky z hlediska přínosu pro investora. Rostoucí ceny energie a tepla, resp. platby na provoz alternativních zdrojů, zdeformovaly trh s elektřinou a podle opakovaných vyjádření kapitánů tuzemského průmyslu tíživě dopadají i na konkurenceschopnost českého průmyslu a dopravy vůbec. Vidíte v moderních kogeneračních systémech nástroj ke zlepšení situace? Nebude finanční zátěž spjata (logicky) s výstavbou a zprovozňováním nových kogeneračních soustav jen na překážku jejich dalšímu rozvoji a implementaci v praxi? Jak jsem již zmínil, výstavba a provoz většiny kogeneračních zdrojů je za stávajících podmínek ekonomicky závislá na podpoře. To se projevuje nejvýznamněji u zdrojů využívajících jako palivo zemní plyn, neboť dnešní cena silové elektřiny je pouze o málo vyšší než celková cena zemního plynu na vstupu do kogenerační jednotky. Objem vyplacených podpor pro elektřinu z kombinované výroby je velmi nízký. Celkovou cenu elektřiny zatěžuje v porovnání s některými jinými podporovanými zdroji minimálně. Taktéž je třeba připomenout skladbu celkové ceny elektřiny. I pokud elektřinu vyrobenou ve vlastním zdroji výrobce spotřebuje bez přetoku do distribuční nebo přenosové soustavy, je pro něj úspora za nenakoupení této elektřiny poměrně nízká. Z elektřiny, kterou si sám vyrobí, musí výrobce zaplatit příspěvek na podporu podporovaných zdrojů, systémové služby a služby OTE a tyto částky nejsou v porovnání s cenou silové elektřiny zanedbatelné. K tomu je třeba do nákladů připočítat ještě platby za rezervovanou kapacitu, nebo jističe. Vhodně navržený zdroj využívající technologii kombinované výroby může, na rozdíl od některých jiných podporovaných zdrojů, sloužit jako stabilizující prvek z hlediska bilancí mezi výrobou a spotřebou energie, kdy výroba energie v tomto zdroji probíhá s vysokou efektivitou. Česká energetika a teplárenství se musí postupně vyrovnávat se stále složitějšími problémy v surovinovém zabezpečení výroby. Na které komodity by se podle vašeho sdružení měla do budoucna orientovat česká kogenerace přednostně? Otázku surovin a zdrojů energie řeší státní koncepce. Kogeneraci lze využít v různých technologiích s různými palivy a není důvod, aby z hlediska formy vstupní energie byla výjimkou od ostatních zdrojů. Vhodné palivo je třeba volit z hlediska konkrétních podmínek jednotlivých lokalit. Kombinovaná výroba je o maximálním využití produkovaných forem energie. Vhodné palivo pak bude jiné ve velké teplárně s velkými navázanými odběry tepla ve formě páry, kde bude pro vlastní technologii kogenerace využívána pára vyrobená kupř. spalováním uhlí, nebo biomasy, a jiné v malé plynové kotelně bytového domu, kde může být nejvhodnějším palivem zemní plyn. Nejenom nová koaliční vláda hledá křehký kompromis mezi zabezpečováním energetických potřeb této země a odvrácením ekologických kolapsů spjatých s tzv. fosilní energetikou. Jak chce k další eliminaci tzv. uhlíkové stopy přispět vaše sdružení? Otázka eliminace tzv. uhlíkové stopy je hodně medializována, a to na rozdíl od ostatních srovnatelně významných vlivů člověka na změny klimatu. Osobně této problematice nepřikládám takový důraz. Měřítko, ve kterém ČR může snižováním emisí oxidu uhličitého přispět k omezení dopadů na klimatické podmínky, je z hlediska celé planety velmi malé. Naše sdružení tedy může v tomto směru těžko dosáhnout něčeho globálně významného. Naší snahou je zvýšení podílu efektivního využívání primární energie bez zbytečného plýtvání. To s sebou nese řadu pozitivních dopadů: nejenom snižování emisí oxidu uhličitého, ale i dalších vlivů na životní prostředí. Kogenerační zdroje jsou často tzv. decentrálními zdroji a jako takové mohou přispívat ke stabilitě energetických soustav. Zde jako sdružení přispíváme k rozumnému rozvoji výroby elektrické a tepelné energie v kogeneračních zařízeních v ČR a prostřednictvím spolupráce se sdružením COGEN Europe i v Evropské unii. /wa/
