Vzpomenete si ještě na plošnou plynofika- ci – jeden z energetických i teplárenských fenoménů přelomu XX. a XXI. století? Stát mj. dotoval obce cca 6 mld. Kč. Cíl byl bohulibý: zmenšit vysokou spotřebu ekologicky neakceptovatelného uhlí při výrobě tepla, rozšířit portfolio paliv pro obyvatelstvo i firmy. Reklam na plyn a plynofikaci bytů, domů i firem bylo všude habaděj. Importované fosilní palivo bylo marketingově skloňováno s adjektivy „perspektivní“, „levné“ a ryze účelově i „ekologické“… Čas oponou trhl. Tytam jsou dnes v české kotlině naděje (a nezřídka i iluze) vkládané firmami a domácnostmi do plynu ve všech jeho podobách a aplikacích. Boom zemního plynu se v ČR nastartovat nepodařilo. Tváří v tvář vidinám 12 mld. m3 se aktuální spotřeba pohybuje okolo 8 mld. m3. Technickým reziduem zmiňované plošné plynofikace jsou tisíce kilometrů potrubí v podzemí a pohříchu i na 300 000 tzv. mrtvých přípojek. Masa instalované plynárenské infrastruktury se stále nevyužívá. Reklamní agentury nelení a popisovanou situaci hbitě „vysvětlí“: tu teplými zimami, nástupem nových stavebních konstrukcí, materiálů a moderních izolací, onde nevděkem zákazníků, kteří upřednostnili jiná (rozuměj: levnější) paliva. Třeba být objektivní. Masa plynu spotřebovávaného v ČR je stále impozantní. Průběžně se rozšiřuje i portfolio jeho aplikací (nejnověji v dopravě). Pokud to ale plynárenští bossové myslí s oživováním tzv. mrtvých přípojek seriózně, pak nejkratší cesta k mozkům, srdcím a peněženkám klientů vede přes prodejní ceny suroviny. EUROSTAT před pár měsíci porovnal ceny plynu (v přepočtu na kupní sílu) a ejhle! České domácnosti platily za něj vloni téměř nejvíce. Před námi byly v EU28 už jen rodiny v Portugalsku. Na opačném konci cenového spektra se v téže Evropě nakupoval plyn v Estonsku a v Lucembursku. Lze souhlasit s námitkou, že prodejní ceny plynu na konkurenčně přetížených odbytištích v poslední době klesaly. Opět podle meziroční komparace EUROSTATu: průměrná cena zemního plynu pro spotřebitele se v EU28 (ve II. pololetí 2016 oproti roku 2015) zmenšila o 10,5 %. Realita ukazuje, že to nestačí, aby zákazník přece jen „přišel k rozumu“ a sám se odvrátil od problematického uhlí, od spotřebitelsky zpracované biomasy nebo od čisté elektřiny. Aby oživil svou mrtvou přípojku, očekává nejenom dobrou cenu paliva, ale i kvalitní služby. Který z dodavatelů mu dokáže nabídnout a dlouhodobě garantovat obojí? /uai/
