O peníze někdy kráčí (jak známo) až jenom v 1. řadě… Na konci loňského a počátkem letošního roku tato smutná ironie prozvučela řadou médií znovu. Tentokrát kvůli postoji managementu ERÚ ohledně výplaty dotací ve výši 42 mld. Kč majitelům nefosilních zdrojů. Ani laik nemohl přehlédnout, kolik politických, administrativně-správních i podnikatelských subjektů vehementně zkritizovalo neoblomný úřad a jeho představitelku za jejich STOP pro velkorysé podpory bez příslušné notifikace. Jednal věcně příslušný resort, ministr vážil cestu do Bruselu, jednala (a posléze rozhodla) vláda. Na občana-daňového poplatníka a zároveň finančníka tzv. solárního boomu po česku se přitom vyvalila řada pozoruhodných faktů a zjištění. Bez odpovědí pak zůstalo několik ožehavých otázek. Žádný soudný člověk nebude brojit proti promyšlenému rozvoji energetiky. S ohledem na tenčící se tuzemské zásoby energeticky využitelných surovin, na zvětšující se podíl technicky a technologicky zastarávajících výrobních zdrojů i na nutnost posílit energetickou bezpečnost země je a bude třeba modifikovat také náš národní energetický mix. Že se přitom ne všichni a na všem shodneme, to je v demokratické zemi a při pluralitě názorů logické. I přes odlišné postoje k některým energetickým a teplárenským koncepcím bychom však měli dospět k bazálnímu konsensu: naše stávající energetika a teplárenství potřebují (a nejenom po pařížské COP) co nejdříve nastoupit na trajektorii dekarbonizace, resp. zahájit řadu oborových transformačních procesů směrem k nízkouhlíkovým formám a nástrojům (při technicky, ekonomicky a ekologicky akceptovatelném zabezpečování našich energetických potřeb v příštích desetiletích). Musíme to však zvládnout nejenom odborně, ale i finančně. Energetika vždy byla a je běh na dlouhou trať. Ani rychlá, ani zázračná řešení v ní (přes současný stav vědecko-technického rozvoje a platnou legislativu) neexistují. Posledním smutným důkazem toho je už citovaný boom politiky nezvládnuté fotovoltaiky v ČR na konci minulé a počátkem nynější dekády. Není důležité, jak zvučná adjektiva pro nově implementované zdroje jejich zastánci vymyslí: zelené, obnovitelné, čisté a bůhvíjaké ještě. Rozhodující je a bude jejich reálný přínos pro tuto zemi, pro žijící i nastupující pokolení. A neprohloupíme, když při koncipování a naplňování nových strategických vizí bude v referendu požádán o názor celý národ. Když se mu k úvaze předloží holá fakta. Plusy i minusy. Ekologické iniciativy mají pravdu, když doporučují odchod od fosilní energetiky a implementaci nízkouhlíkových zdrojů. Zároveň nelze ignorovat kritiky fotovoltaiky, eoliky a biomasy, kteří odmítají princip hypertrofovaných (a nikoliv startovních, ale provozních) dotací. Poslední odhady ekonomů v horizontu 20 let hovoří o částkách přesahujících 1 bilion (!) korun. Přitom jejich reálný podíl v národním energetickém mixu v zatím posledním vybilancovaném roce 2014 činil 9,4 % a 1,3 %. Pro srovnání: na nedotované parní zdroje připadlo 49,7 % a na jaderné 19,6 %... Mediální hysterie, nenávist, rozesílání rozhorlených veřejných dopisů a výzev, osočování ze solárního tunelu problém nevyřeší. Energetika v této zemi má po čerstvě přijaté Aktualizaci SEK odborně i legislativně našlápnuto správným směrem. Slov už bylo dost. Nyní musí následovat období činů. /uai/