Naše planeta je stará kolem 4,4 až 4,5 miliardy let, domnívají se dnes vědci. Ale jak vypadala? Dokladů z raných dob planety máme málo. Prošla nejen vlastním geologickým vývojem, během kterého se většina hornin znovu recykluje ponořením do velkých hloubek a roztavením. Naprostá většina důkazního materiálu z prvních dnů Země byla tedy důkladně zničena. Jednou výjimkou jsou malé krystaly zirkonu. Mikroskopické krystaly tohoto minerálu vznikají v horninách za vysokého tlaku a díky svým vlastnostem mohou přežít i velmi dramatické události. Nejlépe mají trvanlivost tohoto minerálu dokládat zirkony z australského pohoří Jack Hills. To tvoří dnes pískovce, ale v něm se dají najít krystaly zirkonů mnohem starší než okolní pískovce. V 80. letech se poprvé objevily názory, že některé přežily z doby možná před více než čtyřmi miliardami let. V roce 2009 vědci analyzovali celkem 100 000 zirkonů z Austrálie a mezi nimi našli dva starší než 4,35 miliardy let. Ale ty se geologům zdály podezřelé. Zirkony potřebují pro vznik takové geologické podmínky, které nastávají v pevné zemské kůře. Je opravdu možné, aby Země „vychladla“ a získala pevný povrch tak rychle? Udělat totiž chybu při určování stáří zirkonů není těžké. Krystal obsahuje jisté množství uranu, které se postupně mění na určité izotopy olova. Z jejich počtu lze pak zpětně určit, kolik bylo v krystalu uranu původně, jak dlouho se toto množství rozpadalo (to lze určit přesně), a to by mělo odpovídat stáří samotného krystalu. V praxi je postup samozřejmě o mnoho komplikovanější. K určení stáří se odebírá jen malý vzorek, takže se může stát, že zrovna v tom se nahromadilo více atomů olova než ve zbytku krystalu. Třeba proto, že při radioaktivním rozpadu se atomy v krystalické mřížce pohybují, a tak mohou vznikat nerovnoměrnosti. Vliv na rozložení olova může mít i zahřívání krystalu při jeho ponoření do zemské kůry či při jiných událostech. Pokazit se může i řada dalších věcí a něco takového se podle kritiků nejspíše stalo v případě australských zirkonů. John Valley a jeho kolegové z Univerzity ve Wisconsinu se rozhodli, že udělají superpodrobný audit, který by spekulace buď prokázal, nebo vyvrátil. Rozhodli se určit doslova polohu jednotlivých atomů olova v dostatečně velkém vzorku starého krystalu zirkonu s co nejlepší přesností. Jejich práce vyšla v časopise Nature Geoscience. Důkladná práce měla zjistit, jestli jsou atomy olova rozmístěny pravidelně nebo se v jejich rozložení najde nějaká nepravidelnost, která by ovlivnila určení stáří. Ukázalo se, že atomy olova se sice v krystalu někdy vyskytují ve shlucích, ale ty by neměly hrát roli. V porovnání s velikostí vzorku, ze kterého se určuje stáří, jsou tak malé, že jejich (ne)přítomnost celkovou statistiku nijak neovlivní. Stáří zkoumaného zirkonu vědci zpřesnili na 4,374 ± 0,006 miliardy let. Pro geology je na výsledku „počítání atomů“ zajímavé, že Země se po svém vzniku vyvíjela poměrně rychle. Aby se mohl zirkon zformovat, musela už 100 milionů let po předpokládaném vzniku být naše planeta pokryta silnou a relativně chladnou pevninskou kůrou podobnou té současné. Země tedy mohla být poměrně brzy po vzniku vhodným místem pro vznik života.
