Po kolejích do nejisté budoucnosti

Symbolem doby je volnost, jakkoliv iluzorní, a snad proto se stala jízda po kolejích po určitou dobu v našich krajích nepopulární i v době, kdy se teoreticky i dráhy osvobodily od diktátu plánovaného hospodářství. V organizačním chaosu, jenž zavládl po nástupu jiné iluze, tzv. volného trhu a liberálního přístupu k ekonomice (kdo tomu ještě věří), utrpěla železnice další šrámy bojem odborů se státem. Poslední dějství vlády příliš volného trhu jsme prožili přestavbou železničních koridorů, o jejichž skutečné ceně se taktně mlčí. Mezitím Francie dostavěla další tratě TGV, Německo, Španělsko a Portugalsko následovalo a doplnilo si své tratě, a to vše za silné podpory EU. A Finsko zprovoznilo svůj koridor přepravy zboží Evropy pro Rusko, na němž vydělává tvrdé peníze. ČR naopak hrozí, že se jí vyhnou i hlavní evropské tratě. Železniční průmysl ČR se také stále jen těžce vzpamatovává z rány, kterou mu zasadil nepovedený koncept rychlovlaku, jenž mohl být novou zářivou hvězdou či věrozvěstem organizačních schopností v oboru, v němž tato země kdysi dominovala. Stavbě lokomotiv. S pomocí zahraničních technologií se mohla stavba železničních prostředků dostat o generaci výše – rozhodně neměla dopadnout tak, jak se stalo skutečností. Téměř úplným rozpadem oboru. Na toto téma jsme slyšeli mnohá zdůvodnění: malé kapitálové zajištění, malý rozsah průmyslu, a tím nemožnost řešit současné požadavky na výrobu složitých systému atd. Většina z nás však ví, že krach výstavby rychlovlaku, a tím i zásadní modernizace výroby železničních vozidel způsobil především organizační ekonomický chaos, jemuž se hrdě říkalo privatizace a liberalizace. Neboť dráhy, to je především koncepční práce státu s vysokou přesností a odvahou vidět budoucnost. Naši politici ji neviděli, a my teď jen můžeme doufat a tvrdě pracovat na nápravě. A samozřejmě to vše zaplatit. Účty za chyby se neúprosně hromadí. JAN BALTUS