Symbolem doby je volnost, jakkoliv
iluzorní, a snad proto se stala jízda po
kolejích po určitou dobu v našich krajích
nepopulární i v době, kdy se teoreticky
i dráhy osvobodily od diktátu
plánovaného hospodářství. V organizačním
chaosu, jenž zavládl po
nástupu jiné iluze, tzv. volného trhu a
liberálního přístupu k ekonomice (kdo
tomu ještě věří), utrpěla železnice další
šrámy bojem odborů se státem.
Poslední dějství vlády příliš volného
trhu jsme prožili přestavbou
železničních koridorů, o jejichž
skutečné ceně se taktně mlčí.
Mezitím Francie dostavěla
další tratě TGV, Německo, Španělsko
a Portugalsko následovalo
a doplnilo si své tratě, a to vše
za silné podpory EU. A Finsko zprovoznilo
svůj koridor přepravy zboží
Evropy pro Rusko, na němž vydělává
tvrdé peníze. ČR naopak hrozí, že se jí
vyhnou i hlavní evropské tratě.
Železniční průmysl ČR se také stále
jen těžce vzpamatovává z rány, kterou
mu zasadil nepovedený koncept rychlovlaku,
jenž mohl být novou zářivou
hvězdou či věrozvěstem organizačních
schopností v oboru, v němž tato země
kdysi dominovala. Stavbě lokomotiv.
S pomocí zahraničních technologií se
mohla stavba železničních prostředků
dostat o generaci výše – rozhodně neměla
dopadnout tak, jak se stalo skutečností.
Téměř úplným rozpadem oboru.
Na toto téma jsme slyšeli mnohá
zdůvodnění: malé kapitálové zajištění,
malý rozsah průmyslu, a tím nemožnost
řešit současné požadavky na
výrobu složitých systému atd. Většina
z nás však ví, že krach výstavby rychlovlaku,
a tím i zásadní modernizace
výroby železničních vozidel způsobil
především organizační ekonomický
chaos, jemuž se hrdě říkalo privatizace
a liberalizace. Neboť dráhy, to
je především koncepční práce státu
s vysokou přesností a odvahou vidět
budoucnost. Naši politici ji neviděli,
a my teď jen můžeme doufat a tvrdě
pracovat na nápravě. A samozřejmě
to vše zaplatit. Účty za chyby se neúprosně
hromadí. JAN BALTUS
