Peníze nebo život!

To byl oblíbený text kreslených vtipů o lupiči a přepadeném. Ale je to také podstata sporu mezi liberálními ekonomy a ekology. Sobectví a egoismus jsou všeobecně považovány za nežádoucí lidské vlastnosti. Neoliberální ideologie oslabila negativní vnímaní těchto pojmů tím, že je eufemisticky vydává za projev svobody jednotlivce. Liberalizace tržního mechanismu se zvrhla na finanční spekulace jako nejvýnosnější obor podnikání. Rozmařilá spotřeba zbytečností kupovaných na dluh vede k drancování přírodních zdrojů a narušuje rovnováhu ekonomiky i ekosystémů. Ovšem, člověk je součástí přírody a její zákonitosti neúprosně působí jak na vývoj přírody, tak na vývoj lidské společnosti. Oba procesy narazily na hranice únosnosti. Vědci váhají mezi tendencí využívat kalkulace jako argumentu pro podporu změn chování společnosti k přírodě a obavami, aby nebyli považování za příliš úzkostlivé. Že je toto váhání oprávněné, potvrzuje prezident Václav Klaus, neoliberální ekonom, který se snaží zlehčit názory ekologů a označuje je za nebezpečné politikum. Ekonomové znají cenu čehokoliv, ale zpochybňují hodnoty mimo ekonomické kategorie. Spor mezi ekology a ekonomy odstartovala zpráva o biodiverzivitě, ve které Sir Nicolas Stern, bývalý hlavní ekonom Světové banky v říjnu roku 2006 shrnul analýzu možných škod vyvolaných globálním oteplováním. Ocenil je na 20 % světového HDP, což je ekvivalent škod způsobených oběma světovými válkami a světovou ekonomickou krizí po roce 1929. Skupina autorů z University of Maryland, vedená Robertem Constanzem, publikovala v žurnálu Nature článek, ve kterém se autoři snaží ocenit hodnotu služeb poskytovaných lidstvu světovými ekosystémy. V kalkulacích berou v úvahu přínosy od regulace počasí, přes zdroje potravy a surovin, až po služby kultuře a civilizaci. Dospěli k hodnotě 33 bilionů USD ročně, což je téměř dvojnásobek světového HDP. I když autoři zdůrazňují, že tuto hodnotu je nutno považovat pouze za orientační vodítko, přece jen vyvolala vzrušenou diskusi. Ekonomové namítají, že hodnota je přehnaná a postrádá seriózní podklady, zatímco ekologové ji považují za příliš nízké ohodnocení ceny přírody. Michael Toman ji v časopise Ecological Economics komentuje jako hrubé podcenění nekonečna. Různost stanovisek je pro ekology charakteristická. Jedni dávají v argumentaci přednost užívání ekonomických kategorií nákladů a užitku, protože je to pro veřejnost srozumitelnější. Rigidnější ochránci životního prostředí však nechtějí, aby jejich úsilí bylo redukováno na ekonomické problémy. Podle jejich názoru je nemožné stanovit cenu biodiverzivity nebo funkce ekosystémů v penězích, a tím méně cenu nekonečné biosféry. Tento postoj se také projevil ve formulacích obsáhlého materiálu vydaného v roce 2000 při příležitosti milénia. Je to přehled služeb poskytovaných ekosystémy a škod působených člověkem v přírodním prostředí. Přesto, že souhrn je pozoruhodně názorný, neobsahuje číselné údaje. Nicméně, jeví se potřebné najít způsob jak měřit užitečnost přírodního prostředí a biodiverzivity. Německá badatelka Sheila Wertz- Kannounikoff navrhla jako vhodný nástroj měření cenu náhrady. Vyjadřuje, kolik by stálo nahrazení zdarma poskytovaných služeb přírody. Klasickým příkladem je případ zásobování New Yorku pitnou vodou. Čerpá se v podhůří Gatskill Mountains nedaleko New Yorku. Když se začala kvalita spodních vod v tomto areálu v důsledku lidské činnosti zhoršovat, uvažovalo se o stavbě úpravny, která by stála 8 miliard USD. Nakonec bylo rozhodnuto vyhlásit v oblasti pramenů ochranné pásmo a za desetinu nákladů se kvalita vody obnovila. Nejde samozřejmě o cenu tamního životního prostředí, ale pro činitele na rozhodovacích pozicích může cena náhrady posloužit jako vhodné kritérium. V Evropské unii je na zajištění spolehlivých ekonomických ukazatelů pro rozhodování o záležitostech ochrany přírodního prostředí zaměřen projekt RUBICODE (Rationalising Biodiversity Conservation in Dynamic Ecosystem). Je koncipován pro rozhodování o řešení lokálních jevů v jednotlivých ekosystémech, a nikoli v globální biosféře. Problematiku ekonomiky životního prostředí a škod působených činností lidí posunula mezi společensky významná témata nejen Sternova zpráva, ale také zpráva Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC). V Postupimi u Berlína se během předsednictví Německa v Evropské unii v roce 2007 sešli reprezentanti vedoucích průmyslově vyspělých zemí G 8 a reprezentanti rychle se rozvíjejících ekonomik Číny, Indie, Brazílie, Mexika a Jižní Afriky. Výsledkem jednání byla dohoda o založení specifického mezinárodního orgánu pro řešení otázek životního prostředí. Ekologická problematika se v současnosti prolíná s pokusy o minimalizci důsledků selhání tržního mechanismu jako regulátoru uspokojení společenských zájmů. Avšak liberální ekonomové, nejen náš prezident Václav Klaus, jsou skeptičtí, pokud jde o racionalitu zásahů člověka do přírodních a společenských procesů. Jedno je však zcela jisté. Oddalování změny režimu jen prodlužuje dobu negativního působení egoismu člověka na žádoucí vývoj biodiverzivity i lidské společnosti. /šu/