Aditivní výrobní systémy, přestože se jimi mohou vyrobit natolik složité komponenty, které by nebylo možné, nebo jen s velkým úsilím, vyrábět konvenčním způsobem, zdaleka ještě nepatří ke standardní výbavě dílen. Není to jenom kvůli pořizovacím nákladům, ale i mnoha jiným odlišnostem, které se při aditivní výrobě, zvláště pak kovů, mohou vyskytnout. Příkladem toho může být aditivní výroba s dnes stále častěji využívaným titanem. Ten na vzduchu oxiduje už při teplotách nad 300 °C, stává se křehkým a náchylným na rysky. To pak vede ke snaze zpracovávat titan v inertním plynu, jako je hélium nebo argon. V praxi to vypadá tak, že pokud se například pro výrobu titanového obrobku používá laserových metod s aplikací pomocí robotu, musí být kolem robotu a součásti postavena komora s naplněním inertním plynem s nízkou reakcí nebo vytvořeno vakuum. Taková forma ochrany může být ještě tak vhodná pro malé díly, ale u větších představuje už značnou zátěž a nedostupnost. Ve Fraunhoferově institutu IWS vyvinuli proto alternativní postup stínění označený COAX - shield, kdy se ochranný plyn nasměruje pouze tam, kde je to skutečně třeba. Při navařování např. kolem zóny laserového paprsku, který taví kovový prášek a nanáší ho ve vrstvách na obrobek. Upravena je pouze hlava práškové trysky, která tvoří ochranný plynový kužel kolem pracovního prostoru. Metoda se už osvědčila např. při výrobě podpůrné struktury titanového satelitu o průměru několika metrů pro rentgenový kosmický dalekohled ATHENA od Evropské kosmické agentury ESA. A obdobně jako pro titan to platí i o „příbuzné kovy“, jako jsou např. tantal, niob nebo sloučeniny titanu a hliníku.