Čas je neúprosný soudce. Dokáže
zodpovědět mnohou otázku a nastavit
zrcadlo. Bilancování je vždy
odvážné, ale byla-li léta naplněna
snažením, pílí, úspěchy, ale i nezdary
je dobře hodnotit poctivě; jen to
je pak pravdivý odraz doby a snad
i náznak do budoucna…
Na samém začátku se však musíme
vydat na cestu proti proudu času, na
počátek 20. století, kdy se iniciátorem
myšlenky na vybudování výstaviště
v Brně stal Jan Máša, ve kterém našlo
brněnské výstaviště v období mezi dvěma
světovými válkami svého protagonistu.
Na poradě institucí a v Lidových
novinách navrhl v roce 1924,
aby se v Brně uspořádala k desetiletí
Československé republiky důstojná
výstava. Vláda návrh odsouhlasila,
v říjnu 1927 byla vypsána soutěž na
urbanistickou zástavbu, v říjnu 1927
pak byla založena Výstavní akciová
společnost. Po rychlém průběhu
stavebních prací se 26. května 1928
otevírala Výstava soudobé kultury
v Československu.
V pisáreckém údolí vznikly neopakovatelné
funkcionalistické stavby,
mnohé z nich jsou chloubou areálu
dosud. Nebyly to ovšem pouze výstavní
pavilony, ale také terasy, nádvoří
s dominantní skleněnou věží, vzrostlé
kaštanové aleje, útulné restaurace,
cukrárny…
Celý kultivovaný projekt jakoby
předznamenal úspěch toho, co pořadatelé
zamýšleli. Představila se nejen
kultura ve všech svých podobách, ale
také důvtip a výkonnost československého
průmyslu. Nebývalému obdivu
se těšil elektrický statek, rozsáhlá
expozice Škodových závodů, stánky
věnované kultuře bydlení, svůj prostor
našly sklářské výrobky, menší
i velké podniky zaplnily své stánky
na svou dobu mimořádně zdařilými
artefakty – a nechyběla ani redakce
Moravských a Lidových novin, aby
pilně informovaly čtenáře o nebývalé
výstavě, která probíhala v demokratické
společnosti v údobí rozkvětu
a hospodářských jistot. Bez nadsázky
lze říci, že její zásluhou získalo
brněnské výstavnictví další predikát
do budoucna.
Léta 30. a 40. nebyla pro výstavní
areál dobou příznivou. Na lepší časy
se zablýsklo teprve v září 1955, kdy se
uskutečnila první Výstava československého
strojírenství za nebývalého
zájmu návštěvníků, ale teprve v roce
1959 se po řadě jednání s tehdy
spřátelenými socialistickými zeměmi
podařilo uspořádat 1. mezinárodní
strojírenský veletrh, který je dosud
špičkovým projektem odehrávajícím
se v Brně. Tehdejší obrovská návštěvnost
již napověděla organizátorům,
že cesta vede směrem ke specializovaným
akcím a má-li být úspěšná musí
se stát místem jednání odborníků
a obchodníků.
Teprve 60. léta přinesla pozvolné
uvolnění do všech odvětví života
země. Výstaviště se začalo rozšiřovat,
vznikly nové pavilony D a Z; zejména
posledně jmenovaný se stal ve
své době obdivovanou stavbou s rozlehlou
výstavní plochou. Přibývalo
veletržních i výstavních akcí a současně
vznikl také nový subjekt – podnik
zahraničního obchodu Brněnské
veletrhy a výstavy (BVV), které byly
na podzim téhož roku přijaty do Mezinárodní
unie veletrhů UFI se sídlem
v Paříži. V době „pražského jara“
zaznamenalo postavení BVV nejvyšší
příčku ve sféře veletrhů a výstav v celé
republice. V létě 1968 se konal první
Veletrh československého spotřebního
zboží a první výstava obalové techniky
Embax, která přerostla ve veletrh,
jenž probíhá dosud. V té době se také
díky vedení tiskového střediska BVV
podařilo pořádat mezinárodní setkání
redaktorů odborných časopisů,
které bylo studnicí výměny názorů
nejen v oblastech vědy a techniky, ale
neoficiálně také ve sféře duchovní.
Navzdory tuhé normalizaci, která
postihla v sedmdesátých letech celou
společnost, se veletrhům v Brně dařilo.
Staré provozy, které přestávaly
sloužit, mizely, vznikaly nové pavilony,
hotely i restaurace, také město
usilovalo o kulturní rozvoj. Skutečné
změny však nastaly teprve po listopadu
1989, podnik prošel závažnými
personálními a také strukturálními
změnami, počet specializovaných
odborných veletrhů se rozrostl
a v roce 1998 byl završen vstupem
nového většinového vlastníka, německé
veletržní společnosti Düsseldorf
i přistoupením města Brna do
majetkové struktury nově vytvořené
společnosti Veletrhy Brno. Současné
označení Brna jako středoevropského
veletržního centra není nadsázkou.
Na výstavišti se ročně střídají takřka
čtyři desítky veletrhů, většinou specializovaných
na konkrétní témata.
Dnešní výstavní areál odpovídá svým
pojetím, moderní výstavní plochou
a službami požadavkům náročných
vystavovatelů i návštěvníků.
A do budoucna? Snad se podaří Brnu
ještě silněji vtisknout současnému
dění poselství Výstavy československé
kultury, která zahrnula svým obsahem
stejnou měrou nejen nové poznatky ve
vědě a technice, ale nesla i duchovní
pečeť rozvoje společnosti, oslovila
jeho estetické cítění a pocit sounáležitosti
s přírodou, která je konec
konců limitujícím mezníkem toho, co
lidé mohou, či nemohou, aby Země
nepřestala být jejich vlídným přístavem.
Erika Bezdíčková