15. září těsně před druhou hodinou našeho času skončila v husté atmosféře Saturnu svou dvacetiletou pouť jedna z nejúspěšnějších průzkumných sond posledních desetiletí. Americko-evropská (ale především americká) sonda Cassini. Do vesmí ru se vydala na palubě rakety Titan IV téměř přesně před 20 lety, 15. října 1997. Ke svému cíli, na oběžnou dráhu kolem Saturnu, dorazila v létě roku 2004. Cestou k němu proletěla kolem Venuše, Jupiteru, ale ve srovnání s jejími úkoly kolem Saturnu šlo pouze o nevýznamné „vedlejšáky“. Sonda se pohybovala po proměnlivé dráze, která ji postupně zavedla k většině zajímavých objektů v okolí Saturnu. Během svého 13letého pobytu Cassini uskutečnila 294 oběhů Saturnu, nalétala 7,9 mld. km, pořídila zhruba 453 tisíc snímků a její údaje se staly podkladem pro zhruba 4 000 vědeckých prací. Poslední úpravy ji letos na jaře přivedly na oběžnou dráhu, která ji nejprve jako první lidskou sondu zavedla pod úroveň prstenců Saturnu a nakonec ji s výraznou pomocí gravitace měsíce Titanu v tzv. Velkém finále dovede až do atmosféry obří planety, kde rychle zanikne. Dramatický konec letu by zvolen z několika důvodů. Za prvé se můžeme něco málo dozvědět o oblasti pod prstenci, kterou neznáme. Především však sondě dochází palivo ke korekci dráhy a NASA se chtěla pro jistotu vyhnout tomu, aby narazila do některého z měsíců Saturnu, kde by teoreticky mohl existovat život a způsobit jeho kontaminaci. A tak chce stroj „uklidit“ jednou provždy. (Jinak elektřiny má sonda stále poměrně dost, vyrábí ji radioaktivní rozpad jader zhruba 33 kg plutonia na palubě). Objevy jak na běžícím pásu Sonda má za sebou dlouhou řadu úspěchů. Připomeňme dramatické přistání modulu Huygens na povrchu měsíce Titanu. Huygens se tak stal prvním lidským strojem, který přistál na povrchu nějakého objektu ve vnější části naší soustavy (tj. za pásem asteroidů mezi Marsem a Jupiterem). Modul tehdy během 72 minut svého „života“ na povrchu poslal snímky balvany pokryté zmrzlé pláně. Další měření jeho mateřské sondy pak přesvědčivě ukázalo, že povrch Titanu je plný uhlovodíkových jezer a řek, do kterých padá déšť z metanu a ethanu (C2H6), na povrchu radar Cassini odhalil duny z vodního ledu pokryté uhlovodíkovou „námrazou“. Cassini také vrhla nové světlo na záhadu „dvojbarevného“ Saturnova měsíce Iapetu, který objevil v 17. století patron sondy Giovanni Domenico Cassini a který má jednu polokouli jasně světlejší. Objevila totiž proud částic odvíjející se z povrchu dalšího měsíce Saturnu, Phoebe, který má s velkou pravděpodobností (ale ne zřejmě jako jediný zdroj) „zašpinění“ poloviny Iapetu na svědomí. „Hvězdou“ programu byl ovšem kromě Titanu především ledem pokrytý Enceladus. Před příletem Cassini k Saturnu se nám jevil jako mrtvá ledová koule. Sonda ovšem přesvědčivě dokázala, že povrchem měsíce uniká do vesmíru voda z oceánu pod jeho povrchem. A dokonce v gejzírech objevila ve výtryscích z povrchu měsíce drobné křemičité částečky, které musely vznikat v zásaditém a horkém prostředí (cca kolem 100 °C). Vědcům se jako nejlepší vysvětlení jejich přítomnosti zdá být existence horkých pramenů na dně moří Enceladu – pramenů, jejichž okolí je alespoň na dně pozemských oceánů hustě osídleno. Ještě novější výsledky pak ukázaly, že voda obsahuje i volný vodík, který je v pozemských podmínkách velmi vhodnou potravou pro mikroorganismy. Enceladus se zdá nabízet životu velmi dobrou příležitost a v současné době je podle našich znalostí místem, kde by se ve sluneční soustavě – samozřejmě mimo Zemi – mohl vyskytovat nejpravděpodobněji. Zda život dokázal nabízenou příležitost využít, to zatím bohužel nedokážeme spolehlivě říci – Cassini nebyla vybavena tak, aby to mohla ověřit. Mraky a prstence Sonda také kolem Saturnu objevila sedm nových malých měsíců a ukázala, jak měsíce planety velmi dynamicky ovlivňují její slavné prstence. Jejich gravitace vytváří v prstencích specifické vzory, které se mohou velmi rychle, někdy i v řádu hodin, viditelně proměňovat a vyvíjet. Cassini se samozřejmě věnovala také výzkumu samotné planety. Na konci roku 2010 například začala pozorovat na povrchu planety gigantickou bouři se šířkou zhruba 10 tisíc km, která nakonec obkroužila celou severní polokouli a obrazně řečeno pozřela sama sebe (čelo bouře obkroužilo celou polokouli, až se dotklo konce její stopy v atmosféře). Modely napovídají, že podobné bouře se objevují jednou za několik desetiletí a vznikají ve chvíli, kdy je v atmosféře dosaženo určitého prahového množství vodní páry. Na severním pólu planety pak Cassini potvrdila sondami Voyager pozorovanou nezvyklou „šestiúhelníkovou bouři“ o průměru zhruba 25 tisíc km, kterou ohraničuje pásmo větrů o rychlosti zhruba 300 km/hod. Na jižním pólu kupodivu podobný atmosférický objekt není a vysvětlení jeho existence jsou zatím velmi nedostatečná. Třeba i proto, že i přes všechny úspěchy Cassini stále například přesně nevíme, jak rychle vlastně tato planeta rotuje – její atmosféra je totiž příliš hustá, než abychom to mohli jednoduše změřit. Existovala jistá naděje, že by se to mohlo změnit díky měření rádiových vln přicházejících z planety (ty by měly být určovány pohybem jejího magnetického pole). Ovšem měření Cassini ukázalo, že rádiové signály Saturnu jsou složitější, než se čekalo, a dobu rotace planety se z nich (alespoň zatím) vyčíst nepodařilo. Jak dlouhý je tedy vlastně den na Saturnu, stále nevíme. To je úkol pro další mise. Vhodných cílů mají kolem Saturnu díky práci Cassini více než dost.
