Snad dětská záliba v románech Julesa Verna v něm už v mládí vyvolala jeho zájem o astronomii, jenž vyústil v konkrétní podobu na petřínské hvězdárně, kde mladý astronom- amatér působil jako demonstrátor. Právě astronomie a začínající éra kosmonautiky ho v roce 1960 přivedly k prvnímu kontaktu s novinářskou praxí. Spolupracoval s redakcí časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců při vedení dětských tzv. raketových posádek. Do Československého rozhlasu nastoupil před šedesáti lety, přesně 30. října 1961. Jako sedmnáctiletý elév pracoval v Hlavní redakci pro děti a mládež. Zde se postupně seznamoval se základy rozhlasového a novinářského řemesla. V únoru roku 1962 stál s ostatními kolegy u zrodu proslulého přírodovědeckého magazínu Meteor. V roce 1965 byl přijat k dálkovému studiu na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, kde mu byl udělen titul PhDr. V době vysokoškolského studia se zaměřil na psychologii a komunikaci. Jeho diplomová a rigorózní práce nazvaná „Psychologické faktory tvorby interviewu“ byla v roce 1973 vydána jako vysokoškolská učebnice. Připravil též rozsáhlou publikaci „Psychologie v novinářské praxi“, která však již pro údajný „netřídní přístup“ nebyla v roce 1974 v době normalizace povolena k vydání. V roce 1966 přešel do specializované redakce vědy a techniky Čs. rozhlasu. Zde mohl plně rozvinout svůj celoživotní zájem o vědecko-technické poznatky – především z oblasti astronomie, fyziky, výpočetní techniky i řady přírodovědných a dalších oborů. V rozhlase působil 43 let. Jeho jméno je spojeno s tvorbou vědecko- technických popularizačních pořadů, v nichž srozumitelnou formou přibližoval svět nejnovějších poznatků z oblasti vědy, techniky i exaktních věd. Žánrově se jednalo o relace nejrůznějších forem: poznámky, rozhovory, živé besedy, komentáře, reportáže, dokumenty, komponované pořady, dramatizace i náročná pásma, tedy žánry, z nichž už řada, zdá se, ze současné novinařiny vymizela. Za svou dlouholetou redaktorskou činnost obdržel několik desítek prestižních domácích i zahraničních uznání, například Cenu Československé akademie věd za popularizaci vědy z roku 1976. Vědu a techniku popularizoval nejen na rozhlasových vlnách, ale také ve svých článcích a populárně- -vědeckých knihách: „Záhady pro zítřek“ (první vydání 1979, druhé, zcela přepracované vydání 1988 a slovenské vydání 1988), „Na prahu neznámých světů“ (1981), „Labyrint říše rozumu“ (1985). V roce 2014 vyšla v nakladatelství Radioservis ve spolupráci s pořadem Meteor jeho kniha „Pohyblivé obzory. Jevy, kterým ještě zcela nerozumíme“. Z jeho posledních knih připomeňme alespoň „Mozek, zázrak na pět. Neviditelné souvislosti dějů, které se odehrávají v naší hlavě“ (2019), jež byla oceněna grantem Nadace Českého literárního fondu. Milan Bauman spolupracoval také s Československou, později Českou televizí. Záběr jeho znalostí a publicistické činnosti byl opravdu rozsáhlý a lze tvrdit, že stačil i v pokročilém věku zasvěceně informovat o nejnovějších trendech vědy a techniky. A v tomto smyslu bychom i dnes jen těžko hledali jeho konkurenta. Přispíval do všech periodik zaměřených na vědu a techniku, v posledních letech především do Technického týdeníku. Naše redakce v něm ztrácí nejen významného autora, ale také spolehlivého kolegu. Odešel moudrý a laskavý člověk se srdcem na dlani…
Čest jeho památce.
Redakce Technického týdeníku
„Za sebe osobně bych rád zmínil skutečnost, že Milan se mnou v roce 2010 pracoval na pořadu ‚Vězeň číslo 1877‘ o Milanu Fráňovi známém pod přezdívkou Lamin pro Post Bellum. Milan tehdy bez nároku na honorář celý pořad sestříhal do podoby rozhlasového pásma. Pořad je uložen v archivu Paměti národa. Tím bych definoval jeho politický postoj.“
Jan Baltus, šéfredaktor Technického týdeníku v letech 1992—2009
„Milan byl novinář, redaktor a spisovatel ze ‚staré školy‘. Texty nesestavoval, ale psal. Neopisoval je ani pouze nepřekládal, ale tvořil. Nepsal na klíčová slova a nesledoval marketingové trendy. Nepsal na zakázku, ale o tom, co ho zajímalo a čemu rozuměl. Byl vysoce vzdělaný a byl to intelektuál, který o všem do hloubky přemýšlel. Svou práci bral jako poslání a zůstal jí věrný do poslední chvíle. Neřešil výše honorářů ani kariérní postup. Ve svém profesním životě byl konzistentní a chrám svého poznání a umu stavěl od základů – poctivě a vytrvale.“
Andrea Cejnarová, šéfredaktorka Technického týdeníku v letech 2009—2019