Od základny k vrcholům, filozofie pevná jako pyramida

Jedním z vysoce ceněných hostů na oslavách 100. výročí zahájení výroby automobilů v Čechách, pořádaných společností Škoda Auto, byl také Ing. Jan Vrba, jehož jméno je nesmazatelně spjato s privatizací podniku sloužícího dnes politikům jako příklad vzorový. Což stačilo jako inspirace k tomu, abychom jej požádali o rozhovor. Někteří ekonomové tvrdí, že v současnosti se zřejmě rozhoduje o tom, zdali se český průmysl stane tak říkajíc montovnou Evropy, nebo se přece jenom vzchopí a dokáže se prosadit s větším podílem finální výroby. Právě udržení finální výroby, byť ve spolupráci se zahraničními partnery, bylo vaším cílem v době privatizace na počátku 90. let. Domníváte se, že takovým obdobím skutečně procházíme? To nebezpečí zde skutečně je, neboť cena práce v naší zemi je o poznání levnější, než v bezprostředním sousedství za západní hranicí. Tím můžeme dokumentovat i působení tržních sil, neboť se pro mnoho odběratelů jeví výhodným, aby subdodavatelé finální výroby byli umístěni na našem území. Je to však zároveň dokladem toho, že tržní trendy není možné ponechat jen tak volnému působení, neboť hospodářská politika vlády státu by měla být zaměřena na to, aby to nebyla práce jen na příštích 10 až 15 let, než se zase působením tržní nabídky přesune dodavatelská výroba na jiná místa, zřejmě dále na východ. Levnější pracovní síla by měla být jen základem dalších opatření, důsledného výběru oborů, v nichž bychom v budoucnosti získali více na větší přidané hodnotě výrobků, a tím aby si země tak říkajíc zadělala na lepší životní úroveň. Jsem proto pro vytváření dobrých podmínek pro zahraniční investory, ale selektivně. Ne pro každou činnost. Kritériem by tedy nemělo být vytvoření nové pracovní příležitosti za každou cenu, ale příležitosti s určitou perspektivou, tedy jak jsme už řekli, s perspektivou vyšší přidané hodnoty a trvalého rozvoje. Neznám dnes přesné znění nových smluv se zahraničními investory, leč dovedu si představit, že jsou koncipovány převážně k odstranění vysoké nezaměstnanosti v některých oblastech, především severu Čech a Moravy. Ta nejlepší doba pro investice do české průmyslové struktury již minula. Tam, kde se více dbá na perspektivnost takových investic se více zdůrazňuje tzv. local content, tedy vytváření druhotných pracovních příležitostí, ale i na to, jaké vývojové práce budou tyto investice v místě provázet. To je prostě hospodářská politika, kterou musí každý stát provádět, aby neměl ze země jen součástkovou základnu, tedy levnou výrobu či montovnu, o níž hovoříte. Co bude tedy dál, je těžké říci, ale nejbližší doba rozhodující může být. V hodnocení uplynulého období všichni používají měřítko úspěšné privatizace automobilky Škoda Auto. Ale nebyla tato situace tak trochu způsobena obrovským entusiasmem lidí kolem automobilového průmyslu? Nebyla by těžší v jiných případech, například při privatizaci energetického strojírenství či ocelářství a leteckého průmyslu? Nedomnívám se, že na tyto procesy mělo vliv nějaké fandovství. Ostatně na počátku privatizace Škody Auto tam vůbec žádné nebylo. Ba naopak. Bylo více kritiků než podporovatelů, dokonce se našlo jen málo lidí, kteří dokázali spojení s VW podpořit ve sdělovacích prostředcích. Dá se říci, že si tento způsob privatizace vyvzdorovala česká vláda na vládě federální. V tehdejší době byla legislativa k těmto procesům nedokonalá a musela se řešit usneseními vlády, jak české, tak i federální. A bohužel, ve federální vládě prosazoval už kupónovou privatizaci tehdejší ministr financí Václav Klaus a jen díky místopředsedovi federální vlády panu Ing. Valešovi se celý proces prodeje automobilky do rukou VW úspěšně dokončil. I lidé ve Škodě Auto zásadně otočili až ve chvíli, kdy viděli, že mají pojednou přístup k novým technologiím a materiálům, že jim nikdo nebrání zajet se podívat, jak to dělají ve Volksburgu, odkud byl zajištěn masivní proud know-how. Proto se domnívám, že kdybychom mohli v tomto způsobu privatizace pokračovat, jak víte před podpisem byla dohoda o spojení Škody Plzeň divize turbín se společností Siemens, která zvítězila v tendru, v němž se objevovala jména všech světových výrobců, zrovna tak před podpisem byl prodej Tatry Kopřivnice. Byl zde ambiciózní program pro energetické strojírenství. Bohužel, prosadil se politický program, který zbavil vládu odpovědnosti za směřování průmyslu a privatizaci a vše měli řešit majitelé vzešlí z kupónové privatizace. Tedy tisíce akcionářů. Když uvážíte, že se na první takové valné hromady najímaly hokejové stadióny, bylo jasné, že o nějakém rozhodování nemůže být ani řeči. To se mělo mimochodem dle názoru Václava Klause odehrát i ve Škodě Auto. Stalo se tak bohužel v případě Tatry Kopřivnice, s Liazem, Královopolskou strojírnou i Poldi Kladno či ČKD, a je snadné si představit, že stejně by to dopadlo i se Škodou, která měla jít do kupónové privatizace rovněž. V té době jsme měli vytipováno asi 35 velkých podniků s finální výrobou, které jsme chtěli privatizovat prodejem do rukou investorů s jasným podnikatelským záměrem. Především udržením finální výroby. Dnes se asi můžeme dopracovat zpět k nějakým finálním výrobám jen vlastními silami, tedy výsledky vlastního výzkumu podporovaného rizikovým kapitálem. Proč se ale například právě rizikový kapitál v našich podmínkách tak těžko uplatňuje? Bylo snad přirozené, že od počátku transformace převažovaly spíše přímé investice s tím, že investor přinesl know-how, technologie i kapitál. Rizikový kapitál se může prosadit až ve chvíli, kdy je míra rizika skutečně únosná, kdy je naděje, že investice přinese zisk. Tedy ve chvíli, kdy management podniků je na vysoké úrovni, má jasný výrobní program, místo na trhu a představu, s čím novým se na tom trhu prosadí a jediné, co mu chybí, jsou peníze. Ale takových podniků abyste s lupou hledal. Bohužel, ať jde o finanční, obchodní či řídicí sféru, je takových manažerů málo. Já nyní pracuji ve finančnictví a těžko hledáme projekty, kde se nabízené peníze uplatní. Když se vrátíme ještě zpět k počátkům privatizace, byl tehdy v těch rušných dnech čas na úvahy, jak zajistit podnikům dostatek dobrých pracovních sil či dokonce jak přeorganizovat průmyslový výzkum a vývoj tak, aby přinášel nové impulzy? Vždyť například oborové výzkumné ústavy, i když měly své nedostatky, odvedly v mnoha případech excelentní výsledky a nemohly by bez nich existovat podniky jako Škoda či Vítkovice. Jedním z důvodů, proč přicházeli v těch letech do naší země investoři, byla velmi kvalifikovaná pracovní síla. Měli jsme lidi vyučené v oboru, neměli jsme jen pracovníky zapracované na určité operace. To mnohé podniky na západě nemají dodnes, musejí výrobu přizpůsobovat schopnostem lidí. Bohužel, v té kritické době jsme si rozbili učňovské školství i výchovu středních technických kádrů. Právě tím ztrácíme jednu velkou komparativní výhodu. Co nám scházelo - to jsou absolutní vědecké špičky a manažeři. Jednak jsme neměli instituce, kde by vyrostli, a za druhé, ani nadaní jedinci neměli tehdy možnost stýkat se se zahraničním prostředím. Z toho bylo třeba vyjít. Chtěli jsme mít několik vysokoškolských institutů s vysokou kvalitou a navíc možnost poslat nadané mladé lidi za stipendia do zahraničí - samozřejmě s podmínkou, že se vrátí, což se dá zajistit. Jak jsem už řekl, chybělo nám manažerské vzdělání, a to jsme se pokusili zajistit založením CMC v Čelákovicích, tehdy s pomocí americké pittsburské University. Financování bylo zajištěno z Rockeffelerovy nadace a podporováno dobrými úmysly sousedních zemí. Taková byla doba. Tato manažerská škola je bohužel v troskách, neboť státní zájem o její podporu byl minimální a dnes je sice několik takových menších projektů, ale hodně záleží spíše na osobní iniciativě jedinců a soukromých penězích. Já osobně vidím řešení tohoto problému ve vzdělání, dobrém vzdělání lidí na všech úrovních výroby. Ujišťuji vás, že odborné úrovně si zahraniční zájemci o investice všímali nejvíce. Někdy totiž nedostatek kvalifikovaných sil určuje i výrobní proces. Tomu bychom se měli vyhnout. Ve chvíli, kdybychom si vytvořili skutečně vynikající základnu pro výrobu na vysoké úrovni (za první republiky braly české podniky zakázky, jež ani německé podniky neuměly zvládnout a doškolily si špičkový management) neobával bych se ani o další vývoj výzkumné základny. Zájem o znalosti by vzlínal strukturou výš a výš a propojil by se více méně přirozenou cestou, dokonce až po výzkum základní, narozdíl od dnešní situace, kdy se hledají cesty podpor, hledají se prostředky a přebudovává legislativa. Vyspělá výroba by si to prostě vynutila a zaplatila. Takže vy budujete svoji představu fungujícího průmyslového vývoje od výrobní základny a vzdělání na všech úrovních. Dobrý podnik se zakázkami, jež zvládají jen vyučení a vyškolení lidé, si nutně objedná i výzkum a trvá na jeho realizaci, neboť přesně ví, co potřebuje. Ano. Musíte vždy vyjít z toho, co dobrého máte k dispozici. My jsme měli perfektní vyučené pracovníky, šikovné techniky a improvizující inženýry. Hledali jsme investory a partnery, a ti přicházeli za lidmi. Takto se to mohlo budovat, jako pyramida. Všechno ostatní je jen akademická debata. Problém je dnes už v tom, že nadaní mladí lidé, jimž se otevřely všechny dostupné vědomosti světa, najednou ani nenacházejí doma uplatnění. Ato proto, že se zde mnoho technologií už neprosadí, či prostě zmizely spolu se zánikem podniků. Takto nelze plýtvat penězi za vzdělání. Úroveň našich vysokých škol určitě není špatná, omezuje se však okruh možností k uplatnění vystudovaných mladých lidí. To je dobrá představa řešení, ale dnes je tu nějaký stav, který příliš nadšení nevzbuzuje. Do redakce dostáváme prosby o zveřejnění náboru kvalifikovaných sil i v oblastech, kde je 20% nezaměstnanost, neboť podniky nejsou schopny takové odborníky najít. Přitom středoškoláci z průmyslovek si musejí hledat praxi o prázdninách sami, nikdo o ně nestojí a podniky je odmítají. Dá se za této situace něco ještě dělat? Situace k řešení je. Ostatně nevyhnula se jí žádná rozvíjející se země, podívejte se třeba na Finsko. Ale znovu se musím vrátit k tomu, že každá vláda musí mít jasný program čeho chce v průmyslu (a nejen tam) dosáhnout a nesmí to být jen otázka předvolebního klání, takové rozhodnutí musí jít napříč politickým spektrem a musí být dlouhodobé. Můžeme se bavit a politicky vyhraňovat ve věcech sociálního základu jednotlivce i rodin, míry solidarity atd., ale jasno musí být jednoznačně v tom, že se nechceme dostat na periférii průmyslové výroby, tedy skončit jako dodavatelé částí strojů jenom proto, že jsme levní. Že nechceme být jakousi tranzitní zemí, přes kterou přejede vlak průmyslové výroby ze západu na východ. Bohužel, každá vláda, která zde byla, se sice hlásila k podpoře vzdělání. To je hezké, dobře se to poslouchá, ale přidat peníze do škol nestačí. Je třeba budovat cílevědomě špičková pracoviště tak, aby přitáhla vynikající odborníky, a ti na sebe natáhli jak průmyslový výzkum, tak i zajistili výzkum základní. Včetně financování. Je to ovšem také o tom, jak nastavím trh práce, aby byl o produktivní profese zájem. Jak nastavím celospolečenské povědomí. Můžete chtít po mladém muži, aby projevoval zájem o strojní inženýrství, když nastavíte cenu notáře či bankovního úředníka na dvojnásobek? Nebo dokonce pojišťovacího makléře povýšíte na osobu s nejvyšším společenským ohodnocením? Tato společnost nedostatečně propaguje jedince, kteří k úspěchu dojdou tvrdou prací a znalostmi, hrdinou je člověk, který vydělá peníze přes noc. To dnes rozhodně není úspěšný člověk z Akademie věd, který vymyslel lék nebo konstruktér turbín. Sice se o něm trochu více mluví, ale je to v podstatě podivín. Společenské ohodnocení máme od revoluce a doby po ní nějak vzhůru nohama. Řekl jste před chvílí, že mnohé jiné země prošly stejným stádiem, bodem, kdy se rozhodovalo o budoucnosti ekonomického rozvoje bez toho, aby se ponechal vývoj jen na trhu. Už víme, že to tak není a že jsou to vlády, které rozhodují o orientaci a vytvářejí pro to plánovitě podmínky. Zmínil jste Finsko, které dnes technologicky patří ke štikám EU. Jeho cesta je mi nesmírně sympatická. Je to ještě menší země než naše, bylo ještě více závislé na jeho dodávkách do ruské zóny vlivu a jeho průmysl byl jednostranně orientován. Ale vyřešilo rozpad trhů velmi úspěšně. Především si ve Finsku připustili, že vedení země je odpovědné za to, kam se bude ekonomika ubírat, že nemůže být v jakémsi stavu beztíže. Zřejmě se vždy povede nekonečná diskuse o tom, jak dalece má stát zasahovat do podnikání. Ale není o tom sporu a Finové se na tom shodli a za hospodářskou politiku a investice do inovací učinili odpovědné své nejpřednější politiky. Je to o posuzování konkrétních situací, případ od případu, průmyslové prostředí je nesmírně složitý stroj a než se rozmontuje, aby se opravil, je třeba mu velmi dobře rozumět. Žádná vláda se nemůže zbavit odpovědnosti za vývoj v zemi. Když jsme navštívili Finsko hned po revoluci, ještě s panem prezidentem Václavem Havlem, byli jsme také v Nokii. Dnes slavná značka nebyla v té době zrovna v dobré situaci. Přednášel nám tam nějaký mladík s ohromným zápalem o bezdrátové společnosti. Sami Finové byli k přednášce dost skeptičtí, ale řekli, no, co když ale na tom něco je? A podívejte se dnes. I v USA, které slouží pro mnohé lidi jako vzor liberalismu, jsou obory, jež stát podporuje více, například nanotechnologie nebo nové zdroje energie. Jiné vytlačuje například do Mexika. Vzpomínám si na chvíli, kdy pan Soudek otvíral linku na lisování hliníkových plechovek na nápoje. Bylo tam více ministrů jak na zasedání vlády. Byl tam i prezident. V tu chvíli by v USA takovou výrobu už nikdo nepodpořil, byla by to výlučně soukromá iniciativa podnikatele. Politická podpora průmyslu země měla být už zaměřena úplně jinam. Ne do přežitých technologií. Byl to podnik bez koncepce. Dostali jsme se zase zpět k energetickému strojírenství, což byl kdysi v Čechách velmi úspěšný obor. Ve světě prodělal bohužel v pro nás kritické době pokles, restrukturalizaci a následně dnes opět obrovský rozmach. Všeobecně na světě bude potřeba více energie, ale v době boje o odběratele nebylo peněz na investice. Dnes je situace jiná. Naše vlády se od pokusu o totální privatizaci elektroenergetiky a plynárenství vrátily k budování silné národní elektroenergetické společnosti, ale mezitím se zcela rozpustila výrobní základna energetických zařízení. Prakticky všechny podniky jsou rozprodány, ty které zbyly, mezi nimi i Škoda Power z Plzně, nemohou dnes vyrobit potřebné, vysoce účinné technologie. Navíc se ukazuje, že ani energetická strategie není dobrá. Dá se v takové situaci hovořit o vlastní nezávislé energetice? Energetika, tedy zásobování země energií, je strategický obor. Dnes jsme toho opět svědky. To nelze předat do rukou nějaké s.r.o. nebo podobně. Vidíme to i u sousedů na západě, kde se vytvořily velmi silné a národně jednající elektrárenské megaspolečnosti. Otázkou také je, jak se zachová EU, neboť snaha po revizi energetické závislosti na dovozu paliv je všem zemím Unie společná. Myslím si, že vytvoření velké české společnosti s propojením na těžbu uhlí bylo krokem správným směrem. Druhá otázka je, jak si poradí ČEZ s nákupem technologií, jak v klasické uhelné energetice, tak i v energetice jaderné, která byla prodána do Ruska. Obávám se, že dohnat v tomto směru vyspělé zahraniční výrobce nebude v našich silách. Zase se mi chce říci, kdyby se podařila privatizace Škody Plzeň výběrovým řízením, ale historie nezná žádné kdyby. ČEZ bude prostě odkázán na nákupy technologií ze zahraničí. Možná bude jednou tak silným podnikem, že si nové výroby energetických technologií prostě znovu opatří. Podtrženo - jsou to jednoznačně pozůstatky špatné privatizace, právě na energetice je vidět špatnou strategii privatizace. Nelze prostě přenášet odpovědnost za technický vývoj tak velkého a významného podniku na tisíce drobných akcionářů shromážděných na stadióně. Ale aby nic nebylo jednouché, je zde Čína. Země, jež svojí pracovní silou odebírá i ty poslední možnosti využití naší komparativní výhody, taky levné pracovní síly. Je přitom nepřehlédnutelná díky své velikosti a schopnosti okopírovat všechny běžné výroby, i finální, kterou nabízíme. Jak se s tím můžeme vyrovnat? Především bychom si měli vzít obrovská ponaučení, že kromě naší cesty transformace průmyslu existují i jiné způsoby zajištění ekonomického růstu, než jaký jsme si zvolili. A jsou možná méně rizikové. Co se týče schopnosti přebírat nebo dokonce okopírovat spotřební zboží, je to dle mého názoru limitováno složitostí technologií. Ano, konkurují nám v mnoha činnostech, ale pro nás by to mělo být spíše ponaučení číslo dvě: pokud nám konkurují v činnostech s menší přidanou hodnotou, pak asi nejsme v té úrovni technologií, jakou bychom si všichni tady přáli. My přece chceme jít do výrob, které mají vysokou přidanou hodnotu. Když se podíváte do statistik, tak právě v těchto oborech hledají Číňané spíše partnery a my bychom měli udělat vše pro to, abychom takové české podniky, jež jsou pro ně zajímavé z hlediska spolupráce, podpořili. To je jediná cesta, jak se můžeme přímé konkurenci Číny vyhnout. Vyrábět složitější výrobky. /bal/