Nové výsledky zřejmě rozptýlily nejistotu panující ohledně datování dopadu planetky do oblasti dnešního Mexika na konci třetihor. Podle některých prací se zdálo, že ve skutečnosti předcházelo vyhynutí dinosaurů dopadu meteoritu až o několik set tisíc let. Neshody v datování dopadu mohou být trochu nepochopitelné. Důkazy o nárazu máme z celého světa v podobě vrstvičky usazenin snadno identifikovatelných kvůli množství iridia vymrštěných při nárazu a pak znovu na zem spadlých. Potíž byla v tom, že různé metody datování této vrstvy a dalších stop se spolu ne vždy shodují. Jedna z metod měření radioaktivního rozpadu (poměru izotopů argonu a draslíku) dávala například menší výsledky než měření rozpadu uranu. Nebylo to o mnoho, zhruba o procento, ale vznikla tak velká mezera, do které se pohodlně vešla celá řada velkých otazníků. Geologické metody se však stále vyvíjejí a v posledních letech se podařilo většinu problémů odstranit. Paul Renne z univerzity v Berkeley s kolegy v novém čísle časopisu Science pečlivě použil nové metody na geologické stopy spojované s vyhynutím dinosaurů. Tým dospěl k závěru, že všechny tyto „hodiny“ ukazují stejný čas. Dopad planetky i zmizení dinosaurů z fosilních záznamů nastaly někdy před 66 miliony let, plus minus maximálně pár desítek tisíc let. Planetka ale nebyla zřejmě jediný viník. Jak už odborníci ví, během posledního milionu let před vyhynutím dinosaurů docházelo na Zemi k výkyvům počasí, které zřejmě teplomilné fauně a flóře příliš nesvědčily. Zřejmě nejrazantnější změna nastala méně než 100 000 let před dopadem planetky. Teplota zřejmě klesla o 6 až 8 °C, což tehdejší teplomilné ekosystémy muselo notně oslabit. A co mohlo za ochlazení? Nejen Renne s kolegy v tomto ohledu ukazují na druhou stranu světa, na pozůstatky gigantické sopečné činnosti ve střední Indii, tzv. dekkánské výlevy. Jde o oblast o rozloze zhruba půl milionů km2, které pokrývá přibližně půl milionu m3 sopečných hornin. To mohlo vést k zásadním změnám v klimatu. Jak se dnes zdá, výlevy zřejmě předcházely dopadu meteoritu, a mohly tedy dinosaurům zasadit první ránu, která je výrazně oslabila. A v této chvíli je zachytila jejich „smolná“ planetka. Nedá se jistě říci, že by příběh podle Rennea a spol. byl vůbec poslední verzí paleontologického hitu o vyhynutí dinosaurů. Zdá se však být tím nejsolidnějším, co může současná věda nabídnout. Dokud se neobjeví lepší.
