Mluvení ze spánku má s jinými aktivitami typickými pro ložnici společné to, že ho provozuje prakticky každý z nás, ale příliš o tom nemluví. Důvody jsou jiné než u jiných postelových aktivit – ze svých spacích promluv nemáme žádné vzpomínky. Neznáme tak obvykle ani odpověď na to, co by každého zajímalo asi nejvíc: co vlastně říkáme, když jsme mimo sebe? Francouzský tým kolem Isabelle Arnulfové ze Sorbonny tuto mezeru pomohl zaplnit nedávnou publikací v časopise Sleep. Do studie nabrali asi 230 účastníků, které sledovali ve spánkové laboratoři, a posléze analyzovali jejich promluvy. Aby u jejich postelí nestrávili příliš mnoho času, vybrali si osoby s poruchami spánku, které jsou spojeny právě s častějšími nočními výlevy. To sice přispívá k určitému zkreslení výsledků, protože pacienti jsou podstatně homogennější skupinou než běžná populace, ale na druhou stranu díky tomu mohli studii uskutečnit s vynaložením menších prostředků (mluvení ze spaní není priorita grantových agentur, takže finance hrají nepochybně svou roli). Rozbor natočeného materiálu pak ukázal, že účastníci nebyli ve spánku zrovna ve své nejroztomilejší náladě. Frekvenční analýza – tedy analýza četnosti použitých slov – ukázala například, že lidé jsou ve spaní velmi sprostí. Sprostá fráze, která v češtině vede osloveného i mluvčí do zadní části těla, se během spánkových promluv vyskytovala podle výsledků 800krát častěji než v běžné řeči. Zhruba každá desátá promluva tedy obsahovala vulgarity. A ty byly v různých fázích spánku také poněkud odlišné. Během tzv. REM fáze spánku, kdy máme asi nejblíže k probuzení, a během které nejvíce sníme, se spíše objevovaly adresné nadávky na jinou osobu, třeba druhou stranu v imaginární diskusi. Mimo REM spánek se zase spíše objevovaly obecné vulgarity, kterými si lidé „ulevují“. Pokud tedy bylo spáčům rozumět (zhruba 60 % nahrávek netvořila slova, nebo byla nesrozumitelná), byli ti obecně řečeno poměrně agresivní a negativní. Vůbec nejčastější slovo, které spáči použili, bylo slovíčko „ne“, které se tak ve výsledcích objevilo čtyřikrát častěji než v běžné řeči. Jinak řečeno, během spánku se zřejmě vůbec nejčastěji přeme s nějakým neviditelným sokem. Dokonce mu velmi často necháváme prostor k odpovědím – v záznamech jsou jasně patrné pauzy na odpovědi, které nikdy nezaznějí. Nabízí se logická hypotéza, že jde vlastně o přípravu, přehrávání – jinými slovy trénink – pro vypjaté situace z bdění. Nevíme jistě, zda to tak skutečně je, a dnes nemáme způsob, jak to zcela spolehlivě zjistit, ale rozhodně se to zdá jako velmi dobré a přijatelné vysvětlení, které stojí za další zkoumání. Na závěr jen dodejme, že dobrovolníci také během těchto „dialogů“ a promluv mluvili obvykle gramaticky a syntakticky správně. Zdá se, že tedy náš mozek i během spaní funguje správně a odpočívá jen do jisté míry.
