V roce 2009 se ve fotovoltaice nenápadně vynořil „zázračný“ materiál: perovskity. Jde o dlouho známé sloučeniny, které podle odborníků měly potenciál nadále zlevnit solární energii. Do popředí „perovskitové scény“ se brzy vyhoupl Henry Snaith z Oxfordské univerzity. Snaith představil v časopise Science první perovskitový článek, který nepotřebuje kapalný elektrolyt. I v době, kdy byly k dispozici jen malé laboratorní vzorky, prohlašoval, že v brzké době nebude problém s pomocí perovskitů postavit články s účinností zhruba 20 až 25 %. Myšlence věřil nejen po stránce akademické. Spoluzaložil spin-off Oxford PV, se kterým chtěl články přivést na trh. Firma se roky věnovala pouze vývoji, to se však pomalu láme. V roce 2021 by už měly její panely začít putovat na střechy. Společnost Oxford PV se pomalu přesouvá do větších měřítek. Koupila továrnu u města Branibor nad Havolou (Brandenburg) nedaleko Berlína. Závod vznikl v dobách, kdy se Německo pokoušelo stát významným výrobcem fotovoltaiky. Měly se v něm vyrábět velmi tenké křemíkové panely s nízkými materiálovými náklady, ale výrobce (a do značné míry ani technologie samotná) v čínské konkurenci neobstál. Oxford PV se rozhodla, že ani ona rozšířeným křemíkovým článkům v mnoha ohledech konkurovat nemůže. Vydala se proto cestou kombinace křemíků a perovskitů. Tak by měla být alespoň papírově schopna postavit článek s účinností kolem 30 %, která je pro běžné křemíkové články zcela nedosažitelná. Stačí zkombinovat běžný křemíkový článek s účinností kolem 20 % a perovskitový článek s účinností něco nad 15 %. Není tedy zapotřebí ani „špičkově vyladěný“ perovskit, jehož vývoj by si vyžádal hodně času. I když tedy perovskity zatím křemík v účinnosti nedohnaly, spojení sil obou materiálů údajně funguje. Oxford PV v listopadu 2018 předvedlo kombinovaný křemíkovo- perovskitový článek s naměřenou účinností 28 % (což mimochodem znamená, že samotný perovskitový článek zřejmě nedosahoval účinnosti ani předpokládaných 15 %, ale spíše jen 11—12 %). Na konci roku 2020 se rekord posunul na 29,5 % (účinnost perovskitu se tedy již posunula k oněm 15 %). Kombinovaný panel by tak měl na stejné ploše vyrobit zhruba o třetinu více energie než panely křemíkové. To nehraje velkou roli, pokud stavíte solární park na poušti. Ale může to být důležité pro střešní instalace, kde bývá místa nedostatek. Zároveň by měla klesnout také cena za vyrobenou kilowatthodinu. Systém funguje tak, že dopadající světlo nejprve projde jednou vrstvou perovskitového materiálu, který dobře pohlcuje především světlo kratších vlnových délek (tedy směrem k modré části spektra). Naopak křemíkový článek je účinnější při absorpci světla větších vlnových délek. Obě vrstvy se tak dobře doplňují. Do budoucna by navíc mělo být možné vrstvy dále přidávat, a zvýšit účinnost snad až ke 40 %, doufají výzkumníci (a to nejen ti z Oxford PV). Otázkou samozřejmě je, kolik za výkon navíc připlatíme. Společnost také tvrdí, že již má vyvinutý výrobní proces, během kterého přidání perovskitu představuje v rámci výroby samotného křemíkového článku pouze jeden krok navíc. Cílem samozřejmě je, aby cena za vyšší účinnost byla dostatečně nízká. Cenově konkurovat velkým výrobcům je pro malou firmu i tak prakticky nemožné, proto Oxford PV zvolila raději jinou cestu a chce svou technologii pouze licencovat. Linka v Braniboru sloužila zatím pouze pro vývoj, k výrobě prototypů a jako demonstrační zařízení pro případné zákazníky. Články určené přímo pro zákazníky se mají začít vyrábět až v průběhu roku 2021. V druhé polovině roku by pak údajně měla dosáhnout plánované výrobní kapacity, která činí kolem 175 MW panelů ročně. To je zatím pouze kapka v moři. Snaith a jeho firma ještě nejsou ze start-upového údolí smrti venku. /jj/
