Nové šance pro český jaderný průmysl

Počátkem října loňského roku schválila ruská vláda federální cílový program: Rozvoj jaderného energeticko-průmyslového komplexu Ruska pro roky 2007- 2010 s perspektivou do roku 2015. V souladu s programem je do roku 2030 naplánována stavba 40 nových jaderných reaktorů a zvýšení úrovně atomové energie v celkové energetické bilanci ze současných 16 na 25 %. To znamená, že v Rusku by se měly každý rok vybudovat 2 až 4 reaktory, přičemž doba výstavby by se měla zkrátit ze 7 až 8 let na 4 až 5 let. Ruská vláda si vytýčila ambiciózní úkoly, avšak realita jejich vyplnění je zatím otázkou. Rusko, které má největší zásoby uhlovodíkových paliv na světě, je donuceno se po plynové pauze vrátit k rozvoji jaderné energetiky. Návrat má celou řadu příčin. Za prvé, průmyslový rozvoj si žádá stále více energetických zdrojů. V roce 2010 bude deficit elektrické energie v Rusku činit 1,6 GWt. Jen z prostředků uhlovodíkových paliv je zabezpečení nezbytného přírůstku málo reálné, protože značný objem plynu už je smluvně přislíben jako dodávka do západní Evropy. Navíc domácí ceny plynu jsou o dost nižší než evropské, takže pro Gazprom je nevýhodné prodávat plyn v Rusku. Neméně vážná je i skutečnost, že sama těžba uhlovodíkových paliv se přesouvá do stále méně osvojených regionů Ruska a do oceánských šelfů. Pro zahájení těžby plynu a ropy v podobných podmínkách je nutné zabezpečení dodávek elektrické energie do vzdálených regionů bez přespříliš nákladné stavby infrastruktury v málo dostupných regionech. K řešení podobných úkolů v rámci ruského cílového programu musí být realizován program takzvaných Plovoucích jaderných elektráren, které mohou být přivezeny po moři a instalovány vedle míst, kde se uhlovodíky těží. Z předešlého vyplývá (pro Rusko) velké dilema: rozvoj jaderné energetiky nebo naopak průmyslový pokles. Uvědomuje si to i hlava federální agentury Rosatom Sergej Kirienko, který nedávno prohlásil: „Dnes je jednou z nejdůležitějších podmínek pro přežití země energetická jistota. Především pro severní Rusko. A také podmínky pro to, aby naše země zaujímala důstojné místo na světové scéně. Proto náš atomový trh musí být především superprojektem, srovnatelným s někdejším Jaderným projektem SSSR.“ Ovšem rozvoj jádra si žádá, kromě schválení Federálního cílového programu, ještě řadu dalších faktorů. V první řadě je nutná politická vůle, díky které bude jaderné energetice udělována taková pozornost jako například plynárenství. Ale ve vedení jaderné energetiky Ruska nejsou natolik vlivní lobbisté jako v plynárenství. Šéf ruské agentury pro atomovou energii, bývalý ministerský předseda Ruska Sergej Kirienko nemá dostatečnou politickou váhu, aby přitáhl pozornost k podstatným problémům celého odvětví. Výsledkem je skutečnost, že schválený program má v danou chvíli čistě deklarativní charakter. Některé ruské podniky to již pociťují samy na sobě. V první řadě jsou to Ižorské závody. Vedení Ižorských závodů chápe, že k realizaci programu a ke splnění zahraničních objednávek je nutné ročně postavit minimálně tři reaktory. Ale výrobní kapacita závodu stačí v současnosti (v lepším případě) na výrobu dvou reaktorů. Ižorské závody doufaly, že získají na realizaci programu státní prostředky, vzaly si úvěr a s předstihem začaly s procesem výroby reaktorů. Ale slíbené federální peníze do závodu dosud nedorazily. Analogická situace je i v dalších podnicích, které se zabývají jaderným průmyslem. Vedení mnohých je již unavené z čekání na realizaci státního programu, a proto zatížilo výrobní kapacitu druhými zakázkami, především pro plynárenský a petrochemický průmysl. Může tak vzniknout situace, kdy ke splnění programu rozvoje atomového průmyslu nebude stačit výrobní kapacita, protože veškerá bude zatížena jinými objednávkami. Nejasnosti ve lhůtách plnění státního programu a reformy jaderného odvětví vedou k personálnímu oslabení. Na jaře přijaté rozhodnutí o vytvoření podniku Atomenergeprom, který by spojil všechny státní podniky pracující v oblasti těžby a zpracování uranu, výroby jaderného paliva a výstavby jaderných elektráren, se plní, ale celý proces je provázený kádrovým oslabením a demoralizací pracovníků odvětví. Jaderný průmysl Ruska navíc prožívá hlubokou personální krizi. Celá 90. leta byla ve znamení odchodu mládeže ze špatně placených a v dané chvíli neperspektivních odvětví do obchodu, bankovnictví atd. Ve výsledku pak v ruském jaderném průmyslu vznikla věková mezera, kdy většina pracovníků je buď v důchodovém věku nebo patří mezi profesně teprve startující mládež. Zkušení specialisté středního věku téměř úplně chybějí. Ruské závody se nestíhají rozvíjet, modernizovat vybavení a nabrat pracovníky, aby splnily federální program. Moskva bude muset hledat dodavatele v zahraničí. Za této situace dostávají hodně šancí naše české podniky, které mohou získat v Rusku velké zakázky. Velkou šanci má zejména plzeňský závod Škoda – Jaderné strojírenství a jeho kooperující partneři a subdodavatelé v jaderném průmyslu.