Lidé, kteří odmítají očkování proti covidu-19, pro to mají celou řadu různých důvodů, z nichž některé jsou na zajímavou debatu, jiné ovšem stavějí výhradně na neúplných znalostech. Příkladem jednoho takového důvodu je i to, že při výrobě a vývoji vakcíny docházelo k využití buněk z potracených lidských plodů. Pravdou je, že vývoj, a v některých případech i výroba vakcín či jejích složek se bez lidských buněk neobejde. A že v některých případech jde dokonce o buňky embryonální. Tyto buňky, nebo jejich části, však nejsou součástí vakcíny, slouží především jako „nástroje“ pro vědce a výrobce očkovacích látek. Takové buňky slouží například jako líhně pro virus. V řadě případů je třeba buď pro samotnou vakcínu, či pro ověření jejích účinků „namnožit“ nějaký virus. Viry se ovšem samy od sebe množit nemohou. Musí se množit v nějaké buňce a v některých případech se množí dobře jen v buňkách lidských, tak vědci sáhnou po nich. Neposlouží k tomu ovšem libovolná lidská buňka. Jde o speciálně vybrané buňky, v mnoha případech s poměrně dlouhým rodokmenem zahrnujícím desítky let, jejichž hlavní vlastností, pro kterou byly vybrány, je jejich „nesmrtelnost“. Díky ní jich je možné v laboratoři vypěstovat v podstatě libovolné množství. To není zdaleka normální. Běžné lidské buňky se totiž po několika desítkách generací dělit přestávají. Je to kvůli vrozené pojistce, která má zabránit vzniku rakovinového bujení. Při každém dělení se tak zkracují „ocásky“ na koncích chromozomů, tzv. telomery. Jakmile se ztratí úplně, další dělení se už nepovede, protože chybí spouštěč aktivovaný telomerami. V některých případech ovšem toto omezení neplatí. Týká se to například rakovinových buněk, ale také buněk embryonálních. V prvním případě jde samozřejmě o poruchu vrozených ochranných mechanismů, v tom druhém o nutnou vlastnost buněk, ze kterých má vzniknout celý organismus. K poruše a vzniku donekonečna se dělících buněk může dojít několika způsoby. Obvykle z nějakého důvodu dojde k „vypnutí“ nebo poškození genů, které spouštějí mechanismus řízené buněčné smrti, tzv. apoptózy, a které tedy slouží de facto jako „nouzový vypínač“ buněk právě proti zhoubnému bujení. Nejznámější a nejlépe popsanou z těchto genetických pojistek je gen TP53, ale jen jeho poškození nestačí. Změny vedoucí k vytvoření nesmrtelných linií může ovšem způsobit také virus, náhodná mutace nebo karcinogenní látky.
Buňky s dlouhou historií Dnes už také vědci dokážou vytvářet nesmrtelné lidské buněčné linie cíleně, protože tyto geny umějí „vypnout“. Často je však rychlejší a levnější objednat si vhodnou linii z tkáňové banky, proto se některé linie používají doslova po celém světě. Typickým příkladem je linie HeLa, která vznikla z buněk odebraných z nádoru Henrietty Lacksové na konci ledna 1951. Od té doby se její buňky množí v laboratořích po celém světě. Buňky této mladé ženy, kterou postihla rakovina (vzniklá v děložním čípku patrně kvůli virové nákaze), byly první známé lidské buňky, které se dokázaly množit v laboratorních podmínkách bez omezení a donekonečna. Díky tomu se HeLa linie stala jedním z nejdůležitějších nástrojů moderní medicíny, biologie i genetiky. Na ní se zkoušely (a dodnes zkoušejí) nové léky, třeba vakcína proti obrně, genetické i onkologické metody. Bez ní nebylo možné zkoumat lidské viry, protože neexistoval způsob, jak je v laboratoři množit. Ověřovaly se na ní i účinky radiace a stavu beztíže na lidské buňky. Ale HeLa není zdaleka jediná a dnes už možná ani nejdůležitější (a to i přesto, že na celém světě je v tuto chvíli zřejmě dohromady více HeLa buněk, než Henrietta měla za života v těle). Nesmrtelných buněčných linií se dnes v laboratořích využívá celá řada. Hojně se například využívají ledvinové buňky známé pod zkratkou HEK (human embryonic kidney cells), jejichž předchůdce začátkem 70. let někde v Holandsku izolovali opravdu z lidského plodu. Další linií podobného původu je MRC5 (komerčně dostupná jako ATCC CCL171), což jsou plicní buňky (fibroblasty), které byly v roce 1966 izolovány z plic nevyvinutého plodu. Pro vědecké účely je totiž důležité mít linie různých typů tělních buněk, aby se na nich daly ověřovat například účinky potenciálních léků či aby posloužily k výrobě bílkovin nutných třeba pro vakcíny či léčiva. Je asi pochopitelné, že účinek stejné látky může být na HEK linii (buňky ledvin) jiný než v případě buněk HeLa linie pocházející původně z tkáně děložního čípku. Tento postup se může zdát celkem pochopitelně poněkud morbidní a nelidský. Lékaři a vědci totiž skutečně v řadě případů k pacientům přistupovali jako k „biologickému materiálu“ a nijak je neinformovali, jaké s jejich buňkami mají plány. Předpisy a pravidla pro odběr takových buněk proto postupně zpřísnily a dále zpřísňují. Křiklavým příkladem neetického jednání byl právě případ Henrietty Lacksové, tedy „matky“ nejslavnější linie HeLa, která se jako chudá Afroameričanka dočkala ještě nižšího standardu zacházení, než bylo v 50. letech v USA obvyklé. A to standardy informovanosti pacientů nebyly v té době nijak vysoké. Obecně šlo v podobných případech o typický příklad asymetrické situace, ve které jedna strana (lékaři) měla drtivou informační převahu. Není tedy nic špatného na tom, když se na využití tkáňových linií upozorní, a veřejnost získá lepší přehled o tom, jak vlastně biologický výzkum probíhá. Ne vždy odborníci takovou pozornost vítají, protože jim z jejich pohledu komplikuje práci. Ale jak je vidět i na míře odporu k očkování proti SARS-CoV-2 (a vůbec celého průběhu pandemie), důvěra veřejnosti je důležitou podmínkou účinných protiepidemických opatření. /jj/
